Šéf | Minsung au ✓

3.

Jisung celou dobu ve výtahu propaloval Minha pohledem. Hyunjin ho raději držel za rameno a Seungmin stál před ním. Jisung byl namačkaný v rohu a kdyby mohl, tak by do něj hodil Minha tak silně, že by po něm v kovové zdi výtahu zůstal otisk.

Minho naopak stál přesně uprostřed. A Jisunga to vytáčelo. Cokoli, co Minho dělal, dělá a bude dělat ho již teď vytáčelo. I když se jednalo pouze o stání uprostřed výtahu.

Otevření dveří v druhém patře znamenalo svobodu, které se blondýn nehodlal vzdát, proto z výtahu vystřelil jako neřízená střela. Jakmile stál před ještě stále otevřeným výtahem, ze kterého právě vycházeli i jeho dva kamarádi, úlevně vydechl.

„Je mi líto, že teď musím někam jet, jelikož to znamená, že Vás již dnes neuvidím, ale nebojte, zítra Vás speciálně přijdu navštívit." Jisung se zmateně otočil na Minha, jenž na něj ještě stihl mrknout, než se dveře od výtahu zavřely a výtah odjel do přízemí.

„Jisungu?"
„Haló!"
„Vnímáš?"
„Myslíš, že mu něco je?"
„Myslím, že Minho je dostatečné vysvětlení. Tys v tom výtahu nejel?"
„Jel, al-"
„Tak proč se ptáš?"
„Já neví-"
„Co se to právě stalo?"

Oba chlapci se podívali na Jisunga, který stále vypadal jako socha. Hyunjin ho jen poplácal po zádech, než se vydali na pozdní oběd.

✧

Jisung byl celou dobu na obědě z ticha. Do konverzace se zapojoval zřídka, jelikož věděl, že by nyní i sebemenší kravina mohla být spouštěčem jeho vzteku. Blondýn pak i po zbytek pracovní doby méně komunikoval. Jeho spolupracovníci se nejdříve při pohledu na něj zarazili, ale následně jim došlo, co může za blondýnovu náladu. Nebo spíš kdo. Na jejich patře to nebylo žádné tajemství a již ani ve zbytku budovy.

„Už půjdu," ozval se Han od umyvadla, do kterého pokládal hrnek od čaje, v němž měl dnes asi třikrát heřmánkový a dvakrát černý čaj s medem a citrónem.
„Dobře, já ještě něco dodělám a pak zamknu," usmál se Seungmin, než se jeho oči opět vrátily k obrazovce monitoru.
„Fajn, zatím!"

✧

Jisung znaveně došel ke dveřím společného bytu v pátém patře. V jejich domě sice byl výtah, ale již čtvrtým rokem nefunkční. Klíče lovil rovných deset minut, než je s povzdech zasunul do zámku a otočil. Překvapení přišlo ihned po tom, co otevřel dveře na jedno otočení klíčem namísto dvěma. Dveře byly odemčené a pouze zavřené. Jisung začal lehce panikařit, jelikož Felix chodil do práce až na deset, a tudíž chodil domů později než Jisung.

Oba spolu bydleli již čtyři roky a za celou dobu ani jeden z nich nezapomněl zamknout. Blondýn si sundal jednu botu, drže ji jako zbraň k případné obraně. Potichu vešel dovnitř, dveře nechávaje otevřené k útěku, kdyby mu byla bota k ničemu.

S batohem stále na zádech prošel do obýváku, kde se zastavil a poslouchal, zda-li něco neuslyší. Když už to vypadalo, že může vydechnout, zvláštní zvuk se ozval přímo z kuchyně, která byla za rohem a on tak do ní neměl šanci vidět.

„Naaah," Felixův stén chlapce zarazil hned ze dvou důvodů. Ten první byl, proč je již chlapec doma a druhý, jestli se jednalo o bolestný nebo slastný stén.

Pomalu se s botou připravenou k akci v ruce dostal až k samotnému rohu a pro jistotu ještě chvíli poslouchal. Jisung začal doufat, že tam nenajde Felixe, jak masturbuje v kuchyni nad vařečkou a lilkem, který si mimochodem měli dneska dělat k večeři.
„Ummm," ozvalo se znovu a blondýn již tentokrát na nic nečekal a s napřaženou botou skočil do kuchyně, aby zde našel Felixe sedícího na lince a u jeho krku přisátého dalšího ...kluka? Muže? Nebyl si jist.

Čím si však byl jist, že si ho ani jeden z nich nevšiml. A díky tomu si byl taky jist, že bota bude použita.

Blondýn hodil po obou chlapcích botu, která však letěla o něco výš a trefila jednu z kuchyňských skříněk. Jisung v tu chvíli odpustil svému spolubydlícímu, že si tenkrát prosadil celé dřevěné dvířka, na rozdíl od prosklených, jaké chtěl on.

Bota se odrazila a dopadla na linku, přesněji na ruku druhého chlapce, jenž ji tam měl položenou.
„Umm, au!" odtáhl se od blondýnova krku černovlásek. Oba se následně podívali na botu.
„Není to Jisungo-," začal Felix.
„Ano, je to MOJE bota." Avšak větu neodpověděl.

Oba svůj pohled odtrhli od boty, aby mohli zírat na rozzlobeného Jisunga, stojícího s jednou rukou v bok a druhou směřující k obýváku.
„Obývák. Teď. Hned!" zavelel, těžce připomínaje matku. Felix seskočil z linky, než jen oba přikývli a začali se přesouvat do obýváku.
„Ty ne! Ty zůstaň tady!" rozkřikl se Han na cizího chlapce. Ten jen kývl, usazující se na židli za kuchyňským stolem, který se taktéž nacházel v kuchyni.

Blond chlapci se usadili na pohovku. Felix se posadil co nejdále od Jisunga, kdyby si náhodou vzpomenul na tu druhou botu, kterou měl zatím ještě stále na noze.
„Počkej," řekl rázně druhý, než došel až ke vchodový dveřím, aby je mohl zavřít a rovnou zamknout. Nechtěl riskovat, že by mu ten cizinec náhodou chtěl utéct před jeho botou.

„Tak, nějaké vysvětlení by bylo fajn," s těmito slovy se konečně usadil hned vedle Felixe. Ten se jen začal potit nad blízkostí svého spolubydlícího a nad tím, jak se snažil vymyslet něco kloudného.
„A na co přesně?" usmál se nervózně.
„No, já nevím, třeba to, jak jsem přišel domů a našel tě sedět na kuchyňské s cizím klukem, jehož hlava vypadá jako pizza, přisátým ke tvému krku?" Jisung pozvedl obočí na svého kamaráda.
„No, ví-,"
„Hele! Moje hlava nevypadá jako kousek pizzy!" ozvalo se z kuchyně.
„Ty se teď radši neozývej, trojúhelníčku!" Felix se zasmál nad oslovením, které Jisung zvolil pro jeho "kamaráda".
„Ne, teď vážně," blondýn se vážným pohledem zadíval na Lixe, jenž jen dlouze vydechl.

„Tohle je kamarád, se kterým jsem se poznal na tom festivalu," usmál se na Jisunga, jehož obočí však bylo zvednuté a celý jeho obličej jasně dával najevo, co si o tom myslí.
„Kamarád? Ty mi chceš představit svého kamaráda?" zeptal se chlapec se stále zdviženým obočím a důrazem na slovo kamarád.

Blondýn se nadechl k odpovědi, avšak byl přerušen, tentokrát z kuchyně.
„Kamarád?" Černovlásek vyšel z kuchyně, obočí stejně vysoko jako Jisung. Takto oba hleděli, dokud se Felix konečně nevzpamatoval.
„Ne! Teda, um, víš, hehe," zasmál se nervózně. Jeho obličej zrudl, a proto si vzal polštář k obětí a následnému zaboření hlavy.

„Chjo," vydechl cizinec, než se otočil k Jisungovi, „jsem Changbin, čerstvý kamarád ve friendzone tady od Felixe." Jisung se potichu zasmál, zatímco Felixova hlava prudce vystřelila nahoru.
„NE!" zakřičel. Oba se na něj opět podívali s pozdviženým obočím.

„Um, nejsi ve friendzone," zamumlal s ještě více rudými tvářemi, opět je schovávaje do polštáře. Černovlásek se jen uchechtl, úšklebek se objevujíce na jeho tváři. Jisungovi tak nějak došlo, že tohle byl zřejmě "omyl" a ti dva byli opravdu zatím kamarádi. I když.... poznali se na festivalu. Alkohol, cigarety, možná tráva, samotná atmosféra, vykousávání.

„No, tak já vás nechám, jdu se umýt," usmál se nyní viditelně unaveným úsměvem Jisung. Oba chlapci si toho všimli a jeho spolubydlící okamžitě reagoval: „Chceš postavit vodu na čaj?"
„Ano, prosím. Kdybych se nestihl umýt, než se dovaří voda, dáš mi vanilkový se lžičkou agávového sirupu?" Felix se pouze pousmál nad kombinací svého kamaráda.
„Samozřejmě," kývl s mírným úsměvem. Blondýn se postavil a naznačil svému ne-friendzone kamarádovi, aby ho následoval.

„Trojúhelníčku?" ozval se Jisung mezi dveřmi do svého pokoje. Jejich byt nebyl ani zdaleka tak velký, aby jej nešlo slyšet.
„Já nejs-, um, co?"
„Dneska tady asi přespíš."
„Ne, to je dobré. Já kolem os-"
„Já se tě neptám. Už jsem zamkl dveře a jsem až moc líný je odemknout a věř, nebo ne, ale Felix taky."

Jisung byl se sebou nesmírně spokojený. Jeho kamarád si možná konečně někoho najde a on mu v tom samozřejmě hodlá pomoct.

✧