Zločin v krvi

Kapitola 6

Když jsme ráno s Daryou vyšly ven, všude byla mlha, že jsme jen stěží viděly jedna na druhou. Bylo něco okolo sedmé ráno, ale vypadalo to, že ta mlha bude stálá a nezmizí. Ani nebyla taková zima, jako když jsme včera vypluli. Neměla jsem ponětí, kde bychom se tak mohli nacházet ani jak dlouho ještě pojedeme, ale někde hluboko uvnitř mého těla jsem cítila ten nepříjemný pocit, kterého jsem se od malička bála. Nikdy jsem ho nezažila na vlastní kůži, ale podle toho, co mi vyprávěla máma, to byl přesně ten pocit.

,,Blížíme se," z mlhy před námi se vynořila postava v dlouhém tmavém kabátu a podle hlasu bylo poznat, že je to Moore. Obě si nás prohlédl a pak nás upozornil: ,,Za hodinu kotvíme. Buďte na přídi. Doplujeme tam na člunu s tím, že Alizah už svůj plán má." Obě jsme na to jen přikývly a on zase zmizel. Přesně jako duch. 

Nepřítomně jsem loupala pomeranč, na který jsem ani neměla chuť, a zírala do prázdna. ,,Alizah, je ti dobře?" promluvila na mě Darya a já sebou leknutím cukla. 

,,Kdyby nebylo, vyhnula bych se tomu?" ironicky jsem se pousmála a položila oloupaný pomeranč na talířek se slupkami. V tu chvíli se k nám blížil Beckett. Darya ze mě nespouštěla nervózní pohled, ale já si všimla, že nejsem jediná, kdo dneska úplně nemá náladu. Obvykle veselému blonďákovi na tváři hrál neutrální výraz, který se nezměnil ani tehdy, kdy s k nám přisedl. 

,,Už to nebudeš?" ukázal na pomeranč, kterého jsem se mimo slupky ani nedotkla. 

,,Ne," povzdychla jsem si a posunula to k němu. Aspoň někdo má chuť k jídlu. Žaludek jsem měla stažený. Pár dnů před tím jsem sice byla v moři, abych se naučila ovládat samu sebe, to mi ale na klidu nepřidalo. Nic nemění na tom, že tam můžeme umřít.  

,,Jsi nervózní?" Hlavu jsem měla opřenou o ruku, do které mě dloubl, takže mi málem spadla.

,,Co myslíš?" zakroutila jsem s přimhouřenýma očima hlavou. 

,,Jacksonovi vyšel každý plán, co kdy měl. Kdybych ho neznal tak dlouho, řekl bych, že má nějakou super schopnost, ale je to prostě jenom génius," pokrčil rameny a já na něj zírala s vytaženým obočím na znak otázky, jestli to myslí opravdu vážně. 

,,Jenže si se nemusíš plácat sám někde pod vodou," prohodila jsem a on se trochu uchechtl. 

,,Nemusíš se plácat. Stačí, když budeš plavat." Tady už se někomu vrátila dobrá nálada. Upřímně mě to rozesmálo, ale i tak se nedal potlačit ten divný pocit v břiše, a tak jsem radši vstala od stolu.

Vzhledem k tomu, že jsem neviděla ani na dva metry před sebe, jsem doufala, že jdu směrem na příď správně. Rukou jsem sjížděla po zábradlí a i přes koženou rukavici jsem cítila, jak je ta tyč mokrá od husté mlhy, co na ni stále spadla. Když jsem konečně zahlédla špičku lodi, někdo už tam stál. Buď to byl Moore, anebo Gray. Příbuzní se vší pravděpodobností nebyli, ale jak vzhledově, tak chováním, vypadali skoro stejně. Ať to byl jeden nebo druhý, nepromluvila jsem a zůstala stát na místě v dostatečné vzdálenosti. Snažila jsem se ve vodě najít cokoliv neobvyklého. Něco, co by vykonávalo stejnou práci jako ta mlha, která sílila každým kilometrem, co jsme se blížili, ale nic  jsem neviděla. Nic, co by plulo kolem nás a snažilo nás to odehnat, zmást či něco podobného. ,,Pluj těsně pod hladinou tak, abychom tě neztratili z dohledu," ozval se vedle mě ledový hlas Moora, až mi přeběhl mráz po zádech. Ostatně jako vždycky, když promluví. Nejdřív jsem pohled stočila tam, kde jsem viděla tu postavu předtím, kdy jsem nevěděla, jestli je to Gray nebo Moore, a až pak se podívala na něj. Nevím, jestli jsem byla tak moc ztracená v myšlenkách, že jsem ho neslyšela přicházet, nebo se prostě pohybuje jako duch. Sice jediná zmínka o duchách, na kterou jsem v životě narazila, je o Smrtičích, ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby Moore byl jedním z těch duchů, o kterých se vypráví malým dětem. ,,Až poklepu třikrát za sebou do boku člunu, to bude tvoje znamení a ty se budeš moct vydat dovnitř, ale než tam doplujeme, budeš se držet u nás."