Zločin v krvi

Kapitola 5

Když už jsme vstupovali na loď, všechno bylo připraveno. ,,Tak, tohle je kapitán téhle lodě," ukázal Moore na silnějšího chlápka, který stál opřený o kormidlo a pozoroval nás. Když zaznamenal, že se blížíme, postavil se normálně. ,,Redde, tohle je Darya, Beckett, Austin, Gray a Alizah," představil nás v rychlosti a já silně pochybovala, že si to námořník mohl všechno zapamatovat. Nicméně, už jsem ho viděla. V Casinu v klubovně, když jsem si šla pro něco k pití. Hlasitě si tam povídal s pár dalšími chlapy, proto jsem si ho všimla. ,,Kapitán jsem tu já, jemu se tak jen říká," upozornil nás Moore, když už jsme se od něj trochu vzdálili. ,,Tudy se dostanete do kajut. Holky jsou spolu a zbytek spolu."

,,Zbytek?" pronesl uraženě Beckett. ,,To jsme v kajutě i s Austinem?" Dnes jednoduše nemá svůj den.

,,Ano," potvrdil mu to trpělivě Moore. 

,,Hej, já stojím přímo vedle tebe," ozval se. 

,,Nekecej," ušklíbl se na něj a zmizel dole. Všichni ostatní se vydali za ním, jen já se vydala jiným směrem a to obhlídnout loď. Vždycky jsem chtěla na lodi někam vycestovat, ovšem nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být zrovna při téhle příležitosti. Na obloze nebyla žádná hvězda. Bylo to jako koukat do prázdna, ale já se tam dívala, dokud mi nezačaly vadit vločky sněhu v očích, tak jsem raději přesunula pohled k temnému moři. 

,,Cesta bude trvat devět hodin, to je tu prostojíš?" ozval se za mnou hlas Moora. 

,,Stojím na tvým místě?" zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

,,Tak trochu," uchechtl se a postavil se vedle mě. 

,,Co od toho všeho vlastně očekáváš?" zeptala jsem se ho se zrakem stále upřeným k hladině. 

,,Několik milionů leeků?" pokrčil rameny a já k němu pochybovačně stočila hlavu. 

,,Moc dobře víš, jak jsem to myslela."

,,Toho kluka dostanu pryč, i kdyby mě to mělo stát život. Pravděpodobně se tam někomu něco stane, možná tam někdo z nás zemře," mluvil, jakoby mu to bylo úplně jedno. ,,Jenže za to jsou obrovský peníze. Pokud tam ztratím život, tak ztratím i ty peníze, tím pádem by už nebylo, pro co žít."

,,Co se ti stalo s rodiči?" vypadlo ze mě, aniž bych si to nějak rozmyslela, a tak jsem se hned omluvila: ,,Promiň, nechtěla jsem se tě na to takhle ptát. Prostě to ze mě vypadlo." Když takhle mluvil, napadlo mě, proč nemá jediný rozumný důvod, proč žít. V tomhle rozhovoru jsem už ale neviděla nic dobrého, a tak jsem se rychle sebrala k odchodu.

,,Nemusíš mizet," křikl na mě, když už jsem se trochu vzdálila.

,,Fakt ne?" zeptala jsem se pro jistotu a stále si udržovala zdravý odstup od něj. ,,Víš, je docela hodně lepších způsobů jak umřít, než být zabita nějakým bláznem, co mě našel na ulici." Slyšela jsem, jak se tiše zasmál a sklopil hlavu. Nejspíš už bylo bezpečné se vrátit.

,,Máma zemřela při porodu," promluvil po chvilce. Krátce ke mně stočil svůj pohled a já si všimla lehkého zalesknutí v jeho očích. ,,Do sedmi let mě vychovával táta, ale pak se dal k námořnictvu a já vyrostl v Casinu. Bývalý boss Povstalců a majitel celého Casina ze mě vychoval perfektního zloděje a podvodníka. Když byl před několika lety na smrtelné posteli, převzal jsem gang a on na mě nechal těsně před smrtí přepsat všechno, co měl." 

,,A tehdy ses rozhodl, že mě a Austinovi zničíš život," uchechtla jsem se spíš sarkastickým způsobem. 

,,Ne, to jsem se rozhodl až před čtvrt rokem," zasmál se a mně se ulevilo, že si moji otázku nebral nijak k srdci. Pokud tohle všechno přežiji aspoň v menším zdraví, budu si moc dovolit takový život, jako jsem si vždycky přála. Mít dům v nějakém menším městečku, v mládí cestovat, pak si založit rodinu a v klidu tam zestárnout. Tu představu o klidu už mi komplikovalo jen to, že jsem byla poloviční mořská panna. ,,Mimochodem," ozval se a já se na něj koukla, ,,ocenil bych, kdybys o tomhle nikomu vykládala. Přidej to na seznam tajných informací." 

,,To už dělám automaticky," uchechtla jsem se a hlavou se opřela o ruce na zábradlí. 

,,Být mořská panna není prokletí," promluvil znovu, až mě to překvapilo. Mluvila jsem s ním často, ale nikdy ne takhle dlouho. ,,Navíc, když jsi jí jen z poloviny ani ne. Smrtiči nemají šanci tě rozeznat od obyčejných lidí. Do pevnosti se dostaneš první. Nepochybně budou mít dole někoho, kdo jim to tam brání. Musíš tam dávat sakra velký pozor."

,,Musím?" zasmála jsem se. Byla to naprosto zbytečná informace. Pozor si dávám vždycky a všude. Až na ten první den u Povstalců, kdy jsem opakovaně srážela cizí lidi. 

,,Jo, musíš," přikývl a na tváři se mu objevil úsměv. Přišlo mi to zvláštní, vidět ho se usmívat. Nikdy s námi v herně nepobýval, a když se baví s několika lidmi najednou, maximálně se ušklíbne. 

,,Zbývalo mi pár směn," promluvila jsem po delší odmlce. ,,Proč jsi mě do toho nezatáhl už dřív? Mohla jsem být v tuhle dobu už dávno pryč."

,,Jsi jediná, která nás tam může dostat." 

,,Na co je tu teda Austin?" 

,,Zná to uvnitř, ale neví, jak se tam nebo zpátky dostat." 

,,To nevím ani já."

Skoro jsem to nedořekla, když mě přerušil prostým: ,,Alizah." Hlavu stočil ke mně a já se na něj podívala s tím, že mě třeba seřve. ,,Ty víš, jak moc jsi pro tuhle práci důležitá, a že ji za tebe nikdo neudělá. Musím přiznat, že jsem o tobě ještě před půl rokem neměl tušení, ale prošel jsem kolem tebe na ulici jen jednou, a už mi bylo jasné, že nejsi obyčejná, jak jsem si také o pár dní později potvrdil. Prostě ses dobře schovávala, proto jsi tu až teď." 

Měla jsem strach. Měla jsem strach z toho, že tam umřu. Neštěkl by po mně ani pes. Nikoho tu nemám, komu bych chyběla. To není moje představa o smrti. Už před nějakou chvílí se otočil zpátky a já ho pozorovala. Přemýšlela jsem, co se mu asi tak honí v hlavě. Proč si vybral tenhle život místo slušného života bez podvodů. Jaké má důvody k tomu, aby tohle všechno dělal. Tentokrát jsem se na to nezeptala, ale odešla. Nechala ho tam stát a nejspíše se topit ve vlastních myšlenkách stejně tak, jako jsem to dělala já.