Šéf | Minsung au ✓

22.

Středa nebyla o nic lepší než úterý. Provazy vody a vichr. I přesto již nebe nevypadalo tak nebezpečně a v průběhu dne se objevovaly zprávy o zpravení elektřiny a vody. Stále však spousta podniků, firem a domů měly problémy. Hasiči také neustále museli řešit spadlé stromy, lampy a semafory vyvrácené větrem. Záchranáři museli řešit zraněné, na které tyto objekty spadly, kopl je proud, nebo jednoduše upadli. Nic z toho však nebylo smrtelné či vážné.

Chlapci proto pro svou vlastní bezpečnost byli doma a relaxovali. V televizi byla neustále nějaká pohádka, z počítače neustále hrála nějaká japonská relaxační hudba, Felix si neustále zapaloval svíčku kvůli vonnému vosku a Jisung ji neustále hasil. Oba si také dělali své oblíbené nápoje, dokud Felixovi nedošlo mléko a Ji ho musel na půl hodiny přivázat ke křeslu, aby nešel do obchodu v tom počasí. Když však ani po půl hodině nedal pokoj, starší zašel k sousedům, kteří měli naštěstí jedno navíc. Ke konci dne nic nedělání se oba unavení vydali na kutě již v devět. Vítr venku kupodivu ustál, naopak deště neubývalo. Díky tomu si Jisung mohl naštvaně otevřít okno, když se jeho celým pokojem nesla vůně jasmínu z vonného vosku.

✧

„Aaaaa!" zasténal naštvaně Jisung, když se ve čtyři ráno probudil kvůli zimě. Ano, opět si zapomněl zavřít okno a venku opět mrzlo, tentokrát snad ještě víc než v úterý. Celý nasupený se zvedl i s peřinou okolo sebe a se stále přivřenýma očima došel k oknu, kde zmateně zastavil, když se jeho nohy ocitly v něčem měkkém a studeném. Zmateně otevřel oči a zadíval se na zem, kterou mu osvětlovalo pouze žluté pouliční osvětlení.

„Ha?" díval se zmateně na sníh, který ne a ne zmizet. Jakmile mu došlo, odkud se musel vzít, prudce zvedl hlavu, aby se mu naskytl pohled na zasněžené město, na které se každou chvíli snášel další a další sníh. Blondýnovy oči se zaleskly nadšením. Okamžitě odhodil peřinu na postel, nabral z parapetu hrst sněhu a rozhodil jej kolem sebe, absolutně ignoruje fakt, že je v pokoji. V tu chvíli se mu v hlavě zrodil ďábelský plán.

Ze sněhu na parapetu si vytvořil tři krásné koule a spolu s nimi se potichu vydal do pokoje mladšího. Ruce měl růžové jako kůži malého prasátka a nohy jej studily. To však nemohlo blondýna zastavit ve vtrhnutí do pokoje s bojovým pokřikem, ihned házeje první kouli, která úspěšně zasáhla odhalená záda.
„Hejaaaa!"
„Aaaa! Co to kur- TY IDIOTE!" zařval na oplátku Felix, který na posteli vyskočil snad metr do vzduchu. Jeho naštvaný obličej se otočil směrem, odkud přišel útok, jen aby mohl být zasažen další koulí.
„Ty mrcho!" zavrčel. Jisung se začal smát na celé kolo, ani si nevšímaje, že upustil třetí kouli na zem.
„Jen počkej, veverko!" Vstal z postele blondýn. Jisung se však pohotově otočil a dal se na útěk.

To by ovšem nesměl mít štěstí a šlápnout na rozbitou sněhovou kouli. Díky tomu jeho noha podklouzla dozadu a on se jen tak tak zachytil o rám dveří. Vší silou se přitáhl, připomínající tak tanečnici u týče, když se smykem dostal z pokoje. Teď to byl Felix, kdo se smál, až se musel posadit na postel.

„Přeji krásné ráno!" vykoukl z póza dveří Jisung, tváře červené a vysmáté.
„No, moc krásné," zasmál se Lix.
„Asi to budeme muset uklidit, že?" zeptal se otráveně starší.
„Ne my, ty! Já si tady v klidu spal a TY jsi mě tak hrubě vzbudil," postěžoval si blondýn.
„Ale no tak," vystrčil spodní ret.
„Už jsem řekl! A kromě toho, ty budeš celý den doma, já jdu do práce," připomněl mu.
„No joooo," řekl jako malé dítě, „ale až později, teď si jdu ještě lehnout."
„Fajn, co s tebou," povzdechl si Felix, než si nachystal věci a připravil vše do práce, následně se vydávaje do kuchyně pro snídani, nebo-li kakao. Moc dobře věděl, že stejně neusne, tak aspoň půjde dřív.

✧

Pokojem se ozvala hlasitá melodie a Jisung jen něco zabručel, než si uvědomil, že nejde o budík, ale vyzvánění. Bez koukání nahmatal mobil a zvedl jej.
„Řekni, že jsem tě vzbudil, prosím," ozval se hrubý hlas z druhého konce.
„Proč mi voláš? A jo, vzbudil," řekl ospale.
„No, já jenom, že je deset, a ty jsi určitě stále neutřel tu spoušť z rána a teď to hlavní! Venku přestalo sněžit a až na výjimky všechny podniky, jako třeba kavárna kousek od tvé práce, ano, zjistil jsem to pro tebe, po obědě otvírají. Takže bys nemusel čekat na zítřek," Jisung si dokonale uměl představit úšklebek na tváři druhého. Ale měl pravdu.
„Hm, jako jo no," přiznal.
„No, tak se vzmuž a zavolej mu!" povzbudil ho.
„To bych asi mohl," připustil.
„Asi? Určitě! Za odměnu přinesu zase pizzu," zkusil to mladší s jídlem. A uspěl.
„Fajn! Beru," vyhrkl blondýn.
„Fajn, tak pak napiš, čau."
„Ahoj."

✧

Jisung seděl na pohovce a zíral na mobil. Měl již všechno hotové a nic mu tedy nebránilo zavolat. A i přesto to stále neudělal.
„Tak do toho," zašeptal si pro sebe, odblokoval mobil a vytočil kontakt s příslušným jménem.

„U telefonu Lee Minho, co je?" ozvalo se a Jisung neměl daleko k tomu se zavrtat do pohovky.
„Um, to jsem zase já, hehe."
„Huh? Zdravím, děje se něco?" ozval se tentokrát milý hlas, který byl trochu chraplavý a šlo poznat, že se jeho majitel teprve probudil, což u mladšího vyvolalo další vlnu paniky.
„Omlouvám se! Nechtěl jsem Vás vzbudit," vyhrkl. Z druhého konce se ozval pobavený smích.
„V pořádku. Tak tedy?"
„Víte, um, nechtěl byste jít už dneska? Prý už bude po obědě otevřeno." Jisung si připadal jako největší idiot. Už po druhé během dvou dnů to přesouval. Jako idiot.
„Hm," zamyslel se starší, „to by bylo možná i lepší. Dobře, kdy a kde?"
„Tak v kavárně u firmy ve dvě?" Jisung se už teď nemohl dočkat, až si dá jejich výborný cheesecake.
„Dobře, budu tam," řekl Minho, než se ozvalo zívnutí. Jisung se pousmál.
„Fajn, na shledanou."
„Nashle."

Jakmile byl hovor ukončen, Jisung se zhluboka nadechl a chtěl začít oslavovat, že to zvládl. Radost mu však vydržela jen do chvíle, než si uvědomil, co za rozhovor jej čeká a kvůli čemu Minha vůbec někam zval. Omluva.

✧