Šéf | Minsung au ✓

11.

„Zlato! Jsem doma!" zařval opět svou oblíbenou frázi Felix. Jisung si jen odfrkl a přetočil na další stranu. V předsíni byly slyšet kroky, avšak ty nepatřily pouze jedné osobě.
„Máš s sebou zase svou milenku?" zeptal se Jisung s úšklebkem na tváři, když mu jako reakce přišel nervózní smích a smích naopak pobaveného Changbina.
„Samozřejmě! Jsem zde!" odpověděl mu dívčím, vysoce posazeným hlasem Bin. Jisung se musel zasmát nad chováním staršího.

„Ahoj," řekl celý rudý Felix, než odešel do svého pokoje, aby se převlékl. Changbin si sedl na gauč kousek od křesla, v němž seděl Ji.
„Ahoj," usmál se na blondýna, který úsměv opětoval.
„Čau, co tady děláš?" zeptal se, zavíraje knihu, jenž následně odložil na stolek.
„S Felixem jdeme dneska do baru za kamarády, tak jsme se domluvili, že dáme sraz u něj a odtud tam půjdeme, jenže," oba se začali smát, načež Jisung pokračoval: „Felix opět nestíhal, a tak jsi ho potkal na cestě sem," dokončil. Changbin přikývl.
„Bože, ty jsi neschopný!" křikl směrem do Felixova pokoje jeho spolubydlící.
„No dovol!" ozvalo se tlumeně přes dveře.

„Nevím, jestli už se tě Felix ptal, ale zítra máme v práci akci a mí kamarádi by nejen rádi po dlouhé době viděli Felixe, ale i tebe." Otočil se Jisung zpět na Changbina, který se na něj zaraženě a zároveň překvapeně díval.
„Mě?" Ukázal na sebe prstem. Jisung kývl.
„Vážně?" zeptal se znovu černovlásek.
„Ano, chtějí tě potkat. Přesněji, chtějí potkat toho Felixova nového kamaráda," u slova kamarád se blondýn opět nebezpečně ušklíbl, avšak starší se to rozhodl nekomentovat.
„No, klidně. Alespoň poznám toho slavného Minha." Teď to byl právě on, komu hrál na tváři úšklebek, a naopak Jisung vypadal jako veverka, po které jste hodili jejím vlastním ořechem.

„Už jsem!" vtrhl do obýváku Felix, na sobě upnuté džíny černé barvy a obyčejné Nirvana triko. Jisungovi neušlo, jak se Changbinův úšklebek ještě zvětšil.
„Fajn, tak jdeme, ale opovaž se to přehnat! Zítra máš práci a večer jdeme k Jisungovi do práce," usmál se na něj.
„Jdeme? My? Jako my dva?" Felix ukázal prstem nejdříve na sebe, následně na Changbina. Jisung to nesnesl a musel se plácnout rukou do čela. Ano, vážení, toto je jeho spolubydlící.

„Ano, sluníčko," řekl Changbin, pokládaje mu ruku na rameno, „my dva a teď už, prosím tě, pojď, tvoje milenka čeká už moc dlouho." Changbin na něj mrkl, než mávl rukou Jisungovi a šel si obout boty. A Felix tam stál na místě jak solný sloup, dokud mu jeho spolubydlící neluskl několikrát před očima.
„J-jo! Už jdu!" vyjekl koktavě a šel se také obout.
„Ahoj!" zavolal na Jisunga, než se za ním zabouchly dveře a byt se opět ponořil do příjemného ticha, nad kterým se blondýn blaženě usmál a vzal knihu ze stolu. Otevřel ji na stránce, kde přestal a pokračoval ve čtení jedné z Manjóšů básní.

✧

Ráno bylo klidné. Byt byl stejně tichý jako večer předtím a Jisung si to velice užíval. Jeho dobrá nálada se zlepšila ještě víc, když při návštěvě Felixova pokoje našel v jeho posteli spleť dvou těl, jak se objímají a spokojeně spí. Říct, že v tu chvíli trochu nežárlil by byla lež, ale i tak to jeho náladě rozhodně neubralo.

Na snídani měl vanilkový čaj a po cestě do práce si dal dokonce i sluchátka a některé ze skladeb si i broukal, ignorující pohledy některých lidí. Sundal je až při vstupu do budovy, kde seděla překvapená žena na vrátnici.

„Poslední dobou mě nepřestáváš překvapovat," pokroutila hlavou údivem. Jisung se na ni sladce usmál, čímž jí málem způsobil infarkt.
„Hane Jisungu! Vy šílenče!" křikla za ním se smíchem. Blondýn se pro sebe ještě více usmál, než si přivolal výtah, ve kterém jel opět sám, hraje hry na mobilu.

'Cink.'

Jako vždy schoval mobil do tašky a vydal se do své kanceláře, po cestě opět sbíraje papíry. Hned první zastávka byla u Hyunjinovy bývalé kanceláře, kde však čekal s milým úsměvem Jeno. Jakmile byl Jisung dostatečně blízko, uklonil se a podal mu papíry. Blondýn se nad jeho zdvořilým chováním a sladkým úsměvem musel také usmát.
„Nemusíš se ke mně chovat tak uctivě! Slyšel jsem, že jsi stejný ročník jako já! Jaké máš datum, já jsem čtrnáctého září," zeptal se stále s úsměvem.
„Dvacátý třetí duben," usmál na Hana chlapec s platinově blond vlasy.
„No, vidíš! Dokonce jsi skoro o půlrok starší! Takže kašli na formality a chovej se ke mně úplně normálně, dobře?" Jeno mu úsměv opětoval a Jisung od něj převzal papíry. Rozloučili se a Jisung pokračoval ve své ranní procházce.

Po vstupu do své kanceláře dramaticky zvolal: „Prosím, pomoz mi!"
„No jo, už jdu," usmál se Seungmin, přebíraje mu papíry, aby je následně položil na jeho stůl. Blondýn si mezitím připravil vanilkový čaj a spolu s ním se spokojeně posadil do své židle. Seungmin se na něj podezíravě díval. Vůně vanilky provoněla kancelář, až takřka přebila vůni brunetovy kávy se skořicí a lískovými ořechy.

„Vidím správně?" pozvedl obočí a jeho pohled padl na hrnek čaje. Jisung naopak svraštil obočí zmatením.
„Obvykle si děláš čaj s mlékem, když máš dobrou náladu, ale vanilkový si děláš jen při opravdu velice dobré náladě. Takže, co se stalo?" Nyní již blond chlapec naštěstí pochopil a usmál se nad vnímavostí svého kolegy a kamaráda.
„Ani nevím, prostě jsem byl včera sám doma a četl už asi po patnácté jednu báseň, a tak nějak..." chlapec se odmlčel, „nevím, jednoduše mám dobrou náladu a nic mi ji nezkazí!"

✧

Oba pracovníci mlčky a opravdu pilně pracovali. Vzhledem k množství papírů v posledních pár dnech jich dnes bylo opravdu požehnaně. A jestli chtěli jít o něco málo dříve domů, aby pak mohli v klidu přijít na akci, museli pořádně zabrat.

Ticho, tahy propiskou a údery do klávesnice. Nic nového, hodiny tikaly a venku bylo příjemně. Slunce ozařovalo stromy, které tak zářily všemi různými barvami a vše vypadalo tak nějak veseleji. Byla to příjemná změna oproti předchozím dnům.

Povzdech vyšel z blondýnových rtů. Opřel se do opěrky a promnul si unavené oči. Jeho pohled padl na bruneta.
„Jsou tři, nezajdeme na oběd?" pronesl do ticha. Seungmin sebou trhl a ihned se na něj otočil.
„Jo, mohli bychom. Při práci zapomínám, že bych měl jíst. Dnes jsem měl dokonce jen jednu kávu, JEDNU!" zhrozil se. Jisung se zachechtal, avšak při stejném zjištění, akorát s čajem, jeho reakce nebyla o nic lepší.

Oba vyšli z kanceláře, přičemž Kim psal Hyunjinovi, aby šel s nimi. Odpověď přišla kladná, a tak oba nastoupili do výtahu, ve kterém byl pouze Hyunjin.
„Ahoj," usmál se na ně unaveně, „taky toho teď máte dost?"
„Ani mi nemluv, já se tak soustředil, že jsem měl jen JEDNU kávu!" postěžoval si opět brunet.

'Cink.'

Hyunjin ani Seungmin nijak nevěnovali pozornost ohlášení nového příchozího, avšak Jisungovi to neuniklo.
„Zdravím," usmál se na něj Minho, rukou si projíždějíce vlasy. Jisung jen protočil očima.
„Dneska nějak potichu," ušklíbl se černovlásek.
„No jo, co bych Vám měl taky říkat," pozvedl obočí na staršího, „myslím si, že už jsem Vám dostatečně krát řekl, jak moc velký jste idiot."
„Nejen to, ale pochopte, že od někoho, jako jste Vy, to nejde brát vážně."
„Někoho jako já?" Jisung se na něj celým tělem vytočil, otáčeje se tak ke kamarádům zády.
„Ano, Vy," naklonil hlavu Minho, hravý úsměv a plamínky v očích. Chyběly jen rohy a ocas.
„A to znamená co?" vyzvídal dál.
„Jste malý a rozkošný, alespoň ve většině případů," Minho se usmál, ukazuje své zuby králíčka, „nadávky od Vás nejde brát vážně," slovo "Vás" řekl s větším důrazem.

Blondýn neměl daleko k červeným tvářím, avšak dobrá nálada, a především neuváženost vzaly za své. Prstem na pravé ruce zachytil poutko od pásku na Minhových kalhotách a přitáhl si ho tak, že se jejich nosy málem dotýkaly, jejich rozkroky úplně. Obě ruce si následně položil na tváře a roztomilým hláskem zašeptal: „A to nevíte, jak těžké je urážet někoho tak sexy, jako jste Vy."

'Cink'.

Výtah zastavil v druhém patře a blondýn na nic nečekal, otočil se a rychlou chůzí vyšel z výtahu. Jeho kamarádi se široce otevřenýma očima šli hned za ním.
„Hane Jisungu! Okamžitě zastavte!"

✧