Zločin v krvi

Kapitola 9

Rozhlížela jsem se kolem. Voda stále zběsile narážela do bílých zdí, strážníci nebyli nikde vidět a Smrtiči taky ne. Očima jsem skenovala každé patro, ale Moore nikde nebyl. Už jsem se rozeběhla, abych prohledala každou chodbu v každém patře, když jsem zahlédla v tom nejvyšším patře pevnosti, jak stojí u okraje cesty a vypadá to, jakoby chtěl skočit. Myslela bych si to, kdyby se naproti němu nevznášel v dohledu jediný Smrtič v okolí. Schody jsem brala po dvou, někdy i po třech. Kdybych ho zneškodnila zezdola, Moore by mohl spadnout. Nevěděla jsem, jak na něj Smrtič může působit. Nevěděla jsem, jestli je Vyvolený, nevěděla jsem o něm nic. 

Už jsem ani necítila nohy, když jsem se vyhrabala nahoru. Chtěla jsem Moora od okraje trochu poodstrčit, ale byl jako socha. Nešlo s ním hnout. Chytila jsem ho proto okolo ramen a doufala, že až povolí, nestáhne mě dopředu s sebou. Z ruky jsem vyslala dnes už několikátou ohnivou kouli, která Smrtiče zasáhla. Jakmile se jeho prach vysypal dolů do vody, s Moorem se to zhouplo a já ho stáhla co nejvíc dozadu, až jsem narazila do zdi za sebou. Pustila jsem ho a on dopadl na kolena. ,,Jak je ti?" zeptala jsem se a sehnula se k němu. 

,,Motá se mi hlava," zachraptěl a složil jí do dlaní. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla pomoct, a tak jsem tam dřepěla naproti němu a čekala, až ho to přejde. Ostatní už museli určitě odjet a jediné, co mi právě šrotovalo hlavou bylo, jak se odsud dostaneme my dva. Určitě tu musí být něco, čím se dostaneme pryč. ,,Dostal se zbytek odsud?" zeptal se a mě tak vytrhl z přemýšlení. 

,,Jo," hlesla jsem, ,,ale my se odsud nemáme jak dostat." 

,,Klid. Dostanu nás odsud." Rozhodně se zvedl. ,,A díky," dodal, když jsem se zvedla i já, ,,za všechno." Nic jsem mu na to neřekla, jen pokračovala vedle něj. 

,,Hej!" křikl na nás někdo z cel, kolem kterých jsme kráčeli. Oba jsme se otočili tam, odkud zvuk vyšel a uviděli jsme nějakého starce, jak na nás kouká skrz mříže, které jsou ve dveřích. ,,Musíte se odsud dostat, než se vrátí. Nezmizeli nadobro. Vrátí se s posilami," mluvil silným Angelským přízvukem. S Moorem jsme si vyměnili trochu zmatené pohledy. Nepochybně nás oba zaskočilo jak to, že ten pán nás ani neprosí, abychom ho pustili, ale i to, že tu bude víc Smrtičů, než doteď bylo. 

,,Vím, jak se odsud dostat, pojď," kývl na mě a rozeběhl se dolů. Má plán, ale ví o něm jen on, jenže jsme tu dva. Skvělý. ,,Sežeň několik kusů dřeva, aby se dali stlouct k sobě a dalo se na nich plout. Ne, stloukávat to nebudu. Doneseš to do tý čtvrtý cely a budeš hlídat venku. Pokud se objeví Smrtiči, zdrž je na co nejdýl. Pokud by to nešlo, prostě odsud nějak vypadneme," vysvětloval mi v rychlosti po cestě.  Najednou se mi zamotala hlava a něco mě zezadu chytilo za krk a já pod vlivem obrovského tlaku v hlavě omdlela.

➳ 

Probrala jsem se a měla kolem sebe tmu. Okamžitě mi ale došlo, že ležím zavřená v cele. Čtvercová místnost bez jakéhokoliv vymalování a plechové dveře s malým otvorem, kde byly mříže. Vykoukla jsem ven, ale všude byla tma. Musela být noc. Neodvážila jsem se promluvit. Srdce mi bušilo jako o závod a já si konečně vybavila, co se za dnešek všechno odehrálo. Kromě mě a Moora by měli být všichni v bezpečí. Možná je v bezpečí i Moore a mě tu nechal. K čemu složitě zachraňovat někoho, koho zavřeli v nejstřeženější pevnosti široko daleko. Vlastně žádnou pevnost s větší ostrahou neznám. Problém byl v tom, že tahle sloužila na špatné účely. Lidé tady sloužili jako potrava pro Smrtiče a bylo jedno, zda jste Vyvolený, nebo obyčejný člověk. Zkusila jsem opět rozžhavit ruce, jako jsem to udělala, když jsem Beckettovi zacelovala ránu, ale nic se nedělo. Místo toho jsem v rukou ucítila silné brnění, jakoby by mi tam na chvíli neproudila krev a já ji teď pustila. Musela jsem v sobě mít jed. I přes obrovskou únavu jsem vstala a zkoušela se pohrabat v zámku, ale bylo to k ničemu. Netrvalo mi moc dlouho, abych se smířila s tím, že tu umřu v rukou Smrtičů.

➳ 

Probudilo mě chrastění v zámku. Vymrštila jsem se do stoje a i přes palčivou bolest, která mi projela hlavou, jsem byla připravena bojovat holýma rukama. Neměla jsem u sebe nic. Srdce mi opět bušilo, protože jsem se bála. Napadlo mě, že si pro mě jdou a já budu za pár minut mrtvá. Zády jsem se přitiskla na stěnu vedle dveří a čekala, až se dveře otevřou. Jakmile osoba vstoupila dovnitř, moje ruka automaticky vystřelila k jejímu krku a druhou jsem ji přitiskla ke dveřím. 

,,Alizah," špitl bolestně Moore a já si až teď uvědomila, koho to škrtím. 

,,Jacksone," špitla jsem vystrašeně a okamžitě ho pustila. ,,Promiň," ustoupila jsem od něj trochu dál a zrak radši zaryla do země. Cítila jsem, jak na mě zírá. Chvíli jsem nevěděla proč, ale pak mi došlo, že jeho křestní jméno ze mě poprvé vypadlo a já si to ani neuvědomila. Podívala jsem se na něj, abych zjistila, jak se na to tváří. On jen zakroutil hlavou a silně mě objal. 

,,Tentokrát už odsud fakt vypadneme. Hned," řekl, když mě pouštěl a vyšli jsme ven z cely. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v jedné z těch úplně nahoře, ale oproti mému poslednímu probuzení už bylo vidět. Seběhli jsme několikatery schody, cestou nikoho nepotkali a za chvíli jsme oba stáli na voru, který držely silné šlahouny lián. Nekomentovala jsem to do té doby, než jsme se ocitli aspoň dva kilometry od pevnosti. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme se odtamtud fakt dostali. Po tomhle všem budu moct odjet pryč z Éllvaru. 

,,Jsi Vyvolený," promluvila, když jsem prsty přejížděla liány a cítila z nich určitou energii, kterou mají jen Vyvolení. Přišla jsem si podvedená, že mi to neřekl, i když jsem vlastně ani neměla důvod k tomu to vědět.

,,A ty máš schopnosti," vrátil mi to. Nenamáhala jsem se nějak vymlouvat. Sama jsem se to o sobě dozvěděla ve skoro ve stejnou dobu, jako on. ,,Někdy je lepší, když o tobě lidi tolik nevědí," pokrčil rameny. ,,Ty tvoje schopnosti... Ty víš, že mořské panny neovládají oheň. Nenapadá tě, proč ty to dokážeš?" Záporně jsem zakroutila hlavou. Nikdy jsem se s tímhle nesetkala a Moore očividně taky ne. ,,Chci, aby jsi jela jako moje pravá ruka do království Ravarynu. Potřebuji tam něco vyřídit. Když budeš souhlasit, samozřejmě, dostala bys za to peníze navíc. Nic se nedělá zadarmo."  

,,Přemluvil jsi mě," kývla jsem hlavou na souhlas. Vlastně ani nevím, proč to dělám. Může si s sebou vzít kohokoliv jiného a já mohla být na cestě za svým novým domovem.

,,To, co jsi udělala Beckettovi," prolomil po chvíli ticho doprovázející šploucháním vln. Bylo to dost odvážný, ale fakt jsi mu pomohla."

,,Austin to navrhl. Možná s vámi v gangu zůstane, když mu to navrhneš," pokrčila jsem rameny. 

,,Už víš, kam pojedeš, až to s námi zalomíš?" zadumaně naklonil hlavu na stranu. 

,,Možná Cantrick." pokrčila jsem rameny a zadívala se na bílou stavbu, která se stále více vzdalovala.

✧✧✧

Kam by jste jeli vy, kdyby jste měli neomezený počet možností?

Chloe ღ