Básně

Úsvit západu

Přátelé a kamarádi!
Ani nebudu počítat, jak dlouho jsem se tu neobjevil. Přijměte, prosím, moji nejhlubší omluvu.
Ale teď jsem zpět, a ne s prázdnou.  S procítěnou básní pramenící z obrovské bolesti i radosti. Byla napsána v zimě v jižních rakouských Alpách, nad vesničkou v divočině, místech nikoho... následující okamžiky jsou jen vaše. Zavřete oči a...

Ze snové krajiny mraků přistál jsem opět nohama na zemi. Avšak nespadl jsem z velké výšky. Možná proto, že stále v živé paměti nosím útržky vzpomínek na onu divokou zimní krajinu...

* * *

Sněhem prostoupený svět
a slyšet němé skály hřmět,
procházet se městem údolí,
kde slunce zapadá
a světlo pomalu mizí.
Já byl jsem rychlejší než slábnoucí sluneční světlo,
avšak dostihlo mne. S naprostou elegancí a přehledem, možná i skrytým pobavením.

Poslední útržky světla dne.
Ozářené vrcholky pro mě již zapadlého slunce.
Hlasy přírody přehlušující shon města.

A náhle údolí naplnil stín nadcházející noci, ale hlasy ptáků neustaly.
A radostí zajásalo veškeré tvorstvo!
Ano, ptáci, lesy, sníh i samotné horstvo!
A pak ohlušující ticho.

I kostel, štíhlý, prostý, jednoduše tam, kde chybí katolické skvosty, zachvátil stín.
Na pohled děsivý, strašlivý.

Ochromil mne ten pohled, který nebere na nic ohled.
Budiž světlo! A byla tma.... první, druhá, stá... a v tu chvíli věděl jsem.
Pozdvihnuv hlavu,
spatřil jsem Pravdu.
Nasál jsem onen vjem.
Výš totiž zůstaly lesy na skaliskách rozradostněné, tančící v záři slunce.
Srdce se mi zachvělo prudce.
Já totiž věděl, že další den přijde.
V plné své nádheře!

Možná, že ticho je místo,
kde snoubí se život i čas.
Radost může být blízko
jen když zadělá se kvas.