Zločin v krvi

Kapitola 1

Soustředila jsem se na to, abych hlavní chod ani kafe nevyklopila ven, než dojdu k cílovému stolu. Hemžilo se tu snoby v drahých oblecích, kteří se sice ani neotočili, když někdo něco vysypal, vylil nebo dokonce rozbil, ale já už z vlastních zkušeností věděla, že to všechno po očku pozorují a jen tak něco jim neunikne. Co by to bylo za obchodníky, kterým by utekl jakýkoliv detail? 

,,Prosím, mohl bych dostat jemně perlivou vodu?" zeptal se tmavovlasý pán, když jsem mu na stůl podávala kafe s malou skleničkou vody. 

,,Samozřejmě," falešně jsem se usmála a chtěla zamířit zpátky, když jsem si všimla, jak z kapsy vytahuje krabičku cigaret. ,,Je mi líto, tady se nesmí kouřit. Za tím sloupem doprava je kuřácký salónek." Následoval můj další nacvičený úsměv. 

Zastrčil krabičku zpátky do kapsy, ,,Nevadí, ono to počká." Přikývla jsem a vydala se zpátky pro objednanou vodu. Někteří lidé se chovali zdvořile, ale každý ví, že takoví nikdy nejsou. Ne málokrát se stalo, že tu někomu přeskočilo. 

Tuhle práci jsem dostala, když mi bylo patnáct. Moje matka podlehla moru, když mi bylo sedm a otec mě před několika lety vyhnal z domu a vydědil. Bál se, že nás napadnou Smrtiči, kteří pochytávají Vyvolené, ale mořská panna, i když jen s jejími kořeny, pro ně má mnohem větší cenu. Ve třinácti mě odvezl sem. Pár týdnů jsem se potulovala po ulicích, než si mě všimla jedna stará paní. Vzala mě k sobě a starala se o mě. Dříve byla u lukostřelců Nové Angely, než musela odejít kvůli stáří. Naučila mě střílet, abych se tu ubránila, až tu jednou nebude, což se stalo před dvěma lety. Zemřela kvůli vysokému věku a mně zůstalo všechno po ní, protože příbuzné neměla. Nikdo, kdo žil tady, příbuzné neměl. Nevěděla o tom, že jsem mořská panna stejně jako nikdo v tomhle městě. Tedy, jen jsem si to myslela. Do včerejšího rána. 

Co nejrychleji jsem se snažila si zapnout bílou košili, ale knoflíčky se mnou nespolupracovaly. Vztekala jsem se u toho jako každé ráno, ale dneska jsem obzvlášť nestíhala. Zavázala jsem si černou kravatu, hodila na sebe černou sukni, boty na malém podpatku, opařila jsem se o levné kafe a přitom se snažila nepolít. Vyrazila jsem dveře, které jsem za sebou jen zabouchla a vyběhla ven. Přes mlhu jsem skoro nic neviděla, ale do snobárny bych po těch letech dorazila i poslepu. 

Vtrhla jsem dovnitř a málem srazila svého šéfa v tmavém obleku a klobouku na hlavě. Ostatně, jak to nosil každý. ,,Pardon," omluvila jsem se rychle a chtěla pokračovat dál, ale zarazil mě. ,,Alizah, co tu děláte?"

,,Pane, už tu pracuji třetím rokem," nechápavě jsem se na něj zamračila. Ještě jsem se rozhlédla, abych zkontrolovala, jestli jsem náhodou ve spěchu nezabočila do špatné chodby, ale byla jsem si téměř jistá, že jsem správně. 

,,Včera za mnou byl jeden pán," začal a vypadalo, že bude povídat déle. ,,Spíš to byl kluk. Mohlo mu být tak dvacet. Celý v černém. Košili, kabát, klobouk i oči měl jako noc," protočil očima. ,,Znáš ho?" Zavrtěla jsem hlavou. Takových lidí je tu spousta. ,,Chtěl vědět, jak dlouho tu pracuješ a trval na tom, že tě vykoupí z pracovní smlouvy, pokud ji přepíšu na něj. 

,,Cože?" skoro jsem vykřikla. ,,Takže teď pracuji pro někoho, koho ani neznám a vy jste mi o tom ani neřekl?" 

,,Dostal jsem za to slušné peníze," pokrčil uznale rameny. ,,Víc, než vydělá restaurace za celý rok." 

,,Doufám, že shnijete v pekle vy i ten, kdo vám dal ty prachy" zakroutila jsem znechuceně hlavou a odešla cestou, kterou jsem přišla. Z tohohle města odjíždím dneska večer, i kdybych měla na jiný ostrov dopádlovat na člunu. Už mi zbývalo jen asi půl roku, než bych si našetřila dost peněz, abych si mohla dovolit odsud zmizet, někde se ubytovat a na celých pět let tady na zapomenout. Několik směn, pak jsem mohla mít klid a musí se stát tohle. Vlastně mě to ani nepřekvapilo tolik, jakoby mělo. Tady se pracovní smlouvy a lidé s nimi prodávájí úplně běžně, jen jsem si nemyslela, že se to stane i mně.  Abych se ze smlouvy vyplatila, musela bych ve staré práci zůstat ještě dalších pět let minimálně. Musím odsud vypadnout co nejdřív, protože ten chlap mohl být úplně kdokoliv. 

Byla jsem tak naštvaná, že jsem si nevšímala lidí okolo sebe a do někoho narazila. Znovu. Když jsem si všimla tváře o něco staršího kluka, než jsem já, vypravila jsem ze sebe jen: ,,Promiň," a šla dál. Už jsem byla pár kroků za ním, když promluvil nejspíš na mě. 

,,To je dost, že jsi vypadla." Otočila jsem se pro případ, že by opravdu mluvil se mnou. Jeho upřený pohled na mě mi potvrdil, že jsem se nespletla. 

,,Známe se?" Až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Černý kabát, pod kterým měl košili stejné barvy. Od tmavých kožených rukavic jsem zrak přesunula k černému klobouku a automaticky k očím. Byly temné jako bylo tohle město. Došlo mi to až po tom, co jsem si v hlavě znovu přehrála rozhovor se svým, teď už bývalým, šéfem. ,,U svatého Finna," přikryla jsem si nevěřícně ústa rukou, ale hned ji dala zase pryč. ,,To vy!" ukázala jsem na něj prstem. ,,Co jste sakra zač? Normálně ničíte lidem životy? Za pár měsíců jsem odsud mohla konečně vypadnout a vy-" Nedokončila jsem to, protože se ke mně rychle přiblížil a já se lekla, že mi chce ublížit. 

,,Tady ne." Rozhlédl se a kývl na mě směrem, kterým se rozešel. Kdyby neměl moji pracovní smlouvu, asi bych se rozešla na druhou stranu, ale teď jsem se vydala za ním. Prošli jsme několika zapadlými uličkami, než jsme došli k jednomu z opravenějších domů, tedy oproti ostatním. Vešli jsme dovnitř, kde bylo šero. Chodby osvěcovaly jen malé lampy na zdech rozmístěné po několika metrech. Dál jsem se radši nerozhlížela a sledovala ho, abych nezamířila někam, kam nemám. 

,,Proč jste koupil moji smlouvu?" zeptala jsem se, když už mi přišlo, že jdeme celou věčnost. Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl z ní jeden malý klíček, kterým odemkl dveře, u kterých se zastavil. Pustil mě dovnitř a rovnou mi řekl, ať se posadím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla to kancelář. U okna stál dřevěný stůl, naproti němu byla židle a v rohu nízká skříň, jediná v místnosti, a u toho černá sedačka. Nejistě jsem se posadila a čekala na vysvětlení. 

,,Vím, co jsi zač," promluvil nakonec se složenýma rukama. Střelila jsem po něm pochybovačný pohled a on si povzdechl. ,,Vím, že jsi mořská panna a chci, aby jsi pro mě pracovala." Ztuhla jsem. Od té doby, co matka umřela, jsem se k vodě ani nepřiblížila. Možná by to tak nebylo, kdyby mi otec před nevyprávěl ty strašné věci, které se mi mohou stát, když půjdu do vody sama. ,,Ovšem, že ne trvale. Potřebuji tě na jednu misi. Vynese ti to dost na to, aby jsi mohla zmizet a v klidu žít."

,,Jak to víte?" vypadlo ze mě najednou.

,,Tykej mi."

,,Jak to víš?" opravila jsem svou otázku, i když význam byl jasný.

,,Mám své zdroje," pokrčil rameny. Šíleně mi lezl na nervy. Proč to prostě nemůže říct?

,,Když  to nevezmu," zauvažovala jsem nahlas, ,,buď mě zabiješ, nebo předáš Smrtičům. Pochybuji, že by jsi mě nechal nějakým způsobem jen tak splatit dluh a dal mi pokoj." Uchechtl se. 

,,Nezabil bych tě, ale něco bych určitě vymyslel," ušklíbl se, což jsem mu oplatila. ,,Mimochodem, nejspíš už ti došlo, co jsem zač, nicméně jsem se nepředstavil. Jsem Jackson Moore," natáhl ke mně ruku a na tváři se mu objevil ten nejfalešnější úsměv, který jsem kdy viděla. 

,,Nepochybně moje jméno znáš," potřásla jsem si s ním rukou. 

,,Tohle si přečti," podal mi úzký svazek papírů. ,,Máš na to dvacet čtyři hodin. Pokud se neobjevíš, počítám s tím, že jsi zabloudila a najdu tě. Doporučuju, aby sis nehrála s ohněm." 

Vzala jsem mu papíry z rukou. ,,O tom nepochybuji." 

,,Abych řekl pravdu, což moc často neříkám, čekal jsem více řevu," promluvil, když už jsem byla skoro u dveří. Otočila jsem se na něj, ale nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jsem se jen sebrala a zmizela ze dveří. 

Cestou domů, jestli se to tak dá nazvat, ve mě stále převládal vztek. Byl to Éllvar. Tady je možné všechno špatné, ale nečekala jsem, že mi tu někdo vezme práci a bude mě chtít nastrčit na nějakou sebevražednou misi.