Secret Love

52✔

Probudil jsem se. Rychle jsem vstal a prohlédl se. ,,Děje se něco?" Zeptala se Allison s mírným tónem strachu. Nemohl jsem zastavit tu bolest, kterou jsem měl v zádech. Začaly se mi podlamovat kolena. ,,Theo?" Vydechla Allison. Zakřičel jsem bolestí a podíval se na stůl. Popadl jsem nůžky, které jsem si bodl do zad. Allison vyděšeně vykřikla. Zakřičel jsem a nůžky vytáhl. Nechal jsem je padnout na zem a sledoval krev na ruce. ,,Co jsi to proboha udělal?" Ječela a pobíhala z kuchyně do obýváku, kde jsem já. Zavrčel jsem a jen se vzpamatoval. Bolest už pocházela jen z místa, kde jsem se bodl. ,,Nevyčítej mi něco, co jsem udělal pro dobro," Zasyčel jsem na Allison. ,,Vážně? Bodnout se do zad je velmi prospěšné..."   Zasyčela zpět. Odešla ode mě.

Otočil jsem se. Chtěl jsem vše zastavit. Znovu mě to zužovalo. Chtěl jsem křičet. Chtěl jsem zabíjet. Chtěl jsem brečet. Chtěl jsem bodnout hluboko nůž do krku. Už jsem chtěl... Praštil jsem pěstí a zuby stiskl pevně k sobě. ,,Ty to zvládneš!"  Křičel jsem do zdi, rukama jsem se opíral o zeď a občas jsem do zdi silně praštil. ,,Přestaň..." Zavrčel jsem sám na sebe. Přes to, mě žádná myšlenka neopustila. ,,Bože, dej mi sílu!"   Zařval jsem i přes to, že jsem naprostý antikrist. ,,Th-"  Zaslechl jsem za sebou. Okamžitě jsem se otočil a rozmáchl se rukou. Udeřil jsem Malii. Mé ruce opět vlastnily drápy, které se derou od jeho proměny. Spadla na zem a jen vyděšeně couvala na zemi zpět. Zavrčel jsem a jen jsem se chytl rukama za hlavu. ,,Jdi,"  Zaslechl jsem Scotta. Přiložil jsem si drápy ke krku a čekal. Čekal jsem, kdy to udělám. ,,Tak dělej..."  Zavrčel jsem opět sám na sebe. Čekal jsem. ,,Tak dělej!"  Zařval jsem a přes to pustil ruku volně k tělu. Opřel jsem se zády o zeď a zaklonil hlavu. Nemůžu to udělat. Nemůžu ho tu nechat. 

Chtěl jsi to vše ukončit? Chtěl jsi být natolik sobecký, že jsi na to jen pomyslel? Theo?  Možná jsi o sobě prozradil něco, co mi napomohlo k tomu, rozluštit proč... Jsi vlastně neukončil vše. Mám to možná z praxe- bůh ví. Ty jsi se totiž upoutal k člověku, co se ti dostal hluboko do mysli. Ne-li vryl do srdce. Mám pravdu? Vím moc dobře, že ho právě teď potřebuješ. Teď a tady. 

Teď... a tady...

,,Theo?" Ozval se známý tenký hlas. Zdvihl jsem hlavu a podíval se dotyčné osobě do očí. Pozorovala mne. Chtěla vědět, jak budu reagovat. Nic jsem neřekl. Udělala krok, stále čekala... Nic jsem nedělal a stále hleděl. Přišla a silně mě objala. Vydechl jsem a ruce jsem ji obmotal okolo pasu. ,,Je mi to líto..." Zašeptala, ale já to slyšel více než dobře. ,,Nemusí ti být líto něco, co není,"   Odvětil jsem suše. ,,Je mi líto všechno. Kdyby se nic takového nestalo, nebyli by jsme zde,"  Nic jsem ji na to neřekl. Jen ji hloupě objímal. Nechci ji objímat. Chci mít u sebe jeho. 

Odvážil jsem se vyjít. Došel jsem k Malii. Vyčítavě-jako kopnutý pes- na mě hleděla. Chytl jsem ji jemně za čelist a natočil jsem si její tvář, abych lépe viděl. Rýsovala se velká modřina přes skoro polovinu obličeje. Pustil jsem ji a sedl si vedle ni.  Nadechl jsem se zhluboka a podíval se na ni. ,,Je mi to líto..."  Snažil jsem se omluvit, i když jsem se v životě nikdy neomlouval. Za nic. Ani z nejhorších věcí co jsem kdy udělal. Pousmála se. ,,Nevadí... Budu si příště dávat pozor kam lezu s čumákem,"   Nechápal jsem její nadhled na věc. ,,Tohle není ale hra..." Znovu jsem se ji podíval do očí, jako mám zvykem všem. ,,Neřeš to... Stalo se to a už se to nevrátí. Nebyl jsi ani při smyslech,"  Odvrátil jsem pohled do země. Při smyslech... Co je vlastně u mě "při smyslech"? Nikdy jsem to nerozlišoval. To co jsem udělal, bral jsem jako normální rozhodnutí. Vždy jsem věděl, že jsem v něčem jiný. 

Lehl jsem si do postele. Necítil jsem se dobře. Cítil jsem se v nebezpečí, jako tehdy. Pozamykal jsme všude, kde jsem mohl. Zatáhl žaluzie a bůh ví co. Připadám si teď, jako kdybych byl šílený. V klidu jsem se vysprchoval. Jen v boxerkách jsem se svalil na postel a zahleděl se na strop. 

Opravdu mi na něm tolik záleží? Co to vůbec doprdele dělám? Vlastně... Já jsem teplej? Já bych měl teď někde prohánět holky a ono nic.  

Nastavil jsem si na mobilu budík a prstem jsem kroužil okolo možnosti- napsat Scottovi. 

Theo:  Co se děje s Liamem? 

Porušil jsem si svůj slib. Slíbil jsem si, že se tím nebudu zaobírat. 

-zobrazeno-

Super... Teď i Scott ví, že jsem svůj slib porušil.

Scott: Teď někde našel místo, kam si mohl lehnout. Vypadá to že jde spát

Theo: A dál? 

Scott: Nic. Jdu do školy stejně tak. Bude tady Derek. Tak si napiš jemu

Vyznělo mi to dost bezcitně. Bezcitně tedy na to, že to píše Scott. Možná je to opravdu únavou. Překlikl jsem na Dereka.

Theo: Spíš? 

Chvíli jsem čekal, než si to vůbec přečte. 

Derek: Ne. Jdu to přebrat po Scottovi.

Ani nevím, proč jsem se ho na to ptal, když to vím.

Theo: Jak dlouho tam budeš? 

Derek: Dokud nepřijde Scott... 

Theo: A pak co? 

Derek: Kdyby něco, napíšu. 

Ukončil tak konverzaci. Možná bych stál i o to, jestli opravdu Liam spí. Nemá ale cenu pokračovat v něčem, co druhý nechce. Třeba už tím všechny otravuji...

Dal jsem mobil stranou a uvelebil se do postele. 

Omg... Wattpad se zbláznil. Čás, kterou jsem měla napsanou, mi Wt prostě odstranil... Super bylo i to, že revize byla 0 slov. Něco, co doteď nechápu. Navíc, i přes nemoc a ne moc dobrou psychickou stránkou jsem se odhodlala. Už jen pro to, že tuto knihu dost miluji <3 a že bych vás nechtěla o něco obrat. Doufám, že další část napíši co nejdříve :3