Šéf | Minsung au ✓

13.

Bylo po sedmé hodině večerní. Vítr nabral na intenzitě, naopak ubral na teplotě. Jisung kráčel ve předu, za ním jak dvě malé děti Changbin s Felixem. Jisung se po cestě ne jednou musel otáčet a okřikovat ty dva, někdy i přes cestu, jelikož se nějak dostali na druhou stranu. Většinou to doprovázelo troubení aut.

Když blondýn spatřil budovu, ve které pracuje, nevědomky vyjekl, dlaně zaťal v pěsti a spolu s výskokem je zvedl nad hlavu.
„Panebože, abychom se za něj styděli," pronesl hrubý hlas hlasitým šeptem.
„Že? Jak malé dítě," přitakal druhý, ostrý hlas. Jisung se nevěřícně otočil, propaluje ty dva pohledem.
„To jako vážně?" zeptal se celkem nasupeně. Dvojce jen pokrčila rameny, než ho obešla a sama se vydala ke vchodu. Jisung se za ní pomalu rozešel.

„Vítám Vás- Oh! Felixi! Tak ráda tě zase vidím!" usmívala se žena na vrátnice. Felix jí úsměv opětoval a pustil se s ní do rozhovoru. A Bin tam jen stál, nyní stejný výraz jako Jisung, který se k němu zrovna připlazil.

„Dobrý večer, je milé Vás po tak dlouhé době zase vidět," pronesl medový hlas. Jisung pouze dlouze vydechl, odmítaje zvednout pohled od svých bot.
„Dobrý večer," uklonil se slušně Felix, „mohu říct to samé." Nyní byl Minho dostatečně blízko, aby se taktéž mohl uklonil.
„Vidím, že jste si někoho přivedl," zeptal se zdvořilým, přesto příjemným hlasem.
„Ach, ano, toto je můj přítel Seo Changbin. Changbine," Felix se na černovláska otočil, vyslovením jeho jména tak upoutávaje jeho pozornost. Na rozdíl od Jisunga, který stále civěl na své boty.

„Toto je Lee Minho, Jisungův nadřízený." Oba se opět uklonili.
„Těší mě," usmál se Minho.
„Rád Vás konečně poznávám," Jisung se zatvářil zmateně. Vážně právě teď řekl Trojúhelníček to, co řekl?
„Konečně? Copak jste již o mně slyšel?" v jeho hlase znělo zmatení i pobavení. Jisung se začal modlit a doufat.
„Něco málo od Jisunga," zasmál se Changbin.
„Opravdu? Snad to nebylo nic špatného," zasmál se a Jisung na sobě ucítil jeho pohled. Stále však koukal na špičky svých bot, dokud se u nich neobjevily další.
„Zdravím."

Jisung zvedl pohled, setkávaje se s tím od Minha. Jeho oči však rychle sklouzly na vlasy nadřízeného, nyní barvy hořké čokolády stejně jako jeho očí. Hanovi se rozšířili zornice v úžasu. Starší se tiše kochal pohledem na výraz mladšího, avšak to nevydrželo dlouho.
„Dobrý večer," odkašlal si Han, jeho pohled opět jako vždy neutrální a s lehkým podtónem otrávení.
„Jste nějaký červený," Minho upozornil na blondýnovy tváře.
„Venku je zima a vevnitř jsem pouhou chvíli," odvětil pohotově, avšak odmítal vést delší rozhovor, proto se uklonil a obešel ho. Felix, Changbin a žena z vrátnice vše tiše pozorovali, stejně jako Seungmin s Hyunjinem, kteří právě přišli z prostou, kde byl již i zbytek firmy.

„Když myslíte," uchechtl se s plamínky v očích brunet. Jisung zastavil a ihned se otočil na podpatku.
„Já to vím. Nemyslete si, že bych se tak snadno začal červenat, obzvláště kvůli Vám."
„A co kvůli mým nově obarveným vlasům?" Minho bedlivě pozoroval, jak Jisungovy tváře o odstín změnily barvu, stejně tak jako konce jeho uší.

V obličeji mladšího také na chvíli zahlédl zmatek a stud, který však rychle vystřídal sebevědomý úsměv, skoro až úšklebek a odhodlání. Han k němu vykročil stejně sebevědomým krokem, až se opět dostal tak blízko, jako byl před tím.
„Kvůli těm klidně," s těmito slovy Jisung zvedl ruku, kterou následně prohrábl Minhovi vlasy. Zpevňuje stisk, donutil staršího zaklonit hlavu. Ten se nijak nebránil, při zaklonění nechávaje lehce otevřené rty a přivíraje oči.

Jakmile Jisung pustil jeho vlasy, brunet se opět vrátil do předchozí pozice, na tváři spokojený, někdo by řekl šťastný, úsměv. Blondýn se znovu otočil, tentokrát již opravdu k odchodu do hlavní místnosti. Po cestě ignoroval jak ty tři u vrátnice, tak taktéž Seungmina a Hyunjina, kteří stáli kousek od něj, oči do široka otevřené.

„Jisungu!" zavolal Felix a následně se chudobou ozvalo tiché ‚Na shledanou.' a pár těžkých kroků, než se po Jisungově levé straně objevil Changbin a po pravé Felix. Blondýn je však opět ignoroval, stejně tak jako jeho dva spolupracovníky.

✧

Uběhlo již patnáct minut. Patnáct dlouhých minut, kdy si spolu ti čtyři povídali, zatímco Jisung pomalu popíjel několikátou sklenku vína.
„Prosím tě, přestaň to tu cucat a pojď si taky povídat!" usmál se na něj Seungmin.
„Jo, proč vlastně piješ tolik toho vína?" zeptal se Changbin. Jisung po něm střelil naštvaný pohled, což díky množství vypitého vína bylo hůře rozeznatelné.
„Tys neviděl, co se stalo?" zeptal se.
„Jo, viděl. Sexy muž s tebou flirtoval a ty sním taktéž," odpověděl Changbin, jeho výraz nečitelný. Jisung na něj vykulil oči, nečekaje takovou odpověď. Následně si povzdechl a raději odešel odložit sklenku s nedopitým vínem na nejbližší stůl.

„Abyste nepřebral," ozvalo se za jeho zády. Jisung si však opět jen povzdechl, jeho ramena svěšenější než předtím. Minho si toho samozřejmě všiml. Připravený se zeptat, co se stalo, stejně tak se omluvit, přišel ještě o něco blíže. Blondýn jej však překvapil, když se nečekaně otočil a objal jej kolem pasu, hlavu skoro zarývaje do jeho hrudi.

„Prosím, už ne dnes večer," vydechl do látky jeho svetru, která tak větu utlumila. Minho chvíli mlčel, než mu došlo, co mladší řekl a pouze se pousmál. Volnou rukou pohladil blondýna po hlavě, zatímco v druhé držel taktéž víno.

„Dobře," zašeptal měkce, než se pustili a oba odešli za jinými lidmi. Když Jisung přišel za těmi čtyřmi, úlevou vydechl, nyní se zapojuje do konverzace. Netušil, že to opět všichni viděli a pouze se rozhodli dát mu již dnes svátek.

✧