Klišé

Kapitola devátá

Ve které se dozvíme, co bylo obsahem lahve, kterou Liz nesla na romatickou snídani a konečně se dočkáme slibovaného táboráku.

První, co si Daren uvědomil, byla prudká bolest hlavy. Jasné světlo, které v místnosti vládlo ji ještě zhoršilo, takže rychle zavřel oči. Vzápětí je ale zase otevřel, i když jen na škvírku. To když jeho mozek zpracoval fakt, že opravdu je v místnosti a to navíc ještě známé místnosti. Přes bolest hlavy se mu špatně zaostřovalo, ale bezpochyby šlo o podkrovní místnost na farmě Liziných příbuzných. A byl uložený v posteli, ačkoliv vůbec netušil, jak se sem dostal. Poslední, co si pamatoval bylo jak sedí s Liz v malém lesíku u ovčích ohrad, líčí jí svoje sny a k tomu si přihýbá z lahve Ottova archivního jablečňáku, jak tu věc označila Liz. Daren by ji spíš označil jako odstraňovač starého laku, přinejmenším po prvním loku. Jakmile ale přestal mít pocit, že si právě propálil díru do žaludku, zůstala mu překvapivě příjemná chuť na jazyku, takže neodolal a lokl si znovu.

Tepavá bolest se ozvala znovu a Daren tiše zaúpěl. Nejen kvůli partě permoníků, kteří mu právě v lebce tancovali čardáš, ale i kvůli myšlence, která ho právě zasáhla jako rozjetý buldozer. Vzhledem k zjevnému výpadku paměti a jeho aktuálnímu stavu se zjevně ráno normálně opil. Nebo spíš nenormálně. Ožral jako prase by ani vůbec nebyl nadsazený popis. A Liz ho zřejmě musela dotáhnout domů a navíc ještě uložit do postele. To se zase vyznamenal. Nepochybně není lepší způsob, jak okouzlit dívku svých snů, něž se na romantické snídani totálně zlískat. Ještě by chybělo, aby se jí, zatímco se o něj starala, pozvracel do výstřihu, nebo něco podobně originálního. Celá situace měla jednu jedinou výhodu. Jestli byl opravdu opilý, není divu, že měl ještě šílenější sny než obvykle. Vlastně je možné, že se mu částečně pomíchala realita a sny. To by mohlo vysvětlovat i ten pohlavek, přesněji řečeno to, že ho cítil. Pravděpodobně mu ho doopravdy někdo vrazil. On sám by si ho tedy vrazil určitě. Přinejmenším teď měl chuť se pořádně profackovat. Bylo mu jasné, že by měl vypadnout z postele a jít se Liz omluvit za svoje chování, ale v tomhle stavu by nejspíš akorát spadl ze schodů, čímž by jen přispěl k pověsti naprostého pitomce, kterou si zřejmě úspěšně budoval. Raději si tedy přetáhl peřinu přes hlavu, rozhodnut nevylézt, pokud to nebude nezbytně nutné.

„Darene?" Liz strčila hlavu do pokoje, aby zkontrolovala stav svého přítele. „Ještě spíš?" Opatrně přešla k posteli a pokusila se nakouknout pod peřinu. Odpovědí jí bylo tlumené zasténání a z pod peřiny vykoukla Darenova rozčepýřená kštice, následovaná očima.

„Nespím," přiznal Daren neochotně. Zřejmě chtěl dodat ještě něco, ale Liz ho nenechala.

„Přinesla jsem ti čaj," sdělila mu, pokládajíc na stolek vedle postele kouřící hrnek. „Strejda říkal, že nejspíš budeš mít pořádný bolehlav. Ale teta na to má skvělé bylinky. Lepší než prášky uvidíš."

Daren zatěkal očima mezi čajem a lehce se usmívající Liz.

„Ty se nezlobíš?" špitl z pod peřiny.

„Ne, proč?" nakrčila Liz nechápavě nos. Darenovi v tu chvíli přišla k uzoufání krásná.

„Já nevím. Asi proto, že jsem se ráno akorát strašně opil. Já, já. Já normálně skoro nepiju, vážně. Doufám, že jsem nevyváděl, já nevím. Nějaké pitomosti." Oči vykukující z pod peřiny v tu chvíli vypadaly tak roztomile nešťastně, že měla Liz co dělat, aby se nerozesmála nahlas.

„Měl ses teď vidět, vypadáš jako nakopnutý štěně. Neboj, nevyváděls nic děsnýho. Jen sis celou cestu domů zpíval a pak jsi usnul."

„Zpíval?"

„Zpíval. Doufám, že večer u táboráku něco přidáš. Strejda slíbil, že vytáhne kytaru."

„Kytaru? U táboráku?" Darena se zmocnila panika. Veřejným hudebních projevů se úspěšně vyhýbal od základní školy. „To nemůžu. Vždyť to neumím."

„Tak já nevím, ale mě se tvoje produkce docela líbila. Možná jen potřebuješ potlačit tu svojí stydlivost. Ale neboj, jabčáku máme zásobu." Liz obdařila Darena širokým úsměvem a vřelým polibkem na čelo a popostrčila hrneček blíž k němu. „Koukej to vypít, ať jsi večer fit," poradila mu. „Na ten táborák se strašně těším a hodlám si ho užít i s tebou."

Tetin zázračný čaj na bolest hlavy byl neskutečně hořký a nechutný dryák, ale jeho účinnost byla nesporná. Během půl hodiny bolest hlavy z nesnesitelné polevila na únosnou a po hodině už bylo Darenovi natolik dobře, že se začal shánět po něčem k jídlu. Obdržel plný talíř výborného guláše a návdavkem ještě čerstvé, právě z trouby vytažené buchty a příjemně sytý byl ochoten uvěřit, že svět je přeci jen příjemné místo a dokonce se začal těšit na slibovaný táborák.

Takové posezení u ohně koneckonců má své romantické stránky, o to příjemnější, že se kvůli nim nebude muset trmácet bůhví kam a dávat si pozor na komáry a na ovce. Trochu toho zpěvu přežije, když to Liz udělá radost možná, že by se později mohli pokusit i o jiné umělecké výkony. Například akrobatickým hrátkám na chobotnice by se rozhodně nebránil.

V zajetí příjemných představ pokojně dožil večera bez dalších nehod, ačkoliv se chvíli dokonce pokoušel asistovat Ottovi při pracích okolo domu, jako oprava plotu okolo zeleninové zahrady, nebo příprava dřeva na večerní oheň. Sice se neprojevil jako zázračný šikula, který se ohání nářadím, jako by se s ním narodil, ale na druhou alespoň tušil, za který konec se ten který nástroj drží a podařilo se mu s nimi zacházet, aniž by on, nebo kdokoliv jiný, přišel k úrazu. Když ho pak Otto dokonce poplácal po zádech se slovy: „Dobrá práce chlape," vylétlo jeho sebevědomí do závratných výšin.

K táboráku tak usedal v naprosto skvělé náladě, kterou mu nemohl pokazit ani fakt, že Otto skutečně donesl kytaru. Stejně jeho nepříliš výrazný hlas spolehlivě zanikl v Ottově mohutném barytonu, takže bylo úplně jedno co a jak zpívá Daren. Navíc kromě zpěvu byly součástí večerního posezení u ohně i domácí špekáčky, které byly výborné už samy o sobě, ale doplněné výběrem Tániných čalamád a všelijaké nakládané zeleniny by se mohly hravě zařadit na menu Interkontinentalu.

Po večerním veselení se Otto s Táňou odebrali do postelí a Daren s Liz u ohně osaměli. Liz se pohodlně uvelebila na jednom z pařezových sedátek a Daren se usadil na zemi, zády opřený o její nohy. Liz se mu pokoušela plést copánky, ačkoliv jeho vlasy nedosahovaly větší délky než pět centimetrů. Daren si to neuvěřitelně užíval, navzdory riziku, že bude za chvíli vypadat jako ježek.

„Tak mě tak napadlo," začal po nějaké době. „Jak jsme včera zkoušeli to omotávání a proplétání, že je možná jenom potřeba to víc trénovat, víš." Pokusil se zaklonit hlavu natolik, aby viděl co na to Liz, ale podařilo se mu jen zajistit si výhled na hvězdnatou oblohu. „Třeba takový jogíni, když trénují pravidelně, dokáží úžasné věci," rozváděl myšlenku dál. „Nebo hadí ženy ..."

Výhled na hvězdy mu zakryl Lizin obličej.

„Myslíš, že existují nějaké cviky i na pružnost jazyka?" zajímala se poťouchle.

„Určitě, jen je potřeba provést důkladný, hloubkový průkmmm ..."

„Do prdele práce, už jsem vlezl leckam, ale takhle blbě se mi ještě přistát nepodařilo."

Tohle tedy nebyla věta, kterou by chtěl člověk slyšet, když zrovna provádí hloubkový průzkum pružnosti partnerova jazyka. Liz s vyjeknutím vyskočila a Daren, nečekaně připravený o oporu, měl co dělat, aby to nenabral hlavou o zem.

„Se omlouvám, ale zapomněli jste pověsit na dveře ceduli nerušit." Potetovaný chlapík vylezl z uhasínajícího ohniště, několikerým plácnutím uhasil pár doutnajících míst na kalhotách a přejel Liz pohledem.

„Teda, ty se nezdáš," zhodnotil uznale. „Takovej záprtek a taková kočka."