V Zajetí Lásky a Nenávisti |Niall Horan & Louis Tomlinson FF|

3o. díl (rozlučka aneb party hard)

Díl opravila- Kattynka děkuju moc :*

Podmínky- 2o votes

______________________________________

_O tři čtvrtě roku později_

„Tak si to tam užij. My si to zase užijeme tady bez tebe." falešně se na mě usmála Kate. Juss s Tess se začali smát, jak nevím co. Bože, jak já je nesnáším. Po pár dnech mi došlo odkud tu -nebudu sprostá- znám. Je jedna z té party, která mě v Irsku šikanovala. Údajně se tady přestěhovala s matkou, protože se její rodiče rozvedli. Ráda bych řekla, že mi to je líto, ale není. Nu což. Problém je ten, že ona mě poznala- bohužel a narozdíl od Nialla se nezměnila- bohužel. Ale to je teď asi nepodstatné. Hlavní je to, že zítra v noci odlétám do Německa, kde začíná mé turné. Zítra večer mě čeká zahajovací koncert v Londýnské O2 aréně a hned po něm odjíždím na pět měsíců a pak na další měsíc do Česka k babičce a její rodině, kde za mnou přiletí na chvíli i kluci. Na turné už se popravdě těším, ale na druhou stranu tam budu celou dobu bez přátel a hlavně Louiho. Ano, pořád spolu chodíme a nevypadá to na žádný brzký rozchod- nebo v to alespoň doufám.

„Neboj se. Bez tebe to bude zaručený ráj." falešně jsem se na ni usmála a protočila očima.

„Ježiši, taková trapka." poznamenala Tess "potichu" tak abych ji slyšela.

„No neboj se. Ty budeš pořád větší. Tohle místo ti nikdo nevezme, teda krom Katheriny, ta ti šlape na paty." odpověděla jsem ji naoko otráveně. Ve skutečnosti se mi ji ale uráželo vážně špatně. Vždyť ona byla jedna z těch lidí, díky kterým jsem si Londýn tak rychle oblíbila. Obě dvě a mě hodily vražedný pohled a Kate se ještě k tomu začala červenat. Nesnáší totiž, když ji lidé říkají celým jejím jménem.

„Jsi pěkně blbá, jen ať víš." zavrčela Kate.

„No comment." zakroutila jsem hlavou a odešla ze třídy.

„Došli ti slova, tak zdrháš, co? Pěkně dětinský!" zařval za mnou Justin. V klidu Bell, dělej, že si ho neslyšela. Napomínala jsem se v duchu. Nádech, výdech, nádech, výdech. Jo, dobrý. Oh, připadám si jak magor trpící samomluvou. No ale počkat, já jím jsem, takže problém vyřešený. Zakroutila jsem hlavou nad svými nesmyslnými myšlenkami a konečně dorazila na místo, kde jsem měla namířeno původně. Sam seděla v poslední lavici a povídala si s jednou holkou, myslím, že se jmenuje Christine, ale nejsem si jistá. Došla jsem až k nim a oběma zamávala.

„Emmm ahoj, neruším?" Usmála jsem se na ně nervózně. Nerada bych byla někde navíc.

„Ne, ne, v klidu." usmála se na mě mile ta holka. Vůbec bych to do ní neřekla. Měla by se usmívat častěji, sluší ji to. Jen abyste věděli, je to emařka, nebo prostě něco na ten způsob.

„V poho. Co se děje?" Zamračila se Sam.

„Ti tři zase provokují, musela sem vypadnout a uklidnit se. A navíc sem se přišla zeptat, jestli počítáte s tím dneškem." usmála jsem se na ni.

„Ježíš to jsou blbci. Nevšímej si jich, jen ti závidí. No jasně že jo. Už se nemůžu dočkat." zasmála se.

„To i já neboj." popravdě se i těším, až se jich zase na chvíli zbavím, jsou horší než budík." protočila jsem očima. Sam jen nahodila faceplam a Christine se rozesmála.

„Trefné přirovnání." podotkla Chris.

„Bože, kam sem se to dostala." zakroutila hlavou Sam.