Dětská Láska

X.

,,Ahoj", usmála se na mě Axelova sestřička Lola.

Bylo něco kolem jedné odpoledne a já s Axelem a Lolou jsme vyrazili do městské nemocnice navštívit paní Beghamovou.
Hrozně jsem jí chtěla vidět a proto když mi ráno volal můj nejlepší kamarád, jestli bych nechtěla jít, hned jsem to odsouhlasila.
V jedné ruce s čokoládou a v druhé ruce s Lolou jsme se to promenádovali po nemocniční zahradě.

,,Ještě předtím než vejdeme, měla bys vědět, že...".

,,Já vím Axele", věděla jsem, co chce říct.

Bylo mi jasné, že bude v trochu jiném stavu, než ji znám, ikdyž musím přiznat, že to byl pro mě trochu šok.

Louisa Beghamová pro mě vždy byla schopná, seběvědomá a hlavně soběstačná žena. Samozřejmě, že pro mě byla mým vzorem moje maminka, ale byla jím také paní Beghamová.
Svým chováním mi vždycky trochu připomínala Pettie. Vždycky jsem jí viděla jenom v elegantním kostýmku a na metrových potpatkách. Měla dlouhé blonďaté vlasy a zelené pronikavé oči, vždy z ní vyzařovala taková ta energie luxusu a možná i trochu nadřazenosti, jakoby každý kdo kolem ní prošel byl jenom pouhým smrtelníkem. Byla to ale dobrá žena s velkým srdcem, přispívala na spoustu nadací a dokonce i jednu vlastnila.
A proto vidět jí na nemocničním lůžku s oholenou hlavou pro mě nebylo nijak příjemné.

,,Ahoj beruško", pousmála se na mě Louisa.

Hned jsem se jí vrhla do náruče. No jo, možná mi i ta slza ukápla, jsem to ale cíťa.

Celé odpoledne jsme strávili vtipkováním o vzdejším jídelním servisu a drbáním celé naší školy.

                                         ~

Cestou domů jsem přemýšlela nad spoustou věci, jak je život vlastně krátký, jak bychom si ho měli užívat každý den, vím, že mi to říkal každý, ale až do téhle chvíle jsem nevěděla pravou podstatu slov.

U branky jsem nemohla narazit na koho jiného než mého souseda.

,,Ehm Ahoj?" zeptala jsem se podeziravě a zároveň trochu opatrně.

,,Jen tu čekám na Patricka", vyplivnul na mě.

On je fakt na mě ještě naštvaný? Já myslela, že tuhle schopnost ovládají jenom holky.

,,Jdete spolu ven?" pokusím se o konverzaci.

No co, když už tady stojíme na proti sobě, mohli bychom se usmířit ne? A pro záčátek začít nějakým normálním komunikováním.

,,Očividně", zamrmla otráveně.

Ten kluk si dělá srandu.

,,Hele, můžeš na mě přestat být naštvanej, to ty jsi mě pozval na ten pitomej zápas", vyjela jsem na něj.

Teda takhle jsem to úplně říct nechtěla.

,,Jo tak pitomej? Taky je to poslední zápas na kterej jsem tě pozval! A nemysli si, že jsem teď naštvanej na tebe, svět se netočí jenom kolem tebe víš, není to jenom o tobě, jestli chci být naštvanej, tak budu naštvanej", zařve na mě.

No dobře nebylo to úplně řvaní, ale chápete ne.
Úplně jsem to nepochopila nebo snad vůbec, jestli někdo o mě říká, že občas melu blbosti, tak to ještě nepotkali Brandona Dallase. Jak jakože se svět točí kolem mě, nejsem blbá, vím, že se točí kolem slunce. Ne teď vážně on si jako myslí, že jsem sebestředná nebo co.

I když jeho slovům jsem zas tak nerozuměla docela dost mě naštvala a proto jsem jen nad tím pokroutila hlavou a prošla jsem kolem něj k našemu domu.