Zločin v krvi

Kapitola 2

Ve slabém světle své lampičky jsem si nepřítomně pročítala papíry. Slova jsem tolik nevnímala, ale říkala jsem si, že pokud tam bude něco podezřelého, zarazí mě to. Otočila jsem další list, kde mě zaujalo číslo. Velké číslo.  

,,Takže mám nasadit svůj život pro nějakýho královskýho parchanta?" řekla jsem si sama pro sebe. Otočila jsem na další, poslední stranu, kde už bylo jen Moorovo jméno s podpisem a mé jméno s podpisovým řádkem. ,,Jsou to tři miliony," zamyslela jsem se. Pak odsud odejdu a budu žít spokojený život bez toho, aniž by někdo věděl, co jsem zač." Nakonec jsem sáhla a podepsala to. Smlouvu strčila pod polštář a vyčerpaně na něj dopadla. ,,Co to dělám se svým životem?" 

Ani nevím, jak jsem usnula, ale když jsem se probudila, do pokoje dopadalo lehké ranní světlo, což je velmi zvláštní v tomhle městě. Podívala jsem se na malý budík na nočním stolku, který ukazoval něco okolo půl šesté hodiny ráno. Bylo to brzo, ale já věděla, že už neusnu. S povzdechem jsem ze sebe skopla těžkou peřinu a vstala. Ve skříni jsem sáhla po bílé košili jako obvykle. Už jsem v ní měla jednu ruku, když jsem si uvědomila, že nemám důvod si ji brát. Napadlo mě, jestli to nebyl sen. Ustlala jsem s postel, při čemž jsem narazila na papíry, které jsem tam včera dala. Teď se mi to všechno zdálo ještě horší než minulý den.

Popíjela jsem horké kafe a nepřítomně hleděla do zdi naproti mně. Měla jsem ještě hodinu, než se mám objevit u Moora v kanceláři. Ze zírání do zdi mě probralo ťukání na dveře. Nikdo sem nikdy nechodil, a tak jsem popadla šíp, který jsem měla náhodou po ruce, a přešla ke dveřím. Nejdříve jsem pootevřela dveře jen trochu, připravená vypíchnout tomu člověku oči, když to bude potřeba. ,,Co tu sakra děláš?" vypadlo ze mě, když jsem uviděla zase ty temné oči Jacksona Moora. Nic na to neřekl a vešel mě dovnitř bytu. 

,,Stěhuješ se, sbal se. Bez dozoru tu být nemůžeš." Rozhlédl se po okolí. ,,Tak velký jako tohle to tam mít nebudeš, ale věř, že mám lepší vkus než ty." 

,,Není to moje," protočila jsem očima. ,,Navíc mám ještě hodinu. Nemůžeš ani vědět, jestli jsem to podepsala, pokud tady na mě nemáš štěnice." Tohohle člověka ve výchově asi hodně zanedbali. 

,,A podepsala?"

,,Podepsala," odsekla jsem a hodila po něm papíry, které s postřehem chytil. Štvalo mě, že ví, že to ví a myslím, že ví i to, že mě to štve. Odešla do ložnice, kde jsem do tašky naházela pár svých věcí, které jsem tu měla.

,,Všechno?" zeptal se a přesunul zrak k mé tašce, když jsem se vrátila. Přikývla jsem a zapřísahala se, že pokud z něj vyleze nějaká poznámka, tou taškou ho praštím. On ale nic neřekl a zamířil ven. 

,,Proč jsi za mnou šel, když jsem měla ještě čas?" ani jsem se nevyptávala nato, jak ví, kde bydlím. Byla by to naprosto zbytečná otázka, na kterou by se mi stejně nedostala dostačující odpovědět.

,,A ty bys trefila?" otočil se na mě, když jsem nejspíše naposledy zabouchla dveře bytu, který mi byl pět let domovem. 

,,Samozřejmě," ušklíbla jsem se na něj. Nikdy jsem neměla problém s orientací v tomhle městě, i když tu byla většina ulic naprosto totožná.

,,Tak jdi první," roztáhl ruce na náznak, že mi dává prostor k vedení. V jeho očích se zablýsklo pobavení s pochybností, ale já i tak zamířila směrem, kterým jsme šli minule. Teda, to jsem si myslela. 

,,Jdeš na druhou stranu," oznámil mi s pobavením v hlase. Zastavila jsem se na místě a vydechla přebytečný vzduch, abych ho tou taškou praštit nemusela. Pak jsem se otočila na něj. Koutky mu škubaly do úsměvu, což mě naštvalo ještě víc. Když jsem procházela kolem něj, tou taškou jsem ho stejně praštila, čemuž se nahlas zasmál. 

,,No ne, ty se umíš smát?" otočila jsem se na něj překvapeně a můj naštvaný výraz vystřídal vítězný úsměv. Okamžitě přestal, ale jeden koutek mu pořád cukal. 

Celou cestu jsme šli mlčky a já se pořád rozhlížela okolo. Tuhle cestu jsem neznala. Byla jsem si naprosto jistá, že jdeme jinou cestou a nehodlala jsem hrát blbou. ,,Moore?"

,,Hm?" odpověděl hned. 

,,Ty mě vedeš jinou cestou, než jsme šli minule. Předtím jsem šla správně," propalovala jsem ho pohledem, než se na mě otočil. Snažila jsem se mu dívat do očí, ale moc dlouho to nešlo. Z jeho pohledu běhal mráz po zádech. 

,,Jo," potvrdil. ,,Chtěl jsem, aby sis zapamatovala co nejvíc možností, jak se dostat ke Casinu. Budeš to potřebovat." 

,,Ty jsi-," nedokončila jsem to, protože jsem nenacházela správná slova.

,,Moore," pokrčil rameny. 

Žádná nadávka ho přesně nevystihovala. Mohla bych mu nadávat celé dny, ale stejně bych ho nevystihla. ,,Někdo je vlevo na střeše a už nějakou dobu jde stejným směrem," zašeptala jsem, aby to nikdo jiný neslyšel. 

,,Já vím," zašeptal stejně potichu, ,,připrav se."

,,To je zase nějaká tvoje zkouška?" zamračila jsem se na něj. 

,,Přísahám, že ne," krátce se na mě podíval a já si až teď všimla, že má v ruce pistoli. Neslyšně jsem vytáhla luk a natáhla ho. Moc dlouho mi šíp v ruce nezůstal, protože jsem zahlédla siluetu, která na nás mířila něčím, co vypadalo jako hodně nebezpečná pistole a já ho na Moorův povel pustila. Díky mlze jsem nepočítala s tím, že se trefím, ale ozvala se rána, jakoby někdo spadl na zem z velké výšky. Moore se rozeběhl směrem, kde se ten člověk naposledy objevil. 

Před námi ležel chlap tmavé pleti s mým šípem zabodnutým přímo na srdci, kam jsem mířila a z hlavy mu vytékala krev. V duchu jsem se sama sobě poklonila. Trefit se v takové mlze, kdy člověk ani pořádně nevidí...

,,Přímo do srdce," řekl obdivně Jackson. ,,Jak dlouho střílíš?" 

Překvapilo mě, že to neví. ,,Pět let," pokrčila jsem rameny a vzala si šíp zpátky. 

,,Jsi pěkně nebezpečná," zamyšleně se na mě zadíval, až mě z toho zamrazilo. Snažila jsem se jeho pohled ignorovat. Sehnul se k tomu mrtvému člověku a vyhrnul mu rukáv na levém předloktí. ,,Lišky," znechuceně si odfrkl. Na moment jsem přesunula svou pozornost ze střech k předloktí toho chlapa. Měl tam vytetovanou hlavu lišky. Trochu klišé, pomyslela jsem si. ,,Alizah, nejsme tu sami," upozornil mě a došlo, že je to poprvé, co vyslovil moje jméno. Znělo to nepřirozeně. ,,Jdi za mnou a dávej pozor. Nikoho od nás nezraníš. Nejsou tu, pokud dělají, co mají. Vezmu nás nejbezpečnější cestou, tím se ale nic nevylučuje." 

Pohybovali jsme se ve stínu budov a zrak upírali především ke střechám. Tak takový od teď bude můj život? Pořád ve střehu? Do čeho jsem se zase navrtala? Ne, já se do ničeho nenavrtala. To on navrtal mě. Teď už mi tyhle úvahy stejně nepomůžou. Jackson vystřelil ve stejnou chvíli, kdy já pustila šíp do opačné strany. Ze všech stran se ozývaly rány, jak po nás někdo střílel. ,,Tohle nemá cenu," přehodila jsem si luk přes záda, z pod bundy vyndala pistoli a vystřelila na několik lidí, co jsem měla v dohledu, kteří padli k zemi. Nebyla jsem si s ní tak jistá jako s lukem, protože mě s ní nikdo nenaučil, ale momentálně jsem musela věřit sama sobě. 

,,Ty máš u sebe i pistoli?" zeptal se mě udiveně Moore hned po tom, co za sebou uslyšel výstřely, které šly ode mě. 

,,Žiju tu pět let jako poloviční mořská panna bez schopností. Co čekáš? ,,Nicméně s tím moc neumím, takže být námi, zdrhala bych." Jakmile jsem to dořekla, zatahal mě za rukáv na znamení, že mám běžet za ním. Ještě párkrát jsme každý vystřelil, než  jsme jen, nejspíše bezdůvodně, běželi, jelikož výstřely utichly. 

Zastavili jsme se až u budovy jako včera a pořád ještě zadýchaní vešli dovnitř. ,,Že neumíš střílet? Vždyť jsi minula jen dva."

,,Nejsem si s tím tak jistá," uklidila jsem pistoli zase zpátky.

,,Když tě vidím, řekl bych, že jsem Langa pěkně okradl, ale to už já dělám," pokrčil rameny.