Zločin v krvi

Kapitola 10

Za několik minut měla odplouvat loď do Království Ravarynu a já nemohla Moora nikde sehnat. Měli jsme se sejít před deseti minutami před jeho kanceláří, ale on tam nebyl a nebyl ani uvnitř. Proběhla jsem celé sídlo gangu, ale nikde jsem ho nemohla sehnat. Přemýšlela jsem, jestli neodjel beze mě. Už jsem vybíhala schody vedoucí ven, když jsem ho málem srazila. ,,Promiň, zdržel jsem se v klubu. Pojď," chytil mě za ruku a táhl dál do schodů. Z jeho doteku ledové ruky jsem měla husí kůži, ale snažila jsem se soustředit na to, abych na schodech v rychlosti nezakopla. Venku mě pustil a já se cítila zase trochu uvolněná. Zamířili jsme směrem k přístavu a já rozdýchávala ty kilometrové sprinty, které jsem před malou chvílí naběhala.

,,Máš lístky?" ptala jsem se, když už jsme byly skoro u přístavu a já zahlédla obrovský parník. Beze slova vytáhl dva lístky z kapsy a jeden mi podal. Pořádně jsem si ho prohlédla. ,,Je falešný," řekla jsem pochybovačným tónem celkem zbytečně. S povytáhnutým obočím mi věnoval pochybovačný pohled a já jen protočila očima. ,,Že to vůbec zmiňuju." Slyšela jsem, jak se uchechtl. Za chvíli parník velmi hlasitě zatroubil a z jeho komínů stoupl oblak páry. 

,,Kruci," zaklel Jackson, ,,pojď," rozeběhl se a mě nechal na chvíli za sebou.

,,Ne, další běh už ne," postěžovala jsem si, ale přesto se rozeběhla, abych ho dohnala.     

Za posledního troubení jsme doběhli na palubu, kde stál pán ve středním věku a kontroloval jízdenky. ,,Jdete to ale na čas," zasmál se, když nám bez problémů značil lístky. ,,Takový mladý pár v tak špatném městě... Děláte dobře, že odjíždíte." 

,,Jojo," Jackson se na něj usmál a chytil mě za ruku. Nevěděla jsem, z čeho být zaražená víc, jestli z jeho abnormálního chování nebo z toho, že pán nijak nekomentoval naše jízdenky.

,,Tak si to užjite," vrátil nám lístky, které si od něj Moore s poděkováním vzal. Takhle normálního, na poměry ostatních, jsem ho ještě neviděla. Dlouho jsme se prodírali lidmi stále ruku v ruce, než  jsme došli na samý okraj lodi, kde bylo lidí trochu méně. Až tam mě pustil. 

,,Plán znáš. Až přijedeme, budeme těch pár dní bydlet u mého známého. Na tu schůzku půjdeš se mnou jako můj doprovod. Všechny detaily ti řeknu na místě."

,,Hm," přikývla jsem. 

,,Dojdu nám pro něco k pití," oznámil a v tu ránu zmizel v davu lidí. Znovu jsem se zahleděla na lístek na loď. Byl to laciný padělek. Zajímalo by mě, kde to sehnal. Přejela jsem palcem po obrázku parníku na tom malém kousku papíru a zavzpomínala na Vodní pevnost. Už to byl skoro měsíc a já si to všechno pamatuji úplně živě. Pár menších ran už mám dávno zahojených a Beckettova noha se lepší. Darye se naštěstí nestalo vůbec nic, i když měla namále. No a Austin se u nás rozhodl zůstat. Ukázalo se, že jeho rodiče nejsou jeho vlastní, a tak se ani moc nezajímali, kde byl od doby, co jsme ho unesli.

 ➳ 

Vystoupili jsme z černého kočáru, který nás táhl od přístavu až k větší budově s velkou zahradou okolo. Tady by údajně měl bydlet ten Jacksonův známý.  Než jsem se stihla rozkoukat, stál u branky tmavovlasý kluk přibližně stejného věku, jako byl Jackson. Vážně by mě zajímalo, kam na tyhle "známé" chodí. Mezi tím, co se s ním Moore zdravil, jsem stála trochu v pozadí a modlila se, aby tohle bylo méně trapné, než vypadá, že to bude. ,,Alizah," otočil se na mě a já ho propalovala pohledem, ale poslušně si stoupla vedle něj. ,,Tohle je Ethan, říkal jsem ti o něm." 

,,Těší mě," natáhl ke mně ruku, kterou jsem si s ním podala. Usmíval se od ucha k uchu, ale já se stejně cítila divně. Nevím, kolik toho o mně ví a to mě děsí. ,,Tak pojďte, ať tu tak nestojíme."