Neohlížej se, prostě běž! (TMR Fanfiction)

2. Pocit

Jídelna prskala ve šveh a Pánvička, jak se jmenoval místní kuchař, měl co dělat, aby zasytil všechny žaludky. Někteří placeři si vzali svůj oběd ven, aby se zbytečně nemačkali u stolů.

Ashley ukusovala svůj obložený chleba a Newt dělal to stejné na druhé straně stolu.

„Á... Tady je náš nový zelenáč.”

Ashley pohlédla na chlapce. Asiat, který měl vyhrnuté rukávy u svého modrého trička, aby ukázal své svaly, těžce dopadl na lavičku vedle Newta.

O několik minut později přišli ještě dva chlapci. Jeden vysoký a hnědovlasý a druhý malý, zavalitý s přihlouplým úsměvem na rtech.

„Tohle je Thomas, bažant, jako jsi ty. A tohle je Chuck, nejotravnější čón široko daleko.” představil dva hochy Newt. Jak bylo vidět, Chucka se to nijak nedotklo.

„Ráda vás poznávám, jsem Ashley.” představila se.

„Jo ta holka, nejžhavější téma dneška.” mrkl na ni Chuck.

„Kromě Bena,” doplnil ho Thomas. Nechápala o kom mluví, ale radši se neptala.

„Proč na mě všichni koukají? A proč jsem nejžhavější téma?” zeptala se Ashley.

Newt si vyměnil pohled s Minhem. Oba dva se zamračili a Newt si povzdechl, zatímco Minho udělal grimasu a promnul si oči.

„Vidíš tady nějakou jinou holku?” zeptal se jí Minho.

Ashley se nechápavě zamračila, ale nakonec zakroutila hlavou na nesouhlas.

„Každý měsíc přijede klecí novej čón. Každej měsíc jeden. Před tebou přijel tady Thomas, přitom neuběhly ani dva týdny.” vysvětloval ji dál a Ashley dychtivě poslouchala se zájmem se dozvědět něco víc o tomhle místě.

„A pak přijdeš ty, jediná holka, která kdy byla na tomhle frasným místě a ještě v době, kdy bys vůbec přijet neměla”

„Jde o to, že lidi, kteří nás sem posílají, asi vědí, co dělají ne? Celé dva roky posílají kluky a teď,” pokračoval Newt a ona přikývla. Byla to divné.

Rozhlédla se po místnosti a zjistila, že pořád na jejich stůl se upíná několik páru očí. Ashley sklonila hlavu, neměla náladu čelit všem pohledům.

„Něco nového, Minho?” zeptal Chuck asiata a ten zakroutil hlavou.

„Připadám si jako krysa, běhat po labyrintu, ze kterého není cesta-”

„Po labyrintu?” vyjekla jediná dívka u stolu a Newt spražil pohledem nejdřív Minha a následně i Chucka, který otázku položil.

Pak zavládlo ticho. Každý se věnoval svému jídlu a nikdo už nepromluvil.
„Ashley, že?” ozvalo se po pár minutách a ona se otočila za sebe.

„Ano” odpověděla černovlasému chlapci. Sedla si na lavici obkročmo, aby na chlapce lépe viděla, i přesto, že teď seděla zády k Chuckovi.

„Potřebuješ snad něco, Gally?” ozval se Minho a Gally zabodl oči do chlapce.

„Ne vlastně ne,” odpověděl mu, a pak věnoval pozornost Ashley. „Já tě znám, viděl jsem tě. Viděl jsem tebe i tady Thomase. To, že jste sem přijeli něčím smrdí a já zjistím čím.” zavrčel, „Dávej si na mě pozor.” dořekl ještě a pak rychle oddupal pryč.

Jestli ještě před chvílí ne, teď se úplně každý koukali všichni.

„Nic si z toho nedělej, je to magor.” snažil se situaci urovnat Minho.

„Přešla mě chuť k jídlu,” Ashley se zvedla a pak svůj poloviční chleba dala Chuckovi na talíř. „Dojíš to, že jo?” zeptala se ho a aniž by počkala na odpověď vyrazila ven.

***

Uběhlo několik hodin od doby, co Ashley odešla z jídelny. Zakotvila to pod jedním stromem. A přemýšlela. Jak to Gally myslel? Kdy, že by ji měl vidět? Ona ho vůbec nezná jak by mohl...

Právě pozorovala chlapce, kteří vycházeli z jídelny, neboť byli na večeři. Ona na ní nebyla. Nechtěla, neměla náladu ani hlad.

Právě spatřila Thomase, který k ní mířil a následně si sedl vedle ní na turka jako ona. „Ahoj,” pověděl ji.

„Ahoj,” usmála se na něho.

„Heleď z toho Gallyho si opravdu nic nedělej. Mě podezřívá stejně jako tebe.”

„A stejně jako já nechápeš proč?” Thomas přikývl.

„Nechci být nezdvořilá, ale proč jsi tady? Kdybych se chtěla unudit k smrti, určitě tě vyhledám.” zeptala se a Thomas se pousmál.

„Tady máš,” Řekl a hodil po ní věc zabalenou v alobalu. „Nebyla jsi na večeři, ” vysvětlil. „Kdybys byla, věděla bys, že Newt si nařizuje, že máš dnes spát ve dvoře. Takže hejbni zadkem. ” řekl jí, zvedl se a natáhl k ní ruku, aby jo pomohl stát.

Mířili do dvora. Šílené seskupení klád, prken, silného motouzu a oken, které jako by někdo dal dohromady bez ladu a skladu, a za tím mohutné, břečťanen obrostlé kamenné zdi. Uvědomila si, že je to ta stejná budova. Na tu, kterou koukala hned ze začátku. Asi tří patrová budova, která byla záhadně nakloněna na stranu a vypadala jako kdyby vám pouhým dotknutím prstu měla spadnout na hlavu.

„Tam v žádném případě spát nebudu.”  odvětila Ashley a Thomas se zasmál.

„Thomasi prosímtě,” otočila se na něj...

O pár minut později už oba leželi pod velkým stromem ve spacácích. Thomas se nakonec nechal přemluvit a tak Ashley jako jediná nemusela spát jinde než ostatní.

A pak se jí vyskytla otázka, na kterou neznala odpověď. „Thomasi? Jak vypadám, kolik mi je?”

Chlapec se na ni otočil a zvedl se na loktech. „Hnědý dlouhý vlasy, zhruba tak stošedesát centimetrů vysoká, řekl bych, že ti je tak šestnáct.”

Je ji šestnáct? Nepřipadá si tak, myslela si, že ji může být víc. Převalila se na záda a podívala se na černou oblohu. Žádné hvězdy, žádná stopa po měsíci. Jen jakoby to byl černý strop.

A pak se jí  znovu vyplatila vzpomínka z oběda. Ano, Thomasovi může věřit. Nevěděla, kde vzala tu jistotu, ale měla takový pocit. Oni dva jsou si v něčem podobní.

Rozhlédla se kolem sebe a uslyšela jen hlasité chrápání placerů, které po dlouhém dni už spali.

„Pojď blíž,” zašeptala. Thomas ji poslechl a jako žížala se se spacákem přiblížil k ní. Ashley naklonila hlavu k němu a svěřila se mu s pocitem, který měla celý den.

„Thomasi, já myslím, že už jsem tady jednou byla.” zašeptala a Thomas se na ni vyjeveně podíval.