Šéf | Minsung au ✓

20.

Hodiny ukazovaly něco po půl třetí. Hyunjin již dávno odešel a oba spolupracovníci se věnovali své práci. Kanceláří se neslo klikání propiskou a její tahy, periodické tikání hodin a šustění papírů. Osvětlení v místnosti tvořily obrazovky počítačů a lampa na blondýnově stole. Vnější svět se stále skrýval v temnotě, černá mračna stále přítomna, déšť stále stejně silný jako na začátku, vítr stále kvílející za velkými okny.

Neustále běžely zprávy o výpadcích proudu a přerušení dodávek teplé vody. Již více jak polovina města byla po tmě, stejně tak cedule, billboardy a pouliční osvětlení. Lampy se kymácely ve větru a kolemjdoucí, pokud se nějací vůbec našli, měli strach, že na ně spadnou. Celé to připomínalo domino.

Avšak nic z toho nedokázalo zničit příjemnou atmosféru kanceláře. To mohl jedině Hyunjin. Jako velká voda se vřítil do místnosti, dveřmi shazuje věšák s kabáty. Oba po něm střelili pohledem, který však bravurně ignoroval. S oroseným čelem v bundě, s čepicí, šálou a rouškou, kterou si sundal, aby mohl mluvit.
„Neuvěříte! Minho právě dostal zprávu od šéfa, že máme jít domů a do odvolání máme volno. Generátor totiž nemá takový výkon, aby v těchto podmínkách udržel v chodu celou budovu! Guys! Máme volnoooooooo! Wuii!" začal dělat podivnou choreografii připomínající Sue z "Průměrňákových". Oba se mu začali smát.

„No, tak dnešní přesčas se asi nekoná," uchechtl se brunet a blondýn přikývl.
„Vadilo by ti, kdybys dneska šel poslední? Volala mi mamka, že přijedou na víkend a já nemám uklizeno," usmál se jako andílek, kterým nebyl. Jisung si povzdechl.
„Jo, proč ne," pokrčil nakonec rameny s úsměvem.
„Děkuju! Máš to u mě!" zajásal nadšeně Seungmin. Han jen kývl a v klidu začal ukládat a zavírat soubory v počítači. Naopak Seungmin vypadal, jako by mu to někdo stopoval. Během deseti minut měl všechno uložené, počítač vypnutý, šanony a složky na svých místech, oblečenou bundu a přezuté boty.
„Tak ahoj!"
„Ahoj!"
„Mějte se!" rozloučil se s oběma.

✧

Kalhoty byly naštěstí suché, přestože špinavé, a rukama si dokázal upravit vlasy, i když to v tomto počasí stejně bylo k ničemu. Špína na černém triku naštěstí vidět nešla a pod bundou na tom stejně nezáleželo.

Jisung vypnul všechna světla, zamkl dveře a při cestě k výtahu nahlédl do kanceláře, ve které se taktéž chystal Jeno k odchodu.
„Zatím," usmál se na něj.
„Zatím," oplatil mu taktéž s úsměvem Jeno, který zrovna ukládal šanony do skříně. Jisung přivolal výtah a začal projíždět příspěvky na sociálních sítích.

'Cink.'

Aniž by zvedl hlavu, nastoupil do výtahu, který jeho periferním viděním vypadal prázdně. Výtah se zavřel a Jisung pocítil divný pocit, který cítíte, když jede výtah dolů. Proto to ignoroval, než mu došlo, že nic nezmáčkl, což znamenalo jen jednu věc - je zde někdo další. A ten někdo je z vyššího patra, tudíž je neslušné se mu ani neuklonit. Rychle tedy zvedl hlavu a automaticky se spolu s pozdravem uklonil. Tím si samozřejmě získal pozornost hnědovláska, v jehož čokoládových očích by se Jisung mohl topit celou věčnost.

„Dobrý den," zašeptal znovu, tentokrát měkce a s nepatrným úsměvem na rtech. Minho se také lehce usmál, uklonil se a svou pozornost vrátil k mobilu, stejně tak Jisung.

Po chvíli se však zamračil. Ne, že by mu vadila ničím nerušená jízda výtahem s Minhem, ale něco na to bylo špatně, něco nesedělo. A Jisung se zmateně podíval na bruneta, který vypadal, že by nejraději splynul se zdí. Úplně stejně, jak to míval Jisung.

„Dnes nějak potichu," řekl lehce provokujícím hlasem. Tak, jak to dělával Minho jemu.
„Jen jsem unavený," opět ten neupřímný úsměv. Jisung na něj nevěřícně zíral, přičemž mu Minho pohled oplácel.

'Cink.'

Minho ihned uhnul pohledem a vyšel svižným krokem ven. Jisung se za ním chvíli díval, než si uvědomil, že by měl také vystoupit a vyskočil z výtahu. Rychlým tempem došel k východu, kde stál Minho a hledal klíčky od auta. Jisung naopak sáhl do tašky pro deštník.
„Sakra!" zanadával, když si uvědomil, že tam není. Nejspíše si jej omylem vzal Seungmin.

Minho se na něj zmateně zamračil.
„Nashledanou," vydechl nepřítomně Ji, než si chtěl nasadit kapuci, kterou však neměl.
„Skvěle, fakt," zamumlal a chtěl se dát k odchodu, když ho zarazil stisk na lokti. S tázavým výrazem se otočil na staršího.
„Nechcete svést?" usmál se něj, konečně upřímným úsměvem.
„Um," zarazil se mladší, „a nevadilo by Vám to?"
„Samozřejmě, že ne. Přece bych Vám to jinak ani nenabídl."

Jisung by normálně ihned odmítl, avšak s ohledem na počasí a absenci deštníku se musel vděčně usmát, což vykouzlilo velký úsměv i na Minhově tváři. Jisung si toho však, překvapivě, nevšiml.
„Moc Vám děkuji!" vyjekl nadšeně.
„To je v pořádku, pojďte."

Minho konečně našel klíče a odemkl auto, které nebýt bliknutí světel nebylo ani vidět.
„Poběžíme, dobře?" otočil se na Jisunga.
„Fajn."
„Tři, dva, jedna!"

Oba vyběhli jako malé děti k autu, zbrkle otevírajíce dveře. Jisung se do auta takřka vhodil. S prasknutím zavřeli dveře a začali těžce dýchat, díky čemuž bylo za chvíli auto zamlžené.
„Můžeme jet?" zeptal se Minho.
„Jo. Bydl-" Jisung byl přerušen Minhovým smíchem.
„Já vím, pamatuju si."

✧

Cesta probíhala v tichosti, jen rádio v pozadí a hluk kapek dopadajících na čelní sklo. Jisungovi to však i přesto přišlo příjemné.
„Co se Vám vlastně stalo s kalhotami?" prolomil ticho straší pobaveným hlasem. Jisung se podíval na svůj klín, kde byly šedivé fleky.
„Dneska jsem měl dobré ráno," zasmál se, otáčeje se na Minha, který se na něj taktéž otočil a pohledem ho pobízel k pokračování.

„Bylo nebylo, bylo pátek třináctého, když se malá veverka probudila. Její okno bylo otevřeno celou noc, byla jí tak zima moc a moc. Následně se umýt šla, teplá voda netekla. Nahá s ručníkem v ruce, na útěk se dávajíce. Zázrakem se nachystala, a tak se konečně do práce vydala. Když pak vchodové dveře zavřela, rukavice, ba ani čepici neměla. S deštníkem pak k hodně věcem, vydala se hustým deštěm. Veverka se cestou plouží, když kolem ní projelo auto louží. A jestli se Vám to zdá málo, v kanceláři pro ni ani čaje nezbylo. Konec!" Jisung byl se svou na rychlo vymyšlenou "pohádkou" velice spokojený, především díky smíchu staršího.
„Vy jste vážně něco extra," pokýval nevěřícně hlavou.

„Jsme tady," zatáhl ruční brzdu a otočil se na Jisunga, který koukal z okna na svůj dům.
„Děkuju Vám za svezení, vážně si toho cením," otočil se na něj s vděčným úsměvem. Následně se zamyslel.

„Víte," začal nervózně, „chtěl jsem se Vás zeptat, jestli byste nechtěl zajít třeba na kafe za ten pátek. No, vlastně sobotní ráno a nyní i za svezení." Jisung zvedl pohled, aby mohl vidět zaskočeného Minha.

Jeho oči byly vykulené, ústa lehce otevřená a jemná červeň na jeho tvářích, což Jisungovi dodalo odvahu a jeho výraz se změnil na sebejistý.

„No, tak dobře," zašeptal, „kdy a kde?"
„No, zítra ve dvě v té kavárně na rohu kousek od práce?"
„To zní fajn," usmál se. Jisung mu úsměv oplatil, než odepnul pás a ruku položil na kliku.
„Tak zítra!"
„Zítra!" Mávl na něj brunet. Blondýn rychle otevřel dveře, stejně tak je zavíraje. Následně se sprintem vydal ke dveřím.

✧