Šéf | Minsung au ✓

23.

Po napsání SMSky Felixovi o výsledku rozhovoru a mentální přípravě se Jisung oblékl a vydal se na smluvené místo. Vínová šála, rukavice ve stejné barvě, teplé kožené boty a zimní bunda. Pod ní se skrývaly černé rifle a oversize bílé triko s písmenem V.

Sníh byl všude a teplota byla lehce pod nulou, avšak se i tak našly místa s náledím, kterých blondýn po cestě nechtěně několik našel. Stále také sněžilo, díky čemuž za chvíli litoval, že si nevzal čepici.

Bylo za deset dvě, když Jisung otevřel dveře kavárny. Teplo jej ihned pohltilo, stejně jako vůně kávy a čerstvě upečeného pečiva. Jahodové taštičky vypadaly velice lákavě, stejně jako cheesecake s příchutí slaného karamelu nebo jablečný koláč.

Zdvořile se uklonil a šel až dozadu, kde se byla další místnost, jejíž okna směřovala do parku, který se nacházel za budovou a jež byl ten samý, na který viděl z okna kuchyně. Ji se spokojeně kochal pohledem na zasněžené stromy, černí ptáci nikde v dohledu. Úplně vzadu se pak blýskala světýlka kluziště.

„Pěkný pohled, že?" ozvalo se. Jisung se otočil a jeho oči se potkaly s hořkou čokoládou.
„Zdravím," řekl a následně se uklonil, což staršího rozesmálo.
„Nemusíte být tak zdvořilý," věnoval mu hřejivý úsměv, „posadíme se?" mladší přikývl a rozešel se k jednomu stolu u okna. Oba si odložili mobilní telefony, než přistoupili k věšáku a pověsili na něj své bundy.

„Byl jsem celkem překvapen, když jste navrhl kavárnu," přiznal se Minho, jehož pohled směřoval ven z okna. Na rtech měl jemný úsměv a ve vlasech stále ještě vločky, které pomalu tály.
„Smím znát důvod?" Jisung se předklonil, lokty se opíraje o stůl a hlavu na překřížených prstech.
„Po tom úterý, kdy mi Hyunjin na celém patře způsobil paniku díky neustálému pokřikování: ‚Já jsem takový idiot, jak jsem ty čaje mohl rozsypat, Jisung mě zabije!', a následné výpravě do obchodu v dešti mi došlo, že dáváte přednost čaji před kávou." Jisung se zasmál, pohled stále na skleničce s cukrem.
„Jo, měl namále. Měl jste štěstí, že tam šel a přinesl mi nový, jinak bych vám tam ještě způsobil paniku jeho zabitím." Brunetův úsměv se rozšířil a on nevěřícně pokýval hlavou.

„Dobrý den, co si dáte?" ozvala se číšnice. Oba k ní vzhlédli, věnujíce jí tak všechnu pozornost.
„Můžu dostat zelený čaj s citronovou trávou a k tomu cheesecake?" Žena si vše zapsala.
„A chcete slaný karamel, klasický nebo malinový?" Jisung se na ni překvapeně podíval. Věděl jen o slaném karamelu.
„Tak ten klasický, prosím," oba se usmáli a číšnice se otočila na staršího.
„A pro vás, pane?"
„Cappuccino a malinový cheesecake," opět se oba usmáli, žena si vše poznačila a s úklonou odešla.

„Taky máte rád cheesecaky?" Jisung se zvědavě podíval na staršího, který mu pohled oplatil, opět jemný úsměv na rtech.
„Poměrně ano, už dlouho jsem ho taky neměl, tak proč ne?"

Blondýn se usmál, avšak neodpověděl a jen se opět díval na cukřenku, v hlavě si dodávaje odvahu.
„Víte, já bych se Vá-"
„Jestli se mi chcete zase omluvit a tohle všechno děláte jen, abych Vás za to nevyhodil, tak Vás nejen můžu ujistit, že nedostanete vyhazov, ale také, že odcházím." Jisung zaraženě zvedl pohled na Minha, jehož výraz vypadal vcelku podobně jako tomu firemnímu - jednoduše děsivý.
„Co prosím?" zeptal se zmateně. Jeho velké zmatené oči donutily Minha se trochu uklidnit, a tak jen poraženě vydechl a odvrátil pohled raději k oknu.
„Padáka nedostanete a už se o tom nezmiňujte, je to otravné neustále poslouchat. Chápu to, byl jste opilý a probudil jste se se svým nadřízeným v posteli. Jen děvka by nereagovala jako Vy," na chvíli se odmlčel a podle výrazu si Jisung odvodil, že hledá správná slova, „nemám zájem být zde jen kvůli tomu, že Vy se cítíte špatně a chcete mi to "vynahradit"," řekl hořce. Jeho oči se opět zabodly do těch blondýnových.

Jisung se poměrně zahanbeně koukal zpět na skleničku s cukrem, hledaje odpověď, kterou však nenacházel. Byla to pravda, pozval Minha na omluvné "rande", ale i přesto mu jeho společnost ani přinejmenším nevadila. Obzvláště na začátku, před příchodem číšnice, kdy měl úsměv na rtech a koukal z okna. Na sobě měl krémový svetr a pod ním bílou košili. Vypadal jako normální člověk, ne šéf, který pouhým úšklebkem a "vtipnou" poznámkou dokázal srazit mladšímu náladu na bod mrazu, což mu v poslední době také chybělo, i když si to nehodlal přiznat. A pak zde byly matné vzpomínky na ten večer, kdy jej nadřízený vedl domů a povídali si.

„Není to jen kvůli omluvy," promluvil najednou a odhodlaně se mu podíval do očí, „taky jsem s Vámi chtěl strávit nějaký čas, tentokrát střízlivý," staršího pohled se změnil ve zlomku vteřiny na pobavený a na rtech hrál opět ten samý úsměv jako na začátku.
„Vy jste vážně něco extra."

Číšnice přinesla jejich objednávky, následně je nechávajíc o samotě a jejich rozhovoru. Ten se s každou minutou zdál přátelštější a zároveň divnější.

✧

Slunce zapadalo a tvořilo nádhernou paletu barev od světle modré do tmavé. Od světle růžové do tmavé. U obzoru se následně rozpínalo peklo, nacházející se za parkem, který tak vypadal jako v ohni. S přibývajícím časem se soumrak snášel níž, díky čemu světýlka kluziště víc vynikala.

Minho k nim stále utíkal pohledem a Jisung si toho samozřejmě všiml.
„Máte rád kluziště?" zeptal se. On sám je totiž zbožňoval.
„To právě ani ne. Neumím bruslit," řekl zahanbeně a s lehce červenými tvářemi se zadíval do svého prázdného hrnku. Jisung se nad tím usmál. Bylo zvláštní takhle Minha vidět, ale nevadilo mu to.
„V tom případě bychom to měli napravit! Vezměte si zatím bundu," vyhrkl a vyletěl od stolu k pokladně. Brunet se za ním jen zmateně díval.

✧

„Neměl jste platit i za mě," postěžoval si s nafouklými tvářičkami starší a Jisung se jen dále culil.
„To je dobré."

Parkem došli k velkému kluzišti, které vedlo i mezi stromy a všude v korunách a na zábradlí byly oranžová světýlka. Také zde bylo pár stánků s horkými nápoji či chutnými pokrmy do ruky. Jisung se s pohledem plným očekávání podíval na bruneta a po spatření jeho uchváceného výrazu se spokojeně usmál.
„Tak jdeme!" zavelel a rozešel se k půjčovně bruslí. Minho se ještě chvíli díval, než se také rozešel.

„Dobře, tady máte brusle. Cena za půjčení a záloha. Hotově? Kartou?" usmála se paní za pokladnou.
„Hádám kartou," otočil se na zmateného Minha, „já už jdu na tam tu lavičku, díky!" Minho jej chvíli pozoroval se zamračeným obočím, než mu to došlo. Zaplatil ženě za brusle a šel k lavičce, nevěřícný výraz na tváři.

✧