Zločin v krvi

Kapitola 7

Mořské řasy mě nedržely omylem. Byly tam proto, aby hlídaly a mě to mohlo napadnout dřív, než mi tak přiškrtily zápěstí, aby mi vypadl šíp, který jsem držela v ruce. Nejdříve jsem se cukala a snažila se vysmeknout, ale neměla jsem šanci. Teď už jsem pár vteřin byla v klidu a snažila se podvolit řasám s tím, že třeba povolí, jenže jsem stále cítila, jak mě svírají a stahují ke dnu víc a víc. Jedna se mi začínala omotávat kolem krku, že už jsem nemohla skoro ani dýchat, když jsem si všimla své červené ruky. Nebyla červená tím způsobem, že bych se do ní někde praštila, ale jakoby v ní něco hořelo, mě ale nic nepálilo. Nevěděla jsem, co to znamená, ale otočila jsem zápěstí tak, abych dosáhla na chaluhu, která pod mým dotykem povolila a rozpadla se na popel. I moje druhá ruka byla červená a já se tak za chvíli dostala ze sevření. Řasy mě už potom nechaly a já se tak konečně mohla dostat dovnitř. Netušila jsem, kde jsem tuhle schopnost vzala a proč zrovna teď. Podle Vodních zákonů ani ne poloviční mořská panna nemá mít žádné schopnosti natož s ohněm, který pod vodou prakticky neexistuje. 

Vynořila jsem se mezi spousta prkny stlučenými určitým systémem k sobě. Byly mezi nimi mezery, takže jsem viděla přímo dovnitř pevnosti. Byla vystavěna do oválu do výšky několika desítek metrů. Měla několik pater, do kterých vždycky vedly dvoje schody, z každé strany jedny. Očima jsem vyhledala celu s číslem tři, která byla jako třetí zleva od hlavní brány. Vlastně to jen vypadalo jako cela, ale byl to vchod. Mezitím, co jsem plavala směrem, jakým se sem měl dostat zbytek, nikdo si mě nevšiml, což bylo jedině dobře. Rukama jsem se chytila za prkna a vyhoupla se mezi ně. Oblečení i  vlasy jsem měla naprosto suché, jako bych do vody vůbec nevlezla. Až teď jsem si všimla, že nad pevností poletuje několik Smrtičů jako hlídka. Chodila tu i stráž. Vždycky po dvou na každém patře. Měli černé pláště s kápí přes hlavu, ale tím, že já měla v podstatě do samé, tak by si mě neměli všimnout. Aspoň ne Smrtiči, kteří mají pohled seshora. Počkala jsem, než stráž přejde a z prken se vyhoupla nahoru. Ignorovala jsem ten mrazivý pocit, který mi přiváděli ty přízraky nahoře, a co nejrychleji odemkla celu přesně tak, jak mi to Moore vysvětloval. Zámek po pár vteřinách cvakl a já zapadla dovnitř. Byla tu tma, ale ne taková, abych nic neviděla. Nacházelo se tu plno dřevěných krabic, barely vody, nějaké matrace prolezlé vším možným, což mě moc nezajímalo, protože jsem se potřebovala dostat k zadní stěně a uvolnit cihlu. Co nejtišeji a zároveň rychle jsem začala všechno přesouvat od zadní zdi. Když jsem měla dostatečný prostor vyklizený, vytáhla jsem z pod kabátu tekutinu, kterou mi opatřil Moore, a rovnoměrně ji nanesla na pár cihel, které se po chvíli rozpady v prach. Zbytek ale držel pohromadě. Uviděla jsem, jak Gray poklepal Moorovi na rameno a ukázal mým směrem. V tu chvíli tam otočili všichni, kdo na člunu byli. 

První do vešel Beckett, a za ním ostatní. Nikdo neřekl ani slovo. Jackson vykoukl zpoza mříží, které byly ve dveřích a ukázal, ať jdeme za ním. Všichni si přehodili přes hlavy černé kapuce a vydali jsme se ven. Začalo se stmívat a my se rozdělili do skupinek po dvou. Já s Grayem jsme běželi do třetího patra, abychom se zbavili stráží. 

Stáli jsme v jejich vlastním stínu, než jsme jim oběma podřízli hrdlo a zatáhli je do chodby vedoucí k dalším celám. Nebyl to příjemný pocit, ale rozhodně se tu jen kvůli špatnému pocitu nenechám zabít. Někde to samé prováděla Darya s Beckettem a Moore si vzal na starosti Austina, i když si myslím, že to zas taková přítěž nebyla.

Přesně v půl šesté jsme se sešli všichni v chodbě P12, kde by měl být držen ten kluk. ,,Všichni by měli být v bezvědomí nebo mrtví," přiběhl k nám zadýchaný Moore s Austinem. ,,Koukněte se do každé z cel. Popis znáte. Na levém zápěstí by měl mít znamínko." Každý jsme se rozeběhli do jiné strany a nahlíželi do cel. Vězni na sobě měli tmavé jednodílné obleky a většina spala, několik jich koukalo do prázdna a pár si jich mě všimlo, naprázdno otevřeli pusu, ale pak ji zase zavřeli a nevydali ze sebe ani hlásku. Už mi zbývala jen poslední cela, která byla stejná jako všechny ostatní, a tak jsem pochybovala, že tam někdo bude. Udělala jsem krok, že se otočím zpátky, ale pak jsem se hned zase vrátila pro případ, kdyby náhodou. Stoupla jsem si na špičky a nakoukla dovnitř. Na zemi stočený do klubíčka spal blonďák asi v Austinově věku. Levou ruku měl pod hlavou, takže jsem neviděla, jestli měl to "královské znamínko", ale odpovídal popisu. ,,Moore," sykla jsem do tmavé chodby. Ozvalo se několik kroků, než se objevil u mě. ,,Je to on?" kývla jsem směrem k okénku a poodstoupila od něj.

,,Vypadá tak," přikývl a pak se podíval na mě, jakoby čekal na svolení. Asi mu došlo, že nijak nezareaguju, a tak vytáhl z kapsy něco, co se podobalo klíči a strčil to do zámku. Zachrastilo to a dveře se otevřel tak lehce, jakoby vůbec nic nevážily. Oba jsme potichu přešli k tomu blonďákovi a přetočili ho tak, abychom viděli jeho zápěstí. Vyhrnula jsem mu rukáv na levé ruce a uviděla spirálu velkou asi jako mince. To je to znamení. Když jsem se na Moora podívala s otázkou v očích, jen přikývl a já s Braydenem lehce zatřásla. Vymrštil se do sedu a já mu ihned zacpala na chvíli pusu rukou, aby nevykřikl. ,,Posílá nás tvůj otec," vysvětlil mu Moore a já dala ruku zase zpátky. Jeho modré oči byly vykulené a oba nás přeměřoval pohledem. 

,,Proč bych vám měl věřit?" zeptal se polohlasně chraplavým tónem. Nejspíš tu s nikým jen tak nemluvil. 

,,Buď nám budeš věřit, nebo si tu zůstaň," odsekl mu Moore. 

,,Kolik lidí za tebou za tu dobu, co jsi tady, přišlo, že je posílá tvůj otec?" vložila jsem se do toho já. Chvíli si mě prohlížel, než poraženecky hlesl, že nikdo.

,,Tak vstávej a pojď s námi. Dělej všechno, co ti řekne a dostaneš se domů v pořádku," řekla jsem mu i na své poměry přísným tónem a napadlo mě, že už jsem tu nemoc chytla od Moora. Brayden se okamžitě zvedl připravený odsud vypadnout. 

Vyběhli jsme z chodby zpátky na hlavní cestu a rozhlíželi se po zbytku. ,,Měli čekat tady," pronesl Moore a bylo poznat, že se v něm vaří krev. Rozhlížela jsem se všude kolem, běžela jsem i zpátky do cel, ale nebyli tu. Doběhla jsem zase zpátky k Moorovy s Braydenem a měla v plánu se s nimi rozejít prohledat další chodbu, když mě Moore chytil za zápěstí a já zastavila. Nejdříve jsem nechápala. Stál na místě jako přibitý a hlavu měl zakloněnou, takže koukal někam nahoru. Udělala jsem to samé a byla jsem ráda, že Moore moje zápěstí stále nepustil, protože kdyby mě nedržel, asi bych se skácela na zem.