Klišé

Kapitola druhá

Ve které se Daren zamiluje a vše se k lepšímu obrátí. Snad. Až na tu peněženku. I když kdo ví.

Díky všem raním peripetiím nakonec dorazil Daren do práce skoro o půl hodiny později. To se mu ještě nikdy nestalo. A samozřejmě, že na stole našel vzkaz od šéfa, ať se za ním zastaví, jakmile dorazí. Rozhovor se šéfem bylo to poslední, na co měl zrovna teď pomyšlení, ale nedalo se nic dělat, vydal se poslušně do jámy lvové.

„Už jsem se bál, že jste zmizel z povrchu zemského, kolego" uvítal ho šéf pozdviženým obočím, jakmile vstoupil do jeho kanceláře. „Normálně sedíte za stolem jako jeden z prvních a dneska nikde nikdo, ani dovolat se vám nejde."

„Dovolat? Ale mě nikdo ..." Daren se se začal zuřivě šacovat, aby se přesvědčil, že mu opravdu nikdo nevolal, ale telefon nikde. Musel ho nejspíš nechat doma, jak byl ráno napůl mimo. Šéf ho při jeho počínání sledoval pátravým pohledem.

„Já ... Já totiž ... " pokusil se Daren nějak smysluplně vysvětlit jak zapomenutý přístroj, tak pozdní příchod, ale samotnému mu bylo jasné, že jenom motá páté přes deváté, takže musel jeho nadřízený dojít k názoru, že mu ujel budík, protože se rozbilo metro. Minimálně. Daleko spíš dospěl k přesvědčení, že Darenovi definitivně přeskočilo, protože jeho blábolení uťal v polovině rázným mávnutím ruky.

„Podívejte, Darene," ujal se slova téměř otcovským tónem. „Už vás chvíli sleduji. To není jen dnešní zpoždění. Vždyť vy kolikrát usínáte ve stoje a kávy jste za poslední měsíc vypil tolik, že se divím, že jste ještě nedostal infarkt."

Daren zbledl. Netušil, že si toho někdo všiml. No vlastně, kolegové v kanceláři určitě ano, ale že i šéf? Zoufale hledal způsob, jak svoje chování vysvětlit, aniž by ho rovnou odvezli do cvokárny.

„Kdyby šlo o někoho jiného, řekl bych si, že snad tráví noci na mejdanech, ale vás si nějak na takové akci nedovedu představit," pokračoval zatím šéf. „Dělá mi to starosti. Byl jste vždycky platným členem našeho týmu, s velkými vyhlídkami na postup. Řekněte, máte snad nějaké starosti v soukromém životě? Nějaké problémy v rodině? Nebo snad ve vztahu?"

„Á, ano," chytil se Daren poslední věty jako tonoucí stébla. „Ve vztahu, ano. Totiž, rozešel jsem se nedávno s přítelkyní. Už jsme skoro plánovali svatbu a, no, dost mě to vzalo. Ale to bude v pořádku. Dám se do pořádku. Opravdu."

„Chápu, chápu," přikyvoval nadřízený. „A nechcete si třeba vzít na nějakou dobu volno? Někam si vyrazit? Přijít na jiné myšlenky?"

Daren překvapeně zamrkal. Takovou vstřícnost od muže před sebou rozhodně nečekal a teď netušil, co na to říct. Na jednu stranu používal práci jako záchytný bod, jistotu, že se ještě úplně nezbláznil, na druhou stranu měl pocit, že pár dnů volna by mu opravdu mohlo pomoct. A navíc, navzdory formulaci nabídky, neměl dojem, že má doopravdy na výběr. Možná tak volno nebo vyhazov.

„To by ... To by bylo skvělé," přikývl tedy. „Jste moc laskavý."

„To nic," obdařil ho šéf úsměvem číslo patnáct, interně zvaným chápající nadřízený. „Vezměte si týden dva volna, vyražte si do přírody, nebo jen tak na procházku, uvidíte, že vám za chvíli bude líp." Přátelsky ho poklepal po rameni a celkem nekompromisně ho vyprovodil ke dveřím.

„Klidně začněte už dnes. Nic urgentního, co byste musel dodělávat stejně aktuálně nemáte, pokud se nemýlím," dodal, když Darena vyšoupl na chodbu.

Daren poslušně zamířil rovnou ven, ani si neuvědomil, že svou oblíbenou kabelu nechal v kanceláři pod stolem. Zaváhal, jestli se pro ni má vrátit, ale odradila ho představa, že by musel kolegům vysvětlovat, proč si tak najednou bere volno. Peněženku měl v kapse kalhot, klíče strčil ráno do kapsy saka a ještě je nepřendal, mobil nechal doma a nic jiného, bez čeho by se neobešel, v ní stejně neměl. Kdyžtak může později brnknout Adamovi, který má stůl vedle něj, ať mu ji vezme.