Klišé

Kapitola třetí

Ve které budeme krmit labutě a zjeví se tajemný cizinec.

Když večer Daren uléhal, stále ještě se jeho mysl vznášela na růžovém obláčku a byl bytostně přesvědčen, že ode dneška už bude všechno v naprostém pořádku a nějaké noční můry si už ani neškrtnou. Bohužel se ukázalo, že jeho noční můry si myslí něco jiného. Nejen, že si škrtly. Dokonce si to velice užily. Protáhly Darena, stále prchajícího, hned několika místy tak podivnými, že hejna pestrobarevných netopýrů proti nim byla naprosto všední a nudná záležitost. Když ho konečně vytrhlo ze sna hlasité vyzvánění, byl vyčerpanější, než kdyby se pokusil běžet maraton.

Automaticky máchl rukou, aby umlčel drnčící budík, nicméně zvonění neustalo. Navíc znělo na budík dost divně. Telefon! uvědomil si Daren a jal se freneticky šátrat po nočním stolku, ve snaze přístroj nalézt. Samozřejmě se mu ho při tom podařilo shodit na zem, ale nakonec ho úspěšně nalezl a dokonce dokázal přijmout hovor dřív, než to volající vzdal.

„Božetěchovský," ohlásil se.

„Darene?" hlas na druhém konci zněl poněkud nejistě a trochu roztřeseně.

„Liz," Daren se vztyčil na posteli, jako vystřelená pružina. „Miláčku. Děje se něco?"

„Je skoro deset," pípla Liz. „Měli jsme sraz pomalu před půl hodinou."

Skoro deset? Daren sklopil podezíravý pohled k budíku. Vždyť ho večer nařizoval na osmou. Taky, že ano. Ručička určující čas buzení byla natočená na osmičce. Budík ovšem ukazoval půl sedmé a jeho vteřinová ručička se s tichým tik-chhr-tik chvěla na místě. Vypadalo to skoro vyčítavě, jako by přístroj říkal: „Já za to nemůžu. Já se snažím, abys věděl. Kdybys mě včera nerozplácl, klidně bych tě dneska vzbudil." Daren tiše zaúpěl.

„Promiň zlato. Moc se omlouvám. Rozbil se mi budík. Hned jsem tam, slibuji. Nikam nechoď, prosím."

Rychlost jakou toho dne vyletěl z postele, převlékl se a provedl tu nejnutnější ranní hygienu by se určitě dala zapsat do knihy rekordů. Já pitomec, já pitomec, letělo mu při tom hlavou. Jak jsem mohl zapomenout, že ten krám nefunguje.

Na poslední chvíli si vzpomněl, že včera přišel o peněženku, takže je aktuálně zcela bez hotovosti. Naštěstí měl doma železnou zásobu, uloženou spolu s všelijakými více či méně důležitými papíry, v trezůrku schovaném za obrazem podzimní krajiny. Rychle sundal obraz sundal, nacvakal kód, popadl obálku s financemi a vyrazil, s víc jak půlhodinovým zpožděním na schůzku, doufaje, že byla Liz tak hodná a počkala na něj.

Liz ale nejen, že počkala, dokonce ani nevypadala, že se zlobí. Když se Daren konečně přihnal k fontáně, u které si dali rande, vyskočila z lavičky a nadšeně se mu vrhla kolem krku.

„Darene. Já jsem tak ráda, že jsi tady. Já se bála, že se ti něco stalo," drmolila. Daren ji objal, neschopen uvěřit, že má takové štěstí.

„Nic se mi nestalo," uklidňoval ji. „Jen jsem nemehlo, co zapomnělo, že má rozbitý budík. Moc se omlouvám, žes na mě musela tak dlouho čekat. Ale já ti to vynahradím, slibuji. Chceš zase zajít na pohár? Nebo někam jinam? Kamkoliv, jen si řekni."

Liz se mu se smíchem vyvinula z náručí a vsunula svou ruku do jeho dlaně.

„Já ani nevím," odpověděla. „Co se prostě procházet, jak nás napadne a pak uvidíme."

„Cokoliv," souhlasil Daren a pevně stiskl Lizinu ruku. Chvíli jen tak bloumali parkem a pak Liz napadlo, že by mohli zajít na nábřeží a krmit labutě.

„Já strašně ráda krmím labutě," svěřovala se Darenovi cestou. „Víš, jsou hrozně roztomilé jak se předhánějí, která se dostane k soustu dřív. A jak čekají, až jim hodíš další. Některé si dokonce vezmou sousto přímo z ruky, zkoušel jsi to někdy."

Daren zavrtěl hlavou. „Já vlastně nikdy labutě nekrmil," přiznal. To byla pravda. Jednou to zkusil, ještě jako malý kluk, a jedna z labutí ho z hlasitým syčením pronásledovala okolo rybníka, k velkému pobavení svého bratra. Od té doby se k nim raději nepřibližoval. Že by někomu mohly připadat roztomilé mu ani nepřišlo na mysl. Ale jestli chtěla Liz krmit labutě, budou krmit labutě.

Cestou koupili sáček rohlíků a Liz ho pak na nábřeží zkrmovala těm bílým opeřencům. Daren si sice taky jeden rohlík vzal, ale pro labutě z něj ulomil sotva patku. Místo krmení jen stál a zamilovaně sledoval svou přítelkyni. Byla nádherná. Dlouhé, medově zlaté vlasy jí splývaly na záda a na ramena a jeden neposlušný pramen jí neustále padal do obličeje. Pokaždé ho pečlivě zasunula za ucho, ale on se během chvilky zase uvolnil a sklouzl dopředu. Daren by to mohl sledovat donekonečna.

„Hej, to máš dát labutím, ne to sníst," Lizin rozesmátý hlas ho vyrušil ze zasněného pozorování. S provinilým výrazem spustil ruku s rohlíkem, který byl už sotva poloviční, přestože labutím z něj nedal v podstatě nic.

„Myslím, že jim víc chutná od tebe," pokusil se omluvit. Nechtělo se mu přiznávat, že se nestihl nasnídat a teď má ukrutný hlad, ale prozradil ho žaludek, který si právě tuhle chvíli vybral na hlasité zakručení.

„Ale ne, ty jsi hladový, přiznej se. Snídal jsi vůbec?"

„Moc ne," přiznal Daren.

„Ty můj chudáčku hladový. A nic neřekneš. Pak nemáš být takový hubený. Hned se půjdeme někam najíst," rozhodla Liz a už se otáčela, že vyrazí, kdy se najednou zarazila, pohled upřený kamsi za Darenovo rameno.

„To ne," vyhrkla. „Co ten tady dělá?"

„Kdo?" Daren sebou trhl a prudce se otočil, ale nikoho neviděl.

„Zapadl za roh," vysvětlovala Liz podmračeně. „Asi si všiml, že jsme si ho všimli. Takovej divnej chlápek. Baloňák až na paty i v tomhle vedru a na hlavě klobouk jak z prvorepublikové detektivky. Všimla jsem si ho už včera v parku. Napadlo mě, že je to třeba nějakej úchyl, ale držel se zpátky a pak jsem na něj úplně zapomněla."

„A to jsi mi nic neřekla a ještě sis se mnou dala dneska v parku sraz?" zděsil se Daren. „A ještě jsi tam na mě takovou dobu čekala úplně sama."

„Úplně sama ne. Každou chvíli se tam poflakoval nějaký pejskař nebo skejťák," uklidňovala ho Liz. „A nejspíš je to jenom nějakej neškodnej šmírák nebo tak něco." Bylo ale znát, že spatření tajemného muže jí dost rozhodilo. Pořád pokukovala k rohu, za kterým zmizel a tvářila se nervózně. Daren se zapřísahal, že už ji nikdy nikde nenechá čekat samotnou.

„Vykašli se na něj." vzal dívku za ruku. „Pojď. Půjdeme odsud. Labutě už jsou stejně přecpané jak koule. Co kdybychom teď někde trochu vykrmili sebe."

Zabralo to. Připomínka plánu vyrazit někam na jídlo odlákala Lizinu pozornost od jejich pozorovatele. Stiskla Darenovu ruku a široce se na něj usmála.

„Máš pravdu, ať si tu šmíruje co chce," kývla a vyrazila pryč. „Víš, s tebou se cítím tak bezpečně," svěřila se mu po chvíli a na okamžik se přituli k jeho paži. „Jsem si jistá, že kdyby si na nás někdo něco troufl, ty bys ho zvládl."

„To víš že ano," ujistil ji Daren a v duchu se modlil, aby to nemusel nikdy předvést. Sportům se nevěnoval od svých školních let a i tam si vystačil tak s předvedením kotrmelce. Když se pokusil o cokoliv náročnějšího, v lepším případě jen zakopl o vlastní nohu, v horším se rovnou zmrzačil.