Šéf | Minsung au ✓

40.

„Dělej! Slíbil jsi to!" křikl vysmátý Jisung, jenž se držel zábradlí kluziště, kde bylo poměrně málo lidí. Minho stál kousek od něj a propaloval nenávistným pohledem ty strašné brusle.
„Já vím, ale," odmlčel se, „když já nechci." Simuloval pláč a snažil se mladšího obměkčit - marně.
„Ne!" odsekl a z nudy začal pravou nohou jezdit dopředu a dozadu. A taky mu byla už trochu zima.
„Když mě pořád bolí zadek!" argumentoval dál, i přesto že už se tak nějak vnitřně smířil se svým osudem.
„No a? Dělej!" Mladší se smíchem zalomcoval zábradlím. Dlouhý povzdech opustil brunetova ústa spolu s takřka nepatrným obláčkem páry.

Konečně si pomalu sedl na lavičku, a ještě pomaleji se začal obouvat. Blondýn se mezitím otáčel a různě bruslil podél zábradlí.
„Tak jo, jdeme na to," zamumlal si po chvíli. S námahou vstal a došel ke vstupu na led. Jisung tam ihned přijel, natahuje k němu s povzbudivým úsměvem ruku, kterou brunet s nejistým výrazem přijal a opatrně vstoupil na kluzký povrch.
„Aaaa!" vyjekl a křečovitě ho chytil za paži, jež byla naštěstí v bundě.
„Klid!" začal se smát, pokládaje mu dlaň na ty jeho.
„Klid? Víš, jak je ten led tvrdý?" zeptal se s obličejem, z něhož se doslova sypaly otazníky.

„Tak jo, drž se mě a snaž se napodobit to, co dělám," Jisung ho opatrně chytil a aniž by si to uvědomil, tak si propletl své prsty s těmi jeho, „můžem?" Minho pouze kývl, očima zakotvenýma na blondýnových nohách. Ty se začaly pohybovat.
„Pomaleji," pípl tichým hláskem.
„Neboj," mladší se podíval na staršího, který se snažil soustředit na bruslení, avšak po chvíli pohled opětoval a začal zkoumat každý kousek toho roztomilého obličeje s červeným nosem a naducanými tvářičkami, což nebylo zrovna moudré rozhodnutí.

„Pozor!" vyjekl menší, než se začal hlasitě smát. Minho k němu ze země vzhlédl a jeho obličej jasně říkal, co si o tom všem myslí.
„Hlavně klid! Nic to není, to zvládneš, vždyť je to lehké, tak už pojď," začal ho imitovat uštěpačným hlasem, čímž jej akorát rozesmál víc.
„No tak! Zvedej se! Sám jsi řekl, že až sem přijdeme příště, tak neodejdem dřív, než se to naučíš! A já chci, abys to uměl!" řekl tvrdohlavě a čekal, co na to starší.
„No tohle, v životě by mě nenapadlo, že můj přítel bude až tak tvrdohlavý," zasmál se, rukama se zapíraje ke zvednutí. V tom mu však zabránil překvapený výraz od Jisunga.

Starší se znovu posadil, složil ruce do klína a pohledem začal cestovat po ledu a okolí, zuby se kousaje do spodního rtu. Mladší se začal culit svým širokým úsměvem, při kterém mu šly vidět dásně a přibruslil vedle něj, kde se také usadil.

Chvíli se nic nedělo. Lidé kolem nich projížděli, smáli se a vedli nejrůznější rozhovory. Vítr se proháněl všude kolem, čímž barvil kůži do růžové. Díky němu se také občas podařilo slunci dostat se přes mraky, aby alespoň trochu rozveselilo jinak pochmurnou atmosféru toho ročního období.

„Takže," začal Jisung a hlavu vytočil doprava, „já jsem tvůj přítel?" Minho se na něj hravě podíval.
„A ne?" věnoval mu drzý úsměv, kterým jen možná zakrýval svou nervozitu. Mladší si položil bradu na jeho rameno, tudíž mu starší neviděl do tváře, a dělal, že přemýšlí.
„No, já nevím, jsem?" odpověděl stejným způsobem.
„No, to já taky nevím, ale vím, že chci udělat tohle." Studenou rukou chytil mladšího za pravou stranu tváře, čímž jej donutil zvednou hlavu z jeho ramene tak, aby mu viděl do obličeje a aniž by ztrácel čas, věnoval mu pusu, z které velice hladce přešel do hlubokého polibku.

I přestože měl Jisung ruce bez rukavic celou dobu na studeném ledu, v tuto chvíli mu hořely stejně jako zbytek těla. Jeho tváře byly nyní červené úplně z jiného důvodu. Bylo jim úplně jedno, že někteří lidé po nich házeli hanlivé, někteří až nenávistné pohledy. Někteří si ukazovali, někteří se otáčeli, ale našli se i takoví, kteří se usmáli nad jejich roztomilostí.

„Hej!" vyjekli oba, když jim do obličeje přistála sněhová koule ze zbytků sněhu, které se válely kolem. Když se otočili směrem, odkud přiletěla, mohli vidět dva idioty na bruslích a dalšími koulemi.
„Já toho Felixe zabiju," zavrčel Ji, avšak ke konci se rozesmál, rychle se škrábaje na nohy. Následně se otočil na staršího, jemuž pomohl.
„Jako tvůj přítel tě žádám, abys mi pomohl vyhrát tento boj," řekl jako nějaká pyšná princezna, zvedaje ještě pyšněji hlavu. Minho se usmál a věnoval mu pusu na čelo.
„Nemám být náhodou já princezna?" Jisungovi se zvedly koutky.
„Myslím, že se spíš hodíš na prince."

✧

S lítostí oznamuji, že toto je oficiální konec! :(( Snad se vám příběh líbil. Já osobně jsem si jeho psaní neskutečně užila a bude mi chybět. (｡•́︿•̀｡)♡

Poděkování:
Ani nevíte, jak moc vám děkuji za to, co jste dokázali. 11k přečtení a 2k hlasů?! Jste blázni... moji blázni. :D ♡ Nikdy jsem si nemyslela, že když začnu psát ff na skz, tak ta čísla budou tak vysoká. ♡ Mega moc děkuji, že jste dobrovolně četli a hlasovali pro můj příběh a taky, že jste mě někteří začali sledovat!

A pokud vás některé zajímá má tvorba do budoucna, tak jsem teď vydala nový texting s maknae line - Hraní | Hyunin au. ^^

Snad vás zase někdy uvidím. ヾ('︶'*)ﾉ

Tak papa^_^

Micka114