*Pohled MarryRose*
S Liamem jsme na tom tak nějak v pohodě. Řekli jsme, že tomu dáme čas. A co se děje s Niallem? Ten se se mnou nebaví. Já bych se s nim bavila, ale on nejeví zájem. Asi jsem ho naštvala. Snažím se to urovnat, ale asi se to jen tak neurovná. No uvidím.
Jinak Liam mě přemluvil aby mi mohl dělat průvodce po Londýně. Moc se mi nechtělo, ale on byl prostě neoblomnej. Tak jsme šli hned druhej den odpoledne po obědě. Proč ne že?
"Maaaarryyyyyyy.... No tak pohni sebou!" zakřičel ze zdola netrpělivě Liam. "Jooooo už jdu." Jasně, že mi to trvalo. Jsem přece holka. "Liame, Uklidni se. Opovaž se jí uhnat. Dej jí čas." okřikl ho Louis. Začala jsem se smát. "Díky brácha, ale neboj já si s nim poradim sama. Prostě si počká." řekla jsem se smíchem když jsem scházela schody a Liam mě pomlu propaloval pohledem. "Ale no tak, přece by si se nezlobil ne? Navíc na mě." řekla jsem a dala mu pusu natvář a pokračovala jsem dál ven k autu. Liam si ještě něco vyřídil s klukama přišel za mnou.
"Ty jsi ale potvora. Fakt jste s Louím stejní. To bude práce vás ohlídat oba." řekl a konečně nastartoval a jeli jsme mě neznámo kam. "Kam jedeme?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat. "No do Londýna." ušklíbl se. "Jasně Liame. To bych nevědela. Ale kam? Kam mě vemeš?" "Máš ráda vejšky?" "Ani ne, ale jestli jedeme na London Eye, tak tam vlezu toho se neboj." odpověděla jsem mu. "Takže.... No to je jedno. Za chvíli tam budeme." řekl. Co tím mysle? Takže...??
Až k London Eye jsme už byli sticha. Bylo to hrozný. Nemám ráda ticho. Prostě ne. Ale i tak jsme si neměli co říct.
Vystoupili jsme a první co on udělal, tak mě vzal okolo pasu. Nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro to, že jsem se vysmekla z jeho objetí. Trochu posmutněl, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Řekli jsme si že tomu dáme čas tak tomu prostě ten čas dáme. Došli jsme k London Eye a Liamovi nedělalo problém koupit lístky ani přes tu dlouhou frontu co tam byla.
Vstoupili jsme do kabinky. Chvíli jsem si říkala *joooo jsem v pohodě.* ale rozjelo se to a já se namáčkla na stěnu kabinky a začala jsem se klepat. "Jsi v pohodě?" řekl Liam a koukl se na mě vystrašeným pohledem. "Ne, nejsem. Já... Mám strach... Moc se to houpe.... Co když to spadneme?" začala jsem panikařit. Mimochodem se to nehoupalo vůbec. "Klid. To zvládneš. Pojď sem." řekl s klidem. "Ne. Já se ani nepohnu." stále jsem panikařila. "Tak fajn. Já jdu za tebou." "Ne, zustaň tam kde jsi." řekla jsem. "Ale no tak. Je to pevný. Uklidni se. To bude v pohodě." řekl a šel ke mě. Přišel ke mě a vzal mě okolo pasu. Otočil si mě k sobě zády a já mohla vidět celý Londýn jako na dlani. Byla to nádhera. "Tak co už je vše v pohodě?" pošeptal mi. Jak já jsem děkovala Bohu, že má Liam tu schopnost a máme kabinu sami pro sebe. "Jo." řekla jsem zasněně a koukala na tu nádheru. Chystal se mě pustit. "Prosím nepouštěj mě. Dokud nebudeme dole." řekla jsem a on si mě k sobě přitáhl ještě blíž. "Dobře." pošeptal mi a potom mě začal líbat na krku.
"Liame.." řekla jsem trochu naštvaně. "Copak?" vydechl mi do krku, ale hned pokračoval v líbání. "Nech toho." vyjekla jsem a otočila se prudce k němu znovu čelem. "Dobře. Ale muselo se ti líbit. A neříkej, že ne." řekl a smál se. "Líbilo, ale víš co jsme si řekli. Dáme tomu čas. A to chci dodržet. A nechci ublížit Niallovi, když jsem mu řekla, že na to jde on moc rychle." řekla jsem a Liam se zatvářil naštvaně. "Niall... Do všeho taháš Nialla... Proč? Prostě u tebe nevyhrál. Tak proč ho do všeho taháš? Proč ho taháš mezi nás? Mezi mě a tebe?" začal se rozčilovat a já pomalu začínala cítit slzy v očích. "Promiň." kňukla jsem, ale slzy se mi při tom slově spustili. "Ne... to jsem nechtěl... No tak Marry. Prosím uklidni se. Já opravdu nechtěl tak moc vyletět a vylekat tě. Jen je mi to hrozně líto." řekl sklesle a sklopil hlavu. Nic jsem neřekla. Jen jsem mu svou dlaň položila na tvář a pohladila ho. Pak jsem se k němu přiblížila a políbila ho. Jen krátce. Jemně. "Zkusíme to spolu." šeptla jsem a on jako by ožil. "Myslíš to vážně?" zašeptal nazpět. "Myslím. Ale mám podmínku." řekla jsem už normálním hlasem. "No povídej." "Před klukama ani muk. Jako kdyby jsme spolu nebyli." řekla jsem rázně. "Dobře. Všechno co si přeješ. Pro tebe!" řekl s úsměvem a políbil mě. "A před světem tudíš taky." řekla jsem a odtáhla se od něj. Ale hrozně nerada. Ty jeho rty je těžký opouštět. Zase zesmutněl. "Já vím." řekl a hned pokračoval.
