*Pohled Zayna*
"Jak si mohl?" zeptal jsem se Nialla. "Já nevím. Měl jsem totální zatmění. Já za to nemůžu, že je tak dokonalá." odpověděl mi a já na něj vyvalil oči. "To že je dokonalá neznamená, že jí musíš hned líbat ne?" "Já vim, že ne, ale kdyby si jí viděl, taky by si neodolal." ušklíbl se. "Ne, já bych to vydržel. Zaprví mám Perrie a za druhý, nejsem do ní bláznivě zamilovanej, jako někdo." řekl jsem rázně a Niallovi stuhnul úsměv na rtech. "Já do ní nejsem bláznivě zamilovanej." začal se vzpouzet. "Neee... Vůbec jsi ji nepolíbil. Kámo přesně todle se mi stalo s Perrie. Akorát s tim rozdílem, že já nebyl její první." "Zayne, já si nepřišel popovídat o tom jestli jí miluju nebo ne, ale přišel jsem se poradit o tom co mám dělat." řekl. "Kámo jak chceš poradit?" odpověděl jsem mu otázkou. "No třeba to jestli to mám říct Louímu nebo ne. Když mu to řeknu tak mě zabije za to. Když se to dozví od ní tak tak mě taky zabije. Když se to nedozví vubec tak zustanu na živu, ale nebudu mít možnost být s ní." "No to když tě zabije, tak tu možnost mít nebudeš vůbec." řekl jsem se smíchem. "Fakt vtipný. Asi bude lepší, když budu mrtvej než abych byl bez ní." řekl. Ten kluk si asi neuvědomuje jak si protiřečí. "Ha! A prej, že do ní nejsi zamilovanej. Teď mi řekni tu pohádku o Sněhurce." řekl jsem. "No dobře asi do ní zamilovanej jsem no." přiznal se. "No vidíš jak to jde. A mimochodem o tom jestli to říct Louímu nebo ne by si se měl domluvit s ní a ne se mnou. " řekl jsem. "Hmmm... Tak dík. To jsem opravdu potřeboval slyšet." "Neni zač bro. Já vždycky rád pomužu." řekl jsem se smíchem.
*Pohled Nialla*
Tak to mi moc nepomohl. Zase jít za ní. To se mi moc nelíbí. Jak se ke mě bude asi chovat po tomdle? Jak já se mám chovat k ní? Nevím.
Když jsem vyšel ze Zaynova pokoje uslyšel jsem vzlyky. Ne! To jsem nechtěl. Opravdu jsem hovado. Rozběhl jsem se k ní do pokoje. Vtrhl jsem tam jak neřízená střela. Ale to co jsem viděl se mi nelíbilo. Byl tam s ní Liam. Sevřelo se mi srdce a stuhlů jsem na místě. Jen tak jsem tam stál a koukal na ně jak tam sedí v objetí a ona mu brečela do ramene.
"Nialle potřeboval jsi něco?" vyprskl na mě ostře Liam. "Ne, jen jsem si s ní chtěl promluvit. Ale jak vidím asi o to nestojí. Takže Marry promiň a já jdu." řekl jsem a chystal se odejít. "Nialle počkej. Liame mohl bys...." druhou větu nechala vyznít do ztracena. "Dobře. Kdyby něco jsem hned naproti v pokoji ju?" řekl a odešel. "Marry, ty si mu to řekla viď?" byla první otázka na kterou jsem se jí zeptal. "Řekla." odpověděla a její hlas zněl provinile. "Já jsem si s tebou chtěl promluvit o tom jestli to říct Louímu nebo ne. Ale jak jsem viděl, tak asi ne viď?" zeptal jsem se. "Nialle já nechci, aby si měl průšvih." řekla a pořád zněla tak provinile. Vůbec jsem nechápal proč. "Marry, teď to bude znít asi hodně sobecky, ale asi jsem se do tebe zamiloval a klidně kvůli tomu budu mít i průšvih u tvýho bráchy." řekl jsem na rovinu. "Nialle, ale já nemiluju tebe." řekla a mě bodlo u srdce. "Víš, vždycky jsem z vás pěti měla nejvíc ráda Liama. Prostě jsem byla Paynerka. Ne v poslední době. To jsem byla hlavně Directionerka, ale když mi bylo míň tak Liam byla jasná volba. A...." "STOP!" zastavil jsem jí rázně, protože v mém srdci se tvořila s každym slovem větší díra. "Chápu. Máš prostě ráda Liama. Víc slyšet nechci." řekl jsem. "Nialle promiň." "Ne, nic se neděje. Prostě je to tak jak to je a já to hodlám respektovat." řekl jsem odešel z pokoje.
*Pohled MarryRose*
Tak tendle rozhovor byl divnej. Jsem tu ani ne den a už se zapletu do takovýho románku. Nechtěla jsem Niallovi ublížit. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit. A povede se mi to hned první den co jsem tu. Když odešel dala jsem se znova do pláče. Chci domu. Chci tam mezi svý a chci aby se todle nikdy nestalo. Aby to bylo všechno jako dřív. Vstala jsem z postele a začala jsem zase zpátky balit to co jsem stihla si rozkramařit po pokoji. Najednou jsem slyšela dveře. "Co děláš?" zeptal se ten onen co vstoupil do místnosti. Nevnímala jsem ho. Ani nevím kdo to byl. "No tak Marry co to děláš?" zeptal se znovu a pevně mě objal ze zadu okolo pasu. Liam. "Já... Já... Prostě musim odjet." vykoktala jsem mezi vzlyky. "Proč? Co ti udělal?" řekl a dal mi pusu do vlasů. "Nic. Já tady nemůžu bejt s váma." "Proč?" zeptal znova a otočil si mě k sobě čelem. "Liame. Nejsem tu ani den a už skoro rozvracim celej band. To neni normální a proto musim odjet zase zpět domu." "Doma si teď tady." řekl a mě tim vyrazil dech. "Liame spadni z těch výšin. Já tady nemůžu bejt nikdy doma." "No tak. Nemůžeš jen tak odjed. Už jen kvůli Louímu" řekl mi. "Liame. Už takle porušujeme jeho pravidlo, že se mnou nikdo z vás nebude chodit." řekla jsem rázně a odtrhla jsem se od něj a sedla si na postel. "Nemusí se to dozvědět. No tak Marry." sedl si vedle mě. "Liame buď s tebou nebudu nic mít a nebo odjedu." řekla jsem. "Proč?" "Protože tě miluju a nechci aby si kvuli mě měl problémy!" zařvala jsem česky aby mi nerozuměl a z prudka jsem se zase zvedla. "Co? Prosimtě mluv na mě anglicky. Nerozumím ti." "Já vím a o to mi šlo. Aby si mi nerozuměl. Liame prostě s tebou být nemužu." vrátila jsem se zpátky do angličtiny. "Ale proč?" "Protože se neznáme. To stejný jako jsem řekla Niallovi. Prostě nemůžu si jen tak přijet a hned první den s někým z vás chodit. To prostě nejde. A už dost s toudle debatou. Prosím odejdi." řekla jsem, otočila jsem se k němu zády a koukala z okna. "Marry prosím..." nechal větu vyznít do stracena a přiblížil se ke mě. "Odejdi!" zařvala jsem z plných plic. Bylo mi jedno jestli mě někdo uslyší. Hlavně, že to zabralo a on odešel. Jako omámená jsem stále koukala z okna a ani se nehla.
*Pohled Louího*
"Odejdi!" slyšel jsem ze shora Marry. Hned jsem vyběhl nahoru a viděl Liama jak vychází z jejího pokoje. "Liame co se stalo?" zeptal jsem zatím v klidu. "Nic. Jen chce být sama." řekl jednoduše a šel dolu. Na nic jsem nečekal vešel jsem k ní. "Marry?" oslovil jsem jí tiše. Neodpovídala. Jen stála u okna a koukala z něj. "Marry co se stalo?" zeptal jsem se. "Nic... Nic co by tě mělo zajímat." řekla mezi vzlyky. "Jsem tvůj brácha. Všechno co se týče tebe by mě teď mělo zajímat. Mám o tebe strach." řekl jsem a posadil se na postel. Otočila se. Vypadala hrozně. Měla rozmazaný oči. Brečela. "Jenže já když ti to povím tak budes naštvanej na dva lidi tady v tomdle baráku a ja nebudu ani jeden z nich." řekla a ve mě hrklo. "Tak povidej a ja ti slibuju, že nebudu naštvanej." řekl jsem a snažil jsem se být v klidu. "Dobře. Jde o to, že toho bylo nějak moc za posledních pár dní. A to nemluvim jen o dnešku, protože dneska to bylo ještě víc. Zaprví jsem přijela. Což to by šlo. Pak Larry is real! Ale to bylo tak parádní. Ale pak. Nejdřív ty že se mnou nemuže nikdo z nich chodit. Fakt divný pravidlo. A teď přijde řada na ty dva na který by jsi mohl bejt naštvanej. Niall mě políbil. Přišel a povídali jsme si chvíli a pak mě políbil. Prosimtě nech ho bejt protože my si to musíme vyřešit sami. Zadruhý přišel Liam a utěšoval mě, protože jsem to zrovna potřebovala. A jsem ráda, že to byl zrovna Liam. Takže se nediv, kdybych s nim začala chodit." řekla a já to nějak nepobíral. Niall.... Liam.... Tydle dvě jména mi teď zněli v hlavě. "Počkej Niall tě políbil a ty chceš chodit s Liamem?" "Louis prosimtě neřeš to. Todle si fakt musim vyřešit sama!" řekla rázně a zase si stoupla k oknu. Objal jsem ji oběma rukama okoli ramen a položil si bradu na jeji rameno. "Prosim hlavne klid. Já se na ně zlobit nebudu do tý doby dokud ti neublíží. Ublíží ti a já je zabiju." řekl jsem a ona se otočila a začala zase plakat mi do ramene.
"Co jsem řekl?" zeptal jsem se starostí v hlase. "Nic. Jen nejsem zvyklá na todle zacházení. Je to zvláštní pocit. Všichni se tu o mě staráte. A nejhorší je, že vám to nemám jak vrátit." "Vracíš nám to tím že tu jsi. Jsem rád, že jsem tě poznal." "Já jsem ráda, že znam pravdu. Děkuju Louis, že si mi napsal." řekla a konečně se usmála. "Popravdě nebejt Hazzouše tak ani nenapíšu. On mě k tomu dokopal." řekl jsem a začal se smát. "Tak to bych mu měla taky poděkovat." taky se začala trochu smát. "Vidíš. Smích ti slučí víc než pláč. Segra už je pozdě. Jdeme spát. Zejtra je taky den. A slibuju ti, že ať se rozhodneš mezi klukama jak chceš budu to respektovat. Mám tě rád." řekl jsem a dal jí pusu do vlasů. "Dobře. Pokud potkáš Liama, tak mi ho sem ještě pošli prosím." řekla. Vůbec se mi to nelíbí. Dyť má Liam Sophie. Tak proč? No slíbil jsem, že se v tom nebudu šťourat. Tak to taky dodržim.
*Pohled Liama*
Byl jsem v pokoji a přemýšlel. Nad čím? Nad tím jak to bude dál. Se mnou a Sophií. Já jí mám rád a nechci jí nějak ublížit, ale ona asi nebude ta pravá, když jsem se dokázal zamilovat během pár hodin. Zrovna u mě to normální neni. Ještě divnější je, že z toho mám strach. Bojím se toho, jak bude Soph reagovat, když se s ní rozejdu. A co potom Management? Ty budou vyvádět. To nevím jak dopadne.
Z mého přemýšlení mě vyrušil Louis. "Liame?" oslovil mě. "Jdeš mě zabít?" byla první otázka, která mě napadla. "Ne, nejdu. Slíbil jsem to Marry. Ale jak jí nějak ublížíš, tak za sebe neručim." řekl mi a já byl překvapenej, že to takle vzal. "Je mi to jasný. A teď potřebuješ co?" vyptával jsem se dál. "Chtěla by s tebou teď mluvit." řekl a já na nic nečekal. Beze slova jsem za sebou nechal Louího a šel za ní.
"Marry, mužu?" zeptal jsem se, když jsem vešel do jejího pokoje. Seděla na posteli a měla noťas na kolenou. "Jojo pojď." řekla a poklepala na místo vedle ní. Neváhal jsem a sedl si vedle ní. "Liame chtěla jsem s tebou mluvit o tobě a Sophie. A vlastně i o mě. Chtěla jsem ti říct, že s tebou nechci bejt. Teda chci, ale až po nějakým čase a hlavně pokud máš Sophie tak bych jí nerada ublížila."
