Marry POV
Jsem s klukama uz treti den. Jsem rada ze tu mohu s nimi být. Ale to, že jsem s Liamem na ostří nože se mi moc nelíbí. Už půl hodiny sedím na posteli ve svém pokoji a snažím se sama sebe přemluvit, abych za ním došla a promluvila si s ním.
Bojím se jeho reakce. Bojím se, že kdež za ním přijdu, tak mě seřve. Že mi dá zase facku a já budu mít Zase parádní obtisk. Ale i přes to jsem to chtěla risknout. Mam ho porad hodne rada a moc mě mrzí, že jsme se pohádali. Přímo mi vadí jak se ignorujeme.
"Zlato, copak delas?" vyrusil me z meho premysleni Niallův hlas.
"Přemyšlím nad Liamem." řekla jsem mu pravdu.
"Proč zrovna nad ním?" divil se.
"Protože mi je hrozně líto, že se spolu nebavíme. Že děláme jak kdyby jsme neexistovali. Prostě mě to fakt moc mrzí." řekla jsem.
"Stoji ti vůbec za to, aby si se ním bavila? Dyť tě uhodil. Všeobecně se k tobe choval hnusně." byl mirně vytočen.
"Chodila jsem s ním. Mám ho ráda. Nechci, aby jsme dělali, že neexistujeme. Že se neznáme. Potřebovala bych si s ním promluvit. A udělám to hned." řekla jsem, zvedla jsem se z postele s tím, že pujdu a Liamem.
"Nepustím tě za ním!" chytl me silně za ruku.
"Au! Nialle to bolí! Co to děláš?" vykřikla jsem.
"Promiň!" pustil prudce mou ruku, "Ale jen se o tebe bojím. Nechci tě k němu pustit. Jeden monokl od něj ti stačil! Opravdu nechci, aby tě znovu uhodil. Prosím, nechoď za ním." snažil se mě přemluvit.
"Zlato, musím si s ním promluvit. Nejde to jinak. Trápím se, kvůli němu. Chci mít všechno urovnaný." oponovala jsem mu.
"No dobře no. Ale pouštím tě k němu nerad." řekl smutně.
Jen jsem pokývla hlavou a vyšla z pokoje. Šla jsem rovnou k Liamovo pokoji. Pak mě napadla myšlenka, že tam zase někoho má. Budu muset zaťukat. Ne jako minule tam vtrhnout.
Stála jsem před jeho pokojem a přemýšlela jsem jestli tam opravdu jít nebo ne. Ale osud rozhodl za mě. Z pokoje se vyřítil Liam jako neřízená střela a strčil do mě tak, že jsem spadla.
"Jeee. Pro..." chtěl se mi omluvit, ale zarazil se, když si všiml, že jsem to já. "Co tu chceš?" vyprskl na mě nepříjemně.
"Už asi nic, když ti nestojím ani za blbý promiň." řekla jsem se slzama na krajíčku a začala se zvedat.
"Promiň, neviděl jsem tě. Ještě něco?" byl pořád protivný.
"Jo! Chci si v klidu promluvit. V klidu a bez toho ostrýho tónu. Ale jak tě tak posloucham, tak se toho asi nedočkám." slzy už mi samovolně kanuly po tvářích.
Otočila jsem se na patě, že odejdu, ale on mě jemně chytl za předloktí a otočil mě k sobě.
"Pojď do pokoje." řekl už docela s klidem a zase zaplul za dveře jeho pokoje.
Následovala jsem ho a za sebou dveře zavřela. Stáli jsme proti sobě a mlčky na sebe koukali.
"Sedni si." řekl, ukázal na volné křeslo a sám si sedl na gauč vedle toho křesla.
"Liame, omlouvám se." řekla jsem, když jsem dosedla a utřela slzy.
"Za co?" divil se.
"No za všechno. Dyť jsem tě odkopla jako kus hadru a pak jsem nadávala tvojí nýnější přítelkyni. Prostě jsem si to u tebe na plný čáře pohnojila a plně chápu, že se mi vyhýbáš a že mě naprosto ignoruješ. Máš na to asi plný právo. Přesto jsem riskovala to, že by si mě mohl znovu uhodit a šla jsem se ti omluvit. Chci, aby jsme se mohli jen zdravit na chodbách. Aby jsme se tolik neignorovali. Nežádám, aby jsme byli kdo ví jak velcí kamarádi to ne, ale chci........" chtěla jsem toho ještě tolik říct, ale on mě přerušil.
"Zadrž. Tak zaprvé ona není moje přítelkyně. Chvíli jsem si myslel, že by mohla být, ale pak jsem zjistil, že mě stejně chtěla jen kvůli mé slávě. Zadruhé už bych tě nikdy neuhodil. Byl jsem naštvanej. A když jsem naštvanej, tak se neumím ovládat. Však to víš. A zatřetí taky chci, aby jsme se přestali ignorovat. Já... No... Hrozně mě mrzí co jsem ti udělal. Rose já tě pořád miluju. Ale jestli jsi šťastnější s Niallem, tak ti nemůžu bránit. Prosím odpusť mi to všechno." dokončil svůj monolog.
Beze slova jsem si přesedla k němu na gauč a objala ho okolo krku. On chvíli nijak nereagoval a pak mě taky objal.
"Mám tě ráda Liame." pošeptala jsem mu do ucha.
"Já tebe taky." odpověděl mi a zabořil svou hlavu do mých vlasů do ohybu mezi ramenen a krkem.
Chvíli jsme takle seděli a pak jsem se odtáhla.
"Neměl si někam náhodou namířeno?" zeptala jsem se.
"No... Víš... Já... Chtěl jsem udělat to samí jako ty. Jít za tebou a omluvit se za všechno." řekl a pousmál se.
Jeho úsměv mi chyběl. Řekla jsem si v duchu. Chyběl mi celej. Jako kamarád mi chyběl. Opravdu moc.
"Aha. Tak to jo. Jsem ráda, že jsme si to vyříkali." na oplátku jsem se na něj usmála i já. "No nic. Musím jít. Niall se o mě bojí. Má strach, že mi zase jednu střihneš." dodala jsem.
"Už nemusí. Utíkej. S ním si to už vyřídím sám." řekl a ještě jednou mě krátce objal.
Mám tady další část po dlouhé předlouhé době. Ano vím, není to uplně ideální, že je to takle s mezerama, ale já to jinak fakt nestíhám. Tak mi to odpusťte.
Pokud se kapitola líbí kometáře a vote potěší. :)
Love you all!! :)
