Zločin v krvi

Kapitola 11

Seděla jsem na židli s rukama i nohama svázanýma. Všude okolo mě byla tma. Snažila jsem se rozeznat aspoň trochu, kde jsem, ale jako bych byla uprostřed ničeho. Snažila jsem se z provazů dostat, jenže marně.

„Je to zbytečné, má drahá," ozval se za mnou hlas a já se snažila vytočit hlavu, abych věděla, kdo to mluví. Kroky té osoby se rozléhaly všude okolo, ale já ji nikde neviděla. „Už ses rozmyslela? Prozradíš mi to? Dáš mi to, co chci?" Někde ze tmy se vynořil Frank pohrávající si se švýcarským nožem v ruce. Nenávistně jsem ho pozorovala, dokud nepřišel až ke mně. „Tahle věc," strčil mi nůž téměř pod nos, „slouží jen ke dvěma účelům a ten druhý se ti rozhodně líbit nebude. Buď ti jím mohu ty provazy přeříznout a budeš volná, nebo jím přeříznu tvoje žíly. Pověz mi, Alizah, kde to Moore skrývá?" Dřepl si ke mně a položil obě ruce na má kolena. Chtělo se mi zvracet.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte," procedila jsem skrz zuby a snažila se nevnímat ten pocit znechucení. ,,A shoďte ze mě ty vaše prašivé zlodějské ruce."

„Ale notak," promluvil přeslazeným tónem, ,,Moore ty ruce také nemá svaté. Má na nich dokonce více hříchů než já. Alizah, vím, že nejsi obyčejný člen gangu. Jsi něco víc. Moore si tě vybral. Znáš jeho tajemství." Zmocnily se mě slzy paniky. 

„Nevím nic a okamžitě ze mě sundejte ty ruce," zakřičela jsem se zoufalstvím v hlase a on to poznal. Napřímil se, zahleděl se do tmy a luskl prsty. V tu chvíli se přede mnou objevili dva muži. Jeden z nich chytil nůž, který mu Frank hodil, a mířili ke mně.

„Kde to Jackson skrývá?" položil mi otázku Frank a propaloval mě pohledem. Neodpovídala jsem a čekala na řeznou ránu, která přišla o několik vteřin později. Zadržela jsem svůj křik uvnitř sebe, což Franka vyprovokovalo ještě víc. Ještě několikrát jsem to schytala, ale neřekla jsem nic. Věděla jsem, že nesmím. „Přiveďte ho!" poručil a já zpozorněla. Za několik chvil se na zemi objevil zmlácený Jackson. Srdce se mi rozbušilo několikanásobně víc a já už se opravdu začala bát. Se slzami v očích jsem ho pozorovala a on pozoroval mě. Vypadal ztrápeně, ale ne tím, co by mu tady provedli. „Pomalá smrt, Alizah," zlomyslně se na mě díval. „Zabít!" Oba muži se k němu vrhli a já se tentokrát neudržela a vyděšeně jsem zakřičela jeho jméno. „Že by se milostivá rozhodla mluvit?" Popošel ke mně a čepelí nože mi přejel po čerstvých ránách. 

„Jacksone, já to nevím. Prosím řekni jim to," naklonila jsem se na stranu, abych na něj viděla.

„Moore, ona tě prosí," řekl dojatě Frank.

„To neudělám," zavrtěl hlavou. Za to získal několik kopanců do všech možných částí těla.

„Z něj to nedostaneme," Frank zakroutil hlavou. „Zabijte ho."

„Ne!" vykřikla jsem v záchvatu breku. „Jacksone, prosím, řekni jim to." Brečela jsem, lapala po dechu a dívala se jak Jackson pomalu umírá. „Jacksone, prosím." vzlykla jsem. Přes slzy jsem skoro neviděla. Slyšela jsem jeho bolestné výkřiky a bolelo to víc než cokoliv.

„Důstojnost je mu milejší než život."