Ty a Já? Navždy

2. Prsten

,,Chtěl bych tu lásku zpečetit a....být s tebou v každém slova smyslu..." Zhluboka jsem se nadechl, vyndal krabičku a klekl si na koleno.
Pomalu jsem jí otevřel a sledoval její udivený výraz.
,,Vezmeš si mě, Freyo Damaroko?"
_________________

Neměla jsem slov. Ano, asi k němu něco cítím. Nechci, aby umřel, aby ho někdo zabil.
Ale....svatba? Není to trochu moc?

Nevěděla jsem, co mám říct. Klečel předemnou a já mu koukala do očí.

Viděla jsem to na něm....chtěl mít jistotu, chtěl si být jistý, že s ním zůstanu....že nepřijde o někoho dalšího....chtěl to. Avšak já si nebyla jistá.

Nebyla jsem si jistá, jestli s ním zvládnu strávit zbytek života. Vím, že mě nenechá odejít.
Vím, že kdybych odešla, něco v mém srdci by mi chybělo.
Věděla jsem, že kdybych odešla, časem bych se musela vrátit. Asi nezvládnu žít bez něj, ale svatba mi připadala trochu moc....bála jsem se, co bude potom. Potom, až přijmu jeho jméno.

Budu patřit k němu, k Dubové smečce. Bude se Damien chovat furt stejně?

Zakmitala jsem pohledem mezi prstenem v sametové krabičce a jeho očima.

Viděl to, všiml si, že si nejsem jistá. Vstal z kolene a stanul tak těsně u mě, že se skoro nosem dotýkal toho mého.

Koukal mi do očí. ,,Vidím ti na očích tu nejistou..." Koukal mi do očí. Stále byl tak blízko.

,,...miluju tě, Freyo. Má láska k tobě je nekonečná. Chci, aby jsi semnou zůstala, potřebuju tě." Chytil mě za ruce.

Jemně mě políbil. Možná, že jsem si nebyla jistá, jak moc ho mám ráda. Možná, jsem si nechtěla přiznat, že jsem na někoho vázaná. Možná....jsem i něco měla proti druhovi a družce. Možná....jsem nevěděla, co chci.

Znovu se mi podíval do očí. ,,Je to jen jedno slovo. Buď se třema písmena, nebo jenom s dvěma. Je to na tobě. Nechci....tě do ničeho nutit..." ,,I když bys rád." Doplnila jsem ho a on se uchechtl....věděl, že jsem řekla pravdu.

,,Tak....co to bude?" Zeptal se a já nespouštěla oči z jeho. Rty se mi z nervózity chvěly.
Vím, že touží potom, abych řekla to debilní Ano. Vím, že si to přeje....a já ho měla tak ráda, že jsem ho nechtěla trápit. Naopak....chtěla jsem ho ujistit, že jsem tu pro něj a že i když přišel o otce, matku i sestru....já tu sním jsem.

Polkla jsem, pootevřela rty a lehce vydechla.
,,Ano." Zašeptala jsem a viděla, jak se mu radostí na moment oči změnili na vlčí.
Tiše se zasmál a pak mě pevně objal kolem pasu.
,,Tak moc tě miluju, Freyo." Nasál můj pach a pak mě znovu políbil.
,,Děkuju." Zašeptal a já slyšela, že se furt směje.

Všimla jsem si Raimonda v okně. Pozoroval svého šťastného bratra a usmíval se. Byl rád, že jsem řekla ano....byl rád, že jsem jeho bratra přijala a rozhodla se mu říct i ano. Viděla jsem však v jeho očích i nejistotu....nevím proč.

Vedle něj se postavila Avital a taky nás sledovala. Taky vypadala nejistě....v Raimondově přítomnosti.
Taky si tak úplně nesedli.
Raimond jí omotal ruku kolem pasu a přitáhl si jí blíž.
Upřela na něj nejistý pohled, ale on se usmíval.

,,Freyo...proč jsi tak dokonalá? Lepší družku jsem si skutečně nemohl přát." Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí.
,,Ale mohl. Měl si mít jinou....lepší, družku. Takovou, která by tě přijala hned zezačátku. Takovou, která by okamžitě řekla ano a skočila ti kolem krku. Takovou, která by ti řekla, že tě miluje." Hleděla jsem mu do očí.

,,Já jinou nechci. To ty jsi pro mě dokonalá. Vždyť....my k sobě prostě patříme. Oba jsme přišli o rodiny a oba jsme potřebovali někoho, na koho se můžeme spolehnout. Nemusíš mi říkat, že mě miluješ. Mě stačí to pouto, které mezi námi cítím." Koukal mi do očí.

,,Co když se na mě nemůžeš spolehnout?" Řekla jsem nejistě. ,,Ale můžu. Tím jsem si jistý." Usmíval se a i mě to vykouzlilo úsměv na tváři.

,,A nemysli si....ty si zasloužíš velikou svatbu." Řekl a já se zarazila. ,,Ne, to ne. Mě stačí malá." Řekla jsem hned.

,,Bereš si Nightworlda....ti nemají malou svatbu. A navíc se musí oslavit, že mi konečně někdo ukradl srdce. I když jasně....určitě nebudeme mít takovou svatbu, jako mají Alfy a jakou jednou snad bude mít i Raimond." Řekl a já se zarazila.

,,Snad?" Nechápala jsem. ,,Neshody s Avital." Řekl nezaujatě Damien a vytáhl z krabičky prsten.

Ustoupil ode mě a natáhl ke mě ruku. Pousmála jsem se a svou malou ručku vložila do té jeho.
Vzal můj pravý prsteníček a opatrně na něj nasadil prsten ve tvaru černé růže.

,,Ten prsten....jsem nekoupil, není můj. Patřil....Liron, mé matce. Raimond řekl, že ho nechce a že ti ho mám dát." Řekl s pohledem upřeným na prsten na mém prsteníčku. Pak se mi podíval do očí.
,,Je krásný, Dame."