Šéf | Minsung au ✓

6.

„Tak jo, já teď dodělal papíry z dvacátého a další udělám po obědě. Jak jsi na tom?" Seungmin se odsunul od stolu, protáhl se a dal ruce za hlavu.

„Já jsem teď dokončil tuhle fakturu a zbývá mi jich ještě," Jisung začal počítat zbylé papíry ve složce, „osm, ale teď to kašlu. Jdeme na oběd!"

Oba po cestě zaklepali na třetího, který také zrovna dokončoval část své práce a společně výtahem dojeli do druhého patra. Jisung si z něj spokojeně jako malé dítě vyhopkal ven, zatímco Hyunjin předstíral velice zajímavý rozhovor s jednou ze spolupracovnic a Seungmin horlivě ťukal do mobilu, jako by snad někomu psal něco důležitého. Hyunjin měl však dobrý výhled na jeho display a málem dostal infarkt po zjištění, že je o dvacet levelů výše v Candy crush.

„Tak zatím!" rozloučil se Jin s dívkou a Min schoval mobil do zadní kapsy, blažený úsměv na tváři. Konečně ten zatracený level udělal.

✧

Po hodinové konverzaci u jídla se spolupracovníci odebrali zpět k výtahu. I po cestě stále vedli diskusi, týkající se uvědomění, že lízátka jsou jen ochucené sliny. Samozřejmě s tímto zjištěním přišel Jisung. Bydlení s Felixem si hold vyžádalo první daň.

Seungmin, jakožto nejblíže stojící u ovládacího panelu, zmáčkl tlačítko jejich patra a výtah se rozjel. Ne však na dlouho.

„Zrovna jsem si říkal, zda-li na Vás náhodou nenarazím. Přece jen, jsou tři hodiny," usmál se Minho na nyní červeného Jisunga.
„Slyšel jsem, že máte prý nějakou dobrou náladu. Jeden ze zaměstnanců v devatenáctém patře Vás podle všeho viděl vyhopkat z výtahu. Rád bych řekl, že mě to překvapilo, avšak Vaše chování a mentalita pětiletého dítěte nejdou přehlédnout," na tváři se mu objevil jeho typický úšklebek.
„Říká člověk, který má vzadu v autě plyšového medvídka," vrátil mu jízlivě blondýn.
„Ten není pro mě. A taky," Minho naklonil hlavu na stranu, „není slušné koukat lidem do aut."
„Není ani slušné bavit se o lidech za jejich zády."
„Ale, a Vy to snad neděláte? Nechtějte mě rozesmát!"
„Někdy přemýšlím, jestli nemáte dvojče. Opravdu pochybuju, že může být jen jeden tak otravný."
„Nemám, jelikož nemůžou být přece dva lidi tak perfektní."
„Vy, a perfektní? Kde?"

Han probodával černovláska pohledem. Ten se nad jeho posledním argumentem pouze uchechtl. Seungmin a Hyunjin mezitím tiše stáli v rohu výtahu, sledujíce na displeji číslo patra a takřka si šeptajíce modlitby, aby už dojeli do jejich patra a unikli z tohoto pekelného výtahu. Možná to zatím vypadalo jako argumenty studentů základní školy, ale to byl jen začátek. Po chvíli většinou přešli na argumenty mateřské školy.

'Cink.'

Dveře se sotva otevřely na škvíru a už z nich šly vidět prsty obětí, jak se snaží prodrat kovem ven. Seungmin vyběhl z výtahu, jeho prachová silueta zůstávajíce stále na místě před výtahem. Hyunjin při dobíhání ke dveřím chytl smyk a mrsknul sebou o zem. Chodbou se ozval zvuk, jako když hodí kus masa na linku. Rychle se zvedl a po skoro vytržení kliky ze dveří zapadl dovnitř.

Jisung střelil poslední smrtící pohled po Minhovi, který se pouze nevinně usmíval.
„Krásný zbytek dne!" ozvalo se již ze zavřeného výtahu, jehož dveře naneštěstí nebyly zvukotěsné. Blondýn naštvaně zavrčel, rázným krokem mířící ke sdílené kanceláří.

Prudce otevřel dveře, stejně tak je zavíraje. Hlasité prásknutí málem vystrašilo Seungmina, což by zapříčinilo upuštění hrnku s heřmánkovým čajem na zem.
„Čaj?" usmál se na rozhořčeného blondýna.

„Ten debil! Proč musí mít pořád ty svoje kecy, ha?! To jako neumí nic jiného, než vytáčet lidi?!" řekl zvýšeným hlasem, ve kterém se ozýval vztek. Následně však klidným a vyrovnaným tónem odpověděl na předešlou otázku: „Že ti stojí za námahu se ptát."

Blondýn se vděčně usmál na kamaráda, přebíraje kouřící hrneček z jeho dlaní. Vůně bylinky se rozprostřela po místnosti.

„Ji?" oslovil jej brunet, sedaje si do své židle s hrnkem kávy s příchutí skořice a lískových ořechů.
„Ano?"
„Já," začal, avšak několik minut mu trvalo najít správná slova, „nesouhlasím s Felixem, že tě Minho balí, dobře? Ale v jistém smyslu má pravdu. Podle mě má o tebe nějakým způs-"
„TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!" vyjekl velice hlasitě chlapec naproti.
„Jak to můžeš říct?! Víš o tom hned od začátku! Ty víš, jaké má poznámky! Nebo jsi snad teď v tom výtahu nebyl?!"
„Byl, bohužel," zašeptal, avšak v tiché místnosti nebylo těžké slova zachytit.
„V tom s tebou musím souhlasit," uchechtl se.
„Hele, asi se pletu. Co takhle si zahrát nějakou hru?"
„Jasně!" vyhrkl již zklidněný Jisung, nyní opět připomínající dítě.
„Fajn, začínám!" neztrácel čas Seungmin.
„Vidím něco.... vtipného!" začal se smát.
„Ale ne! Ta babka tam je zase?!" začal se smát spolu s ním i blondýn.

Na zastávce před firmou byla opět stará žena, která s sebou všude tahala asi šest nákupních tašek (*značky Albert :D), jednu normální a důchodcovský vozík, ve kterých měla další igelitové tašky. Pohybovala se mezi touto a následující zastávkou. Někdy jste ji mohli vidět na úřadě, jak si stěžuje a vzácně taky někde jinde, například v parku u nemocnice. Oba si byli vědomi, že není slušné se jí smát, avšak věřte, že byste se smáli taky.

„Fajn, teď já! Vidím něco.... modrého!"
„Je to ta divná košile ve vitríně?"
„To je košile? Já myslel, že to je nějaký přehoz, ale jo, je."

✧

„Dík, že tu dneska zůstáváš," usmál se vděčně na svého spolupracovníka, který myl nyní již osmý hrnek čaje.
„Za málo! Vždyť ty jsi tady byl včera," usmál se Han na Kima. Ten jen kývl, naposledy se rozloučil a nechal blondýna samotného.

Po dokončení posledních pěti papírů, z čehož byly tři od Seungmina, Jisung konečně mohl vypnout počítač, umýt nádobí – jeho jeden hrnek a lžičku – a odebrat se k odchodu. V ostatních kancelářích bylo již zhasnuto, nebo tam byl vždy jen jeden ze zaměstnanců, kteří se již taktéž chystali domů.

Blondýn si přivolal výtah, který kupodivu přijel rychle. Dveře se otevřely a Jisung čelil skoro přecpanému prostoru. Nehodlal však čekat na další, a tak se nějakým záhadným způsobem prodral až dozadu. Výtah se zavřel. Hluk, šum a tiché rozhovory ostatních tvořily dobrou kulisu, ve které se člověk ztrácel, rušila ho, ale zároveň díky ní nikdo jiný neslyšel váš vlastí rozhovor. Jisung ji však i přesto nesnášel. Obecně zrovna dvakrát nemusel přeplněné prostory.

Najednou ucítil něčí ruku kolem svého pasu a něčí dech u svého ucha.
„Ale, vypadáte jako ztracené dítě, nechcete pomoct?" ozval se velice známý hlas. Jisung byl až moc zmatený a věci se odehrály až moc rychle, aby dokázal racionálně přemýšlet, nebo se jen stihnou naštvat. Jediné, co mu utkvělo v hlavě, byla vzpomínka na tichého zaraženého Minha bez poznámek dnes ráno ve výtahu. A tak jednal. Zbrkle, neuváženě a spontánně. Otočil se ke staršímu, nosem se schválně otírající o čelist a následně ucho, do kterého velice nízko položeným hlasem zašeptal: „Abyste za chvíli nepotřeboval pomoct Vy."

'Cink.'

Výtah dojel do přízemí a lidé se z něj nedočkavě vyhrnuli ven, pospíchajíce za svými rodinami, přáteli či nějakou domluvenou akcí. Jisung byl úplně ve předu, jeho chůze spíše připomínala chvílemi poklus.

Vyšel z výtahu. Z firmy. Přešel několik přechodů a dvakrát si uvědomil, že jde špatným směrem. Vešel do domu. Vyšel schody. Odemkl dveře. Zavřel je. Sklouzl po nich na zem. Chytl se za tváře a vydal ze sebe vyjeknutí, které v sobě do té chvíle držel.

✧