Šéf | Minsung au ✓

16.

„Kolik je hodin?" blondýn vešel do obýváku, kde seděli Lix a luštil sudoku. Na monitoru počítače hrálo živé vysílání "lofi hip hop rádio" a celý pokoj spolu s vůní pečených kaštanů naplňovala taktéž vůně kakaa, kterého si musel jeho spolubydlící za dnešek udělat celý kotel.

Felix zvedl pohled od novinového papíru na hodiny v dolním rohu monitoru.
„Půl sedmé," odpověděl, pohledem se zpět vraceje k hlavolamu, který měl již takřka dokončený.
„Vážně?" podivil se Jisung a znovu, tentokrát pořádně, se podíval na okna, za zataženými žaluziemi tma a zlaté pouliční světlo.

„Co hlava?" Lix odložil propisku spolu s vyplněným papírem a opřel se do opěrky křesla. Jisung se přesunul k pohovce, na kterou si lehl na pravý bok, hlavou ke křeslu, pravou rukou si podepíraje hlavu.
„Jo, dobrý. Teda, co se týká kocoviny," vydechl a nepřítomně pozoroval stále se opakující videoklip. Felix naklonil hlavu, což však druhý nemohl vidět.
„Co tím myslíš," zeptal se, i když si byl poměrně jistý, že už to stejně ví.

„To ten Minho," zamumlal, „sice ho nemám rád, ale dneska ráno jsem to fakt přehnal. Jakože hodně." Na slovo "hodně" dal zřetelný důraz. Teď se Felix předklonil, lokty se zapřel o stehna a propletl si prsty na rukách.
„A co přesně jsi mu vlastně řekl? Když teda říkáš, že jsi to fakt hodně přehnal."

Pokojem se opět rozlehl dlouhý povzdech, po kterém následoval mnohem kratší a tišší.
„Fajn, udělám ti čaj a pak mi to řekneš," s těmito slovy vstal a vydal se do kuchyně udělat čaj s příchutí lesního ovoce a samozřejmě kakao pro sebe.
„Uhas prosím tu svíčku, ten vonný vosk už je tady až moc cítit." Felix nad jeho slovy protočil oči, ale svíčku uhasil.

✧

„Víš, co by mě zajímalo?" Felix položil hrnek kakaa a hrnek s čajem a extra velkým množstvím medu na stolek vedle počítače.
„No, to teda nevím," Jisung se posadil do tureckého sedu čelem k němu a vzal si hrnek. Felix se zasmál, když při tom málem spadl.
„Jak na tebe působí ty čaje? Teda, myslím," Lix se na chvíli zamyslel, „když máš špatnou náladu, tak si místo, já nevím, čaje s měsíčkem lékařským, který je určený na takovou náladu, vezmeš lesní směs." Jisung usrkl trochu čaje, spokojený úsměv si nacházeje cestu na jeho tvář.
„Já ani nevím, prostě to tak je," zasmál se.

„Tak jo, teď k věci. Co jsi mu řekl?" Zvědavost začínala přebírat kontrolu nad Felixem, který začal podupávat pravou nohou. Raději si proto vzal hrnek a začal pomalu srkat.
„Tak nějak jsem mu vplivl do tváře, že ho nesnáším a že jestli jsem s ním něco měl, tak si musím jít koupit bělidlo, protože ani svěcená voda by nepomohla," ke konci už spíše šeptal. Felix začal kašlat a dusit se. Urychleně položil hrnek na stolek a dal si ruku před pusu. Až po chvíli byl schopen se normálně nadechnout a promluvit.

S nevěřícným výrazem se podíval na Jisunga, který koukal na svůj čaj.
„Tos neřekl!"
„Bohužel," vydechl zahanbeně.
„No, tak teď snad víš, co musíš udělat."
Jisung si již po několikáté za den frustrovaně povzdechl.
„Jo, já vím." Felixův pohled zpřísněl.
„Takže co hned v pondělí uděláš?" Felix si chtěl být opravdu jist, že to jeho spolubydlící ví.
„Omluvím se mu," špitl zahanbeně.

Jisung nesnášel omlouvat se, připadal si při tom tak malý, nicotný, a hlavně se cítil trapně. Byl si však dobře vědom, že se omluvit musí.

„Kde je vlastně Changbin? Ráno tady byl," změnil téma hovoru Jisung.
„Odešel někdy kolem desáté, prý byl domluvený s nějakým kamarádem," Jisung si všiml Felixova výrazu i změny hlasu, především u slova "kamarádem".
„Ale, snad nám Lixie nežárlí?" začal provokovat mladšího.
„Pf, na co?" pozvedl jakoby nic obočí.
„To mi ty řekni," zasmál se Ji a Felix se na něj podíval stylem "Vážně?", než upil ze svého hrnku. Oba se pak ještě nějakou dobu škádlili, dokud nebyli unavení a šli spát.

✧

Neděle klasicky uběhla mrknutím oka a pondělní ráno začalo také úžasně. Hustý déšť a mlha se smogem padli na město, které nyní připomínalo Londýn. Studený vítr zanášel kapky i pod deštníky a lidé tak byli mokří i na tvářích.

Jisung to vše pozoroval, než rozevřel svůj deštník a vyšel ze dveří, jež se za ním hlasitě zabouchly. Volnou rukou si ještě jednou omotal šál kol krku, aby do něj zaryl nos, ruku schovávaje do kapsy.

✧

„Ahoj," usmála se žena na vrátnici na Jisunga, který jí úsměv oplatil a nyní se složeným deštníkem pokračoval do výtahu, dnes poprvé s přáním, aby se tam potkal se svým nadřízeným.

Dveře se zavřely a on zmáčkl tlačítko s číslem třicet čtyři, čímž uvedl výtah do pohybu. Cesta byla tichá, občas uslyšel kousky rozhovoru, pokud lidé stáli dostatečně blízko výtahu.

Blondýn se úzkostlivě podíval na číslo patra, s hrůzou zajišťuje, že už je takřka v tom svém. Zbývá pouze pět pater.

'Cink.'

Blondýn se s naději v očích podíval na nového příchozího a málem zajásal, když se jeho oči potkaly s očima barvy hořké čokolády. Starší se s obličejem bez emocí uklonil, než se postavil vedle něj a zmáčkl tlačítko s číslem třicet šest.

Jisung začal panikařit. Měl jen pět pater na omluvu, ke které normálně potřeboval patnáct minut, než se vůbec vymáčkl. A nyní jen pět pater. Blondýn si odkašlal ve snaze upoutat pozornost, což se mu však nepovedlo, proto se zhluboka nadechl.

„Minho?" Nadřízený se na něj otočil a kývnutím hlavy ho vybídl k pokračování.
„Já," Jisung polkl, „bych se Vám chtěl omluvit. Za to, co jsem Vám ráno řekl. Nemyslel jsem to tak, jen jsem prostě zazmatkoval," usmál se zahanbeně a silněji stiskl deštník ve své ruce, oči upřené na své boty.
„A taky bych Vám chtěl poděkovat, že jste mě v pořádku dostal domů." Nepatrný úsměv se nyní změnil na vděčný. Jisung zvedl oči, jež se opět potkaly s očima staršího, který ho po celou dobu zaujatě poslouchal.

'Cink.'

Výtah ohlásil třicáté čtvrté patro a Jisung s úklonou prošel kolem Minha.
„V pohodě, chápu to." Jisung se zmateně otočil, aby mohl vidět staršího úsměv, než mu výtahové dveře zaclonily výhled.

Han vydechl úlevou. Chápe to, není na něj naštvaný! V duchu se tetelil až nezvyklou radostí. Svižným krokem se vydal na svou ranní procházku s deštníkem stále v ruce, který už držel uvolněným stiskem.

Když konečně došel ke své kanceláři, musel ji otevřít loktem.
„Prosím! Zachraň mě!" zvolal dramaticky. Seungmin protočil oči, avšak s úsměvem vše přebral a položil na Hanův stůl. Blondýn si mezitím pověsil deštník spolu s bundou na věšák a přezul se.

„Čaj už máš uvařený," oznámil mu jeho spolupracovník, zatímco se věnoval své práci, které dnes rozhodně nebylo málo.
„Díky," usmál se na něj vděčně, objímaje hrnek prokřehlými prsty.

„Nevíš, proč je toho dneska tak hodně?" zeptal se Seungmina.
„Protože předtím to prý dělal Minho, ale i jeho nadřízení se shodli, že teď ten poslední týden toho odpracoval tolik, že už si má dát pohov." Jisungovy oči se rozšířily překvapením.

„Vážně?"
„Jop, prý tu býval už od čtyř a končil zhruba stejně s námi." Za celou dobu brunet neodtrhl oči od obrazovky a ani to neměl v plánu. Práce bylo opravdu až nad hlavu a on si ji nehodlal brát domů.
„Aha." Jisung se na víc nezmohl.

Oba pracovali v tichosti, přerušovanou cvakáním šanonů, psaním psací potřeby, údery do klávesnice a deštivým počasím za okny. Sem tam bylo slyšet i usrknutí teplého nápoje.

Jisung dělal svou práci, avšak myšlenkami byl u Minha. Čím déle přemýšlel, tím víc si uvědomoval, jak byl jeho úsměv nucený.

✧