„Dobře. Neodjedu. Jen nevím, jak to tu budu zvládat.“ zavzlykala. „No tak klid. To zvládneš. Jde o to si na to zvyknout. Víš co? Když budeš potřebovat, jsem tu pro tebe. Pomůžu ti.“ odpověděl jsem jí. „Díky Zayne.“ řekla, ale pořád brečela. „Teď už nebreč a jdi si zase lehnout.“ „Zayne proč si tu byl tak brzo ty?“ zeptala se. „Nemohl jsem spát. Tak jsem si chtěl jít zaběhat.“ řekl jsem a na rozdíl od ní jsem nelhal. „A mohla bych s tebou?“ žbletla. „A udržíš se mnou tempo?“ zasmál jsem se a ona se na mě podívala uraženým pohledem. „Dobře dobře už mlčim. Jen měla by si se oblíct na to jinak.“ zase jsem se smál. „Ok. Za chvíli jsem dole.“ odpověděla mi a vyběhla nahoru. Opravdu se za chvilečku vrátila a mohli jsme vyjít.
*Pohled Louího*
V noci jsem nemohl spát. Okolo pátý ráno jsem se zvedl a šel se napít do kuchyně. Na schodech mě zarazil hovor z kuchyně. Byl to Zayn s Marry. Mluvili o Marry. Ona chtěla odletět? Sakra proč? Co jí ten Liam udělal? Víc jsem slyšet nechtěl. Šel jsem zase nahoru a lehl si. Jen jsem se tak převaloval a přemýšlel o tom co se děje. Co jí udělal Liam? Nebo snad Niall? A co když já? A co když opravdu odletí?
Jak jsem tak přemýšlel začalo svítat. Fakt dneska budu usínat celej den. Ještěže máme volno. Zvedl jsem se a šel znovu dolů. Tentokrát v kuchyni už nikdo nebyl. Co když odjela? Co když už tu není? Byl jsem z toho všeho nervózní. Měl jsem hlad, ale nemohl jsem jíst. Věděl jsem, že vše co sním bude pak během pár minut zase venku. Až tak jsem se bál. Jen tak jsem seděl a koukal do blba. Po chvíli jsem slyšel jak někdo šel po schodech. Neměl jsem sílu se zvedat. Byl jsem ze všeho vystresovanej. Jen jsem čekal kdo přijde.
„Louis? Co se děje? Vypadáš jak kdyby si umřel.“ řekl podle hlasu Liam. Prudce jsem se zvedl a přitlačil ho na zeď. Povedlo se mi to jen díky tomu, že to nečekal. A vím, že jsem dost riskoval, že mi dá do držky. „Co si jí proved?“ zařval se. „Uklidni se. Já myslel, že jsme si to vyříkali včera.“ řekl s klidem. „Já si to myslel taky. Dokud segra neodjela.“ „Cože? Odjela? Kdy? Jak? Proč?“ začal chrlit jednu otázku za druhou a vypadal u toho zmateně. „Ráno. Odletěla. Co jsi jí provedl?“ pořád jsem řval na celej barák a bylo mi jedno, že ostatní vzbudim.
„Co se to tu děje?“ ozvalo se najednou ze schodů a rozhodně to nebyl hlas ani jednoho z kluků. Marry. Ona neodjela. Okamžitě jsem pustil Liama a rozběhl jsem se k ní a vtáhl k sobě do obětí. „Todle už nedělej. Já myslel opravdu, že jsi odletěla.“ vyhrkl jsem a nepřemejšlel u toho. „Odletět? Jak o tom.... “ nedořekla a odtáhla se. „Pět hodin ráno... Ty a Zayn... Kuchyň....“ řekl jsem utrškovitě. Nemohl jsem ani mluvit z toho jak mi spadl kamen ze srdce. „Jo. Dobře přiznávám. Chtěla jsem odletět a přísahám, že to nebylo kvůli nikomu z vás. Měla jsem k tomu svoje důvody. A ty vám neřeknu. A dál se o tom nebudu bavit. Jsem tady a zatím zůstanu. Ano?“ řekla rázně. „Dobře.“ řekl jsem a znovu ji objal. Objetí mi opětovala. Ale jen chvíli a pak se odtáhla. „A teď vás prosím vás mohli by jste být sticha? Ještě bych ráda spala.“ řekla a odkráčela zpátky nahoru.
„Liame promiň. Já jen..... Ráno jsem se vzbudil a slyšel jak mluvila se Zaynem. Ale asi jsem neslyšel všechno. Prostě mi to odpust.“ řekl jsem sklesle. „V pohodě. Nic se neděje. Asi bych reagoval stejně.“ řekl a odešel taky nahoru. Zase jsem zůstal sám.
*Pohled Liama*
„V pohodě. Nic se neděje. Asi bych reagoval stejně.“ řekl jsem a odešel za ní. Jemně jsem zaklepal na dveře. „Co ještě kdo potřebuje?“ ozvalo se z poza dveří otráveným tónem a hned na to se otevřeli dveře. Hned jsem do nich vrazil a hned za sebou zavřel zamkl. „Zlato? Proč si chtěla odjet?“ začal jsem vyzvídat. „Liame já ti to neřeknu. Nechci o tom už mluvit.“ řekla. „Dobře. Už se tedy ptát nebudu.“ zašeptal jsem a přitáhl jsem si jí za boky k sobě. Nechala se. „Chyběla si mi. Bál jsem se o tebe. Bál jsem se, že se ti něco stane. Že si něco uděláš, když si nechtěla vylezt z pokoje.“ řekl jsem. „Nejsem tak blbá. Neudělala bych si nic. Tak mě z toho nepodezírej.“ odpověděla mi a políbila mě. Opravdu mě políbila. Ona sama mě políbila. To se tak moc často nestává. Její rty byli krásně jemné a chutnali po třešňovým lesku na rty. Když se ode mě odtáhla, usmál jsem se. „Ještě.“ zaškemral jsem šeptem. Ušklíbla se, ale mému přání vyhověla. A byl to ještě intenzivnější polibek než před tím. Pomalu a jemně jsem jí vzal do náruče odnesl na její postel. Opatrně jsem jí na ní položil, ale nepřestával jsem jí líbat. Najednou se odtáhla. „Liame... Já nemužu...“ řekla. „Pročpak?“ zeptal jsem se a pohladil ji po tváři. „Ty víš proč. Já nejsem ještě připravená. Nemůžu.“ odpověděla. „Dobře. Nebudu spěchat.“ řekl jsem a posadil se vedle ní. Okamžitě mě vzala za ruku. „Mám tě ráda Liame.“ řekla tiše. „Já tebe taky.“ odpověděl jsem jí.
Chvíli bylo ticho. Ne to trapný ticho. Ale příjemný ticho. „Tak já tě tu nechám. Ještě klidně spi. Pořád je brzo.“ řekl jsem jí a chtěl jsem odejít. „Nechoď. Zůstaň tu se mnou.“ šeptla. „Dobře.“ odpověděl jsem jí a lehl si k ní. Přitulil jsem se k ní co nejblíž. Netrvalo to moc dlouho a už spokojeně chrupkala. Byla tak moc roztomilá. Nedivím se Niallovi, že neodolal. Zamiloval jsem se do ní. Nevím, co nych dělal kdyby opravdu odjela. Nechci jí ztratit. Chvíli jsem se na ní koukal a pak jsem se dostal taky do světa snů.
Vzbudilo mě desáté dopoledne klepání na dveře. „Marry vstávej!“ Podle hlasu Louis. Sakra a co teď? Marry todle nechtěla. Nechtěla, aby se to kluci dozvěděli. „No tááák Marry!“ ozval se znova. „Zlato, vstávej.“ zašeptal jsem jí do ucha a dal na něj pusu. „Mě se nechce.“ zamrmlala. „Louis je za dveřma.“ řekl jsem pořád potichu, aby mě neslyšel. V tu chvíli se Marry vymrštila do sedu. „Liame, ty tu nemáš být.“ řekla vyděšeně. „Klid jdi mu otevřít a neotvírej úplně.“ řekl jsem dal jí pusu. „Dobře.“ řekla a šla otevřít. „Louis? Co potřebuješ?“ řekla a pořád zněla rozespale. „Nic. Jen abys vstávala segra.“ „A proč?“ „Protože máme rozhovor pro telku.“ „To si mě měl nechat spát.“ „Tak nám aspoň vrať Liama.“ řekl se smíchem a já nechápal jak to může vědět. „Louis....“ „No co v pokoji není. Tak kde by asi byl jinde než u tebe, když jste takový kamarádi.“ řekl s ironií v hlase. „Kdo všechno to ví?“ zeptala se. „Jen já. Nejsem slepej. A jestli nechceš, tak to nikomu neřeknu. Jinak kluci opravdu ani netuší, že není na pokoji. Proto jsem šel já. Aby nic nevěděli oni.“ zlatej Louis. „Dobře. Já vám ho tam pošlu. Tak už jdi.“ řekla a bylo slyšet v jejím hlase úsměv.
Zavřela dveře a šla ke mně. „Mám to ale chytrýho brášku co?“ řekla. „To teda máš. Ale ty jsi chytřejší.“ řekl jsem a stáhl si jí k sobě a rychle jí dal pusu na nos. „Liame měl by si vstávat.“ řekla už vážně. „Mě se nechce.“ opakoval jsem její slova. „Ale fakt musíš. Měl by si problem.“ řekla mi. „No jo. Já vím. Nenávidím todle vstávání.“ „Zlato je deset.“ řekla se smíchem. „Já vím. Ale po krušenej noci.“ oponoval jsem jí. „Tak ještě deset minut. Ale víc ani minutu. Stejně už klukům bude divný, že nevstáváš jako první. Daddy Direction.“ ušklíbla se. Nic jsem neřekl a jen jsem na ní vyplázl jazyk a pak si ji víc přitáhl k sobě.
Takže je tu další část. Vím, že mi to trvalo dlouho, ale věřte, že další díl bude ještě pozdějc. Totálně jsem se sekla. Taaaakže moc a moc a moc prosím, aby jste mi pomohli. Jak mam pokračovat? Prosííím!!! :) Love you all! :)
