Ty a Já? Navždy

27. Vzdát se

Nestačila jsem se však otočit a cítila jsem, jak se mi něčí drápy zaryly do boku.
Zavrčela jsem a ucukla. Hned jsem se střetla s pohledem vlka.
Moje krásná, světlá srst! Tos přehnal. Zavrčela jsem a skočila po něm.
____________________
Pohled Damiena

Hned, jakmile jsme dorazili na jejich území, jsem zabil několik samotářů.

Jsi Damien, že ano? Ten, co údajně zabil každého, kdo se mu postavil.
Otočil jsem se čelem k vlkovi.

Údajně? Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Údajně?! Zavrčel jsem, odhalil tesáky a v ten moment se v jeho očích zračila strach.

Bojíš se. Zkonstatoval jsem. Ničeho a nikoho se nebojím! Zavrčel a skočil po mě. Ale já se mu vyhl a kousl ho do nohy. Svalil se na zem, a zem pod ním, se začala zbarvovat jeho krví, protože jsem ho do nohy kousl opravdu hodně.
Olízl jsem si tesáky a postavil se před něj.

Kdysi jsem zabíjel každého, kdo se mi postavil, ano. Teď zabíjím každého, kdo je proti mé družce a měl v plánu jí ublížit. Řekl jsem a chystal se po něm skočit, když mě najednou někdo povalil na zem.

Vstal jsem a okamžitě se podíval, kdo mi překazil boj. Bílá vlčice s modrýma očima se postavila a hodila po mě rychlým, avšak vyzývavým pohledem.
Serafina. Vyslovil jsem její jméno přes vlčí komunikaci.

Pak jsem se však ještě otočil a onoho samotáře zabil, protože jsem to předtím nedodělal.

Pak jsem si olízl tesáky, aby na nich nebyla vidět krev a aby se leskly....aby poslední, co Srafina uvidí, byly mé smrtící tesáky.

Vrhl jsem se na ní. Ale její taktika boje byla trochu jiná, než jsem čekal.
Rozeběhla se ode mě pryč.

Mě nikdo nikdy neutekl a neuteče. Zavrčel jsem a rozeběhl se na ní. A tak jsme tam jen běhali, mezitím, co se ostatní prali.
Tím bych si nebyla tak jistá. Odpověděla a ještě přidala.

Taky jsem přidal, ale nemohl jí dohnat.
To není možný....nemůže být rychlejší, než já, protože já mám rychlost po matce a tu skoro nikdy nikdo nepředhonil. Tak jak může ona být rychlejší, než já?

Překvapený mojí rychlostí? Ale copak, snad už nemůžeš. Ta mrcha se mi vysmívala. Já mám k únavě ještě daleko! Zavrčel jsem a ještě přidal. Běžel jsem tak rychle, že jsem jen trochu dokázal vnímat něco jiného, než svůj cíl.

Jenže ani potom, co jsem přidal, jak jsem mohl, jsem jí nedohonil.
Jak, sakra, může být rychlejší, než já?!

Zastavil jsem. Rozhlédl jsem se po celé Pláni samoty. A konečně jsem spatřil Freyu. Bojovala.....a bojovala dokonale. Zabíjela samotáře. Jsem asi opravdu dobrej učitel.

Najednou mě někdo srazil pod sebe. Střetl jsem se s modrýma očima.
Že už by Damien Nightworld nemohl? Sice se nemohla smát, protože byla ve vlčí podobě, ale jako bych ten její smích slyšel.

Naklonila se ke mě a otřela se o mě hlavou. Jsi tak dokonalej, Damiene. Jenže tak zaslepenej tou tvojí bojovnicí, až je to hnusný. Na chvíli vyhledala Freyu pohledem.

Ale, ale? Tys jí učil bojovat. Úplně v tom vidím tvojí taktiku boje. Využil jsem toho, že nedává pozor a převalil se.
Serafina ztratila rovnováhu a skutálela se z kopce. Skočil jsem a přistál na ní.

Nemůžeš se tady jen tak objevit a prostě si myslet, že nad námi můžeš zvítězit. Na to totiž nemáš. Zavrčel jsem.

Ona však jen pomalu zavřela a znovu otevřela oči. Já můžu všechno. Ozval se její jemný hlas a lehce švihla svým bílým ocasem.

Z pod keře vylezl vlk....Marcus. Byl mohutnej a vysokej. Vyšší než já.

Můžu všechno, protože mě poslouchá kdokoli, kohokoli řeknu. Samotáři mě považují za jejich vůdkyni....za jejich alfu. Zvedla hlavu a něžně mě kousla do ucha.

V ten moment po mě skočil Marcus, ale jelikož mě Serafina pořád držela jemně za ucho, o její tesáky jsem se sekl, když mě Marcus svalil na zem.

Pohled Freyi

Zabila jsem dalšího samotáře. Pak jsem si všimla, že jeden samotář doráží na jednoho člena Půlnoční smečky.

Budeš si dovolovat na mladší?! Zavrčela jsem a vrhla se na něj.
Odstrčila jsem ho v okamžiku, kdy se chystal vlka zabít

Děkuju. Poděkoval člen Půlnoční smečky. Jak se jmenuješ? Zeptala jsem se zvědavě.
Rendl. Odpověděl. Ty jsi Freya, že? Zeptal se pak.

Chystala jsem se odpovědět, když mě na zem srazil onen samotář, kterého jsem právě odstrčila.
Chystal se mě zabít, ale v ten moment mu na záda skočil Rendl, ten malý a hubený vlk.
Ale sotva se jeho tesáky zakousli do krku samotáře, samotář se mrtvý sesunul k zemi.

Jsme si kvyt. Ozval se Rendl a já šla pokračovat v boji.

Otočila jsem se, že půjdu na dalšího samotáře, když mi pohled padl na Damiena.
Stál nad ním onen mohutný vlk, zástupce Serafiny....Marcus. A kus vedle nich stála sněhově bílá vlčice....Serafina.

Ne, nesmí se mi splnit můj sen. To nedovolím. A tak jsem se k nim rozeběhla. V posledním okamžiku jsem zastavila a tak se Marcusovi do očí dostala hlína, jak prudce jsem zabrzdila.

Pak jsem Marcuse shodila z Damiena. Následně jsem se zvedla a chystala se po Marcusovi jít....když jsem pohledem přejela Pláň samoty.

Někteří naši bojovníci prohrávali. A pak jsem si všimla Ollieho....vlka, které jsem už jednou zachránila v boji proti samotářům. On, jako mnoha dalších vlků z naší, i z Půlnoční smečky, prohrávali. A jestli něco neudělám, spousty vlků zemře.
Všimla jsem si i Avital....taky už nemohla. A Nicholas? Alfa Půlnoční smečky? Evidentně samotáře podcenil, protože na něj jdou dva.
Ano, asi bychom i vyhráli....ale s tím, že by bylo spousty objetí obou smeček

Přeměnila jsem se do lidské podoby v momentě, kdy po mě skočil Marcus.

,,Serafino! Skonči to, vzdávám se ti!" Zařvala jsem na ní. Rozšířily se jí zorničky, švihla ocasem a Marcus ze mě slezl.
Pak zavyla a samotáři ustoupili.

Damien se chystal po ní skočit, ale Marcus ho odhodil k Raimondovi.
Marcus i Serafina se přeměnili a já se postavila.

Marcus mi jednu ruku omotal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě a druhou ruku mi dal na krk.
,,Zvedni ruce, aby všichni věděli, že jsi se vzdala dobrovolně." Zašeptal mi do ucha. A když jsem to neudělala, Srafina se na ně varovně podívala. Povzdechla jsem si a zvedla ruce nad hlavu. Serafina se usmála a svůj zrak obrátila k Damienovi a Raimondovi.
_______________
Vím, trochu nečekaný a hlavně otevřený konec kapitoly, ale na další si budete muset počkat do zítra😁