Klišé

Kapitola dvacátá první

„Určitě jsme na správném místě?"

Karl se nedůvěřivě rozhlížel kolem sebe. Pravda, kdyby měl říct, jak si představuje cíl jejich cesty, nejspíš by jen bezradně pokrčil rameny. O tom, jak by to mělo vypadat u Požíračova srdce, neměl ani páru, ale rozhodně by dokázal dodat nepřeberné množství informací o tom, co tam nenajdou. Třeba dobře osvětlenou, sterilně prázdnou chodbu, postrádající jakékoliv odbočky, ve kterých by na ně mohly číhat nějaké ty zákeřné pasti. Až na to, že přesně tak vypadalo místo, na kterém se s Darenem po posledním skoku ocitli. Dokonce ani nemohli váhat, kterým směrem se mají vydat, protože chodba vedla jen jedním, přímo kupředu. Za jejich zády byla jen hladká, neprostupná zeď.

Daren na rozdíl od Karla nevypadal nijak překvapeně. Ba naopak. Vypadal, že je přesně tam, kde chtěl být. Trhnutím ramen si urovnal batoh se zbytkem zásob a dalšího vybavení, hrdě se napřímil a aniž by se obtěžoval s odpovědí, rozhodným krokem vykročil vpřed. Karl procedil mezi zuby nevybíravý komentář ohledně namyšlených bastardů a vyšlápl za ním. Pravou nohou. Ne že by byl pověrčivý, ale jistota je jistota.

Šli dlouho. Nebo možná nešli, ale k uzoufání nudná jednotvárnost chodby ten dojem rozhodně vyvolávala. Ani se nedala porovnávat vzdálenost podle toho, jak dalekou jsou od startu. Když se Karl po chvilce chůze ohlédl, aby si ověřil, kolik toho ušli, zjistil, že zeď od níž vyráželi, nedokáže v neporušené bělosti chodby rozeznat. Překonaná vzdálenost, případně rychlost chůze, nešla posoudit ani podle nějakých světlejších či tmavších bodů na stěnách, či podle ubíhajících stínů, protože nic takového tu nebylo. Ať už světlo v chodbě zajišťovalo cokoliv, bylo dokonale rovnoměrné a žádné stíny nevyvolávalo. Vůbec žádné. Ani jejich postavy nevrhaly stín.

„Už tam budeme?" Aniž by si to uvědomil, začal si Karl záhy hrát na znuděné děcko na rodinném výletě. Ani ne tak proto, že by doufal v jasnou odpověď, jako kvůli touze narušit ubíjející stejnoměrnost alespoň rušivým zvukem hlasu. Na prvních pár otázek Daren trpělivě odpovídal buď ne, nebo nemám tušení. Po zhruba desáté odpovědi přešel na neurčité bručení a po pár dalších otázkách na ně prostě přestal reagovat. O to víc Karla překvapilo, že na tuhle mu odpověděl. Mnohem víc ho ale překvapila odpověď.

„Jasně, hned za dalším rohem jsme na místě," ujistil ho totiž Daren spokojeně.

„Kde vidíš jaký roh?" zavrčel Karl. „Jau, doprdele."

Chodba bez varování zahýbala doprava. Daren to očividně čekal a zahnul taky. Karl, soustředěný na svoje reptání, si odbočky nevšiml, a plnou parou to napral rovnou do zdi.

„Aubajs. Asi seb si zlobil nos. Nebohl's bě barovat?" huhňal ublíženě, svíraje raněný nos rukou. „A dobrdele," zopakoval podruhé. Tentokrát nikoliv kvůli zhmožděnému nosu.

Za zatáčkou totiž nepokračovala chodba. Rozvírala se tam obrovská bělostná místnost, dokonale prázdná, vyjma muže stojícího uprostřed. A nutno říct, že ten muž tam jen tak nestál. On se tam tyčil. Mocně, velebně a vznešeně. Navzdory rozměrům místnosti, které byly vskutku gigantické, muž v jejím středu prostoru nezpochybnitelně dominoval. Všechno ostatní se při pohledu na něj rázem stávalo nedůležitým pozadím. Včetně Darena, který už stačil popojít pár kroků dovnitř monstrózního sálu, a který, navzdory tomu, že byl ke Karlovi podstatně blíž, vypadal proti čekající postavě křehce a přehlédnutelně. Karl si mimoděk všiml, že mužovy vlasy a vousy, které byly důstojně bílé a pečlivě upravené, jako by lehce povlávaly ve větru, ačkoliv tu žádný nebyl. Z ramenou mu volně splývala dlouhá bílá říza a i ta se jemně vlnila.

Když si byl muž jist, že má plnou pozornost návštěvníků, pozdvihl ruce v gestu, které neobytně připomínalo boží požehnání a promluvil.

„VÍTEJ, DARENE, UŽ JSEM SE ZAČÍNAL BÁT, ŽE JSI NĚKDE ZABLOUDIL."

Hlas rezonoval místností, ohromoval, bral naslouchajícím dech z plic. Devět z deseti věřících by při jeho poslechu potvrdilo, že k němu hovoří Bůh. Desátý by neřekl nic, protože by se usilovně modlil. Na Darena však celá ukázka zjevně nijak zvlášť nezapůsobila.

„Trošku jsme se rozhlíželi kolem," pokrčil ležérně rameny. „Máš to tam venku zajímavé, i když poněkud mrtvé. Nepřijde ti to nudné?"

„SNAŽÍŠ SE MĚ PROVOKOVAT?"

Boží rysy se zachmuřily a v hlase se ozvalo varovné burácení. Karl se bezděky přikrčil.

„Provokovat? Ne, proč? Snažím se o trošku nezávazné konverzace, než se dostaneme k vážným věcem," nenechal se Daren vyrušit z klidu. „Mimochodem, nepřijde ti tohle trošku okázalé, Požírači? Já vím moc dobře, kdo jsi, a Bůh to rozhodně není. Jestli se na mě snažíš udělat dojem, namáháš se zbytečně. Jsem přesvědčený ateista."

„DRZÝ ČERVE. JSEM VÍC BŮH, NEŽ KTERÁKOLIV Z TĚCH VAŠICH UPRTĚNÝCH MÝTICKÝCH POSTAVIČEK. JSEM VĚTŠÍ. MOCNĚJŠÍ. SILNĚJŠÍ. KDYŽ BUDU CHTÍT, JEDINÝM POHYBEM TE ROZDRTÍM."

„Pěkné, tak proč to neuděláš? Proč se namáháš s touhle maškarádou, hmm? Nezlob se na mě, ale takových, co se kasali, jak jsou úžasní jsem už zažil dost. Jeden vedle druhého sklapli už při prvních auditních prověrkách. Jestli jsi tak skvělý, tak mi to ukaž!"

Karl se právě chystal opatrně poznamenat, že nic takového, jako názornou ukázku, ve skutečnosti nechtějí, když ho uchopila mocná síla, zdvihla ho dobré tři metry nad zem a přirazila k nejbližší zdi. Tentokrát naštěstí zády, ale ani tak nic příjemného.

„CHCEŠ NĚCO VIDĚT? TAK SE DÍVEJ," hřímal Požírač a neviditelná ruka sevřela ubohého Skokana tak silně, že jen bezmocně lapal po dechu a oči mu začínaly lezly z důlků. „MŮŽU HO ROZDRTIT. NEBO ROZTRHAT NA MALÉ KOUSÍČKY. PĚKNĚ POMALU, ABY SI TO POŘÁDNĚ UŽIL. NEBO MŮŽU JEN TAK DRŽET, JAKO TEĎ A ČEKAT, AŽ SE ZADUSÍ. A TO VŠECHNO JEN TAK MIMOCHODEM, ANIŽ BYCH SE NĚJAK SNAŽIL. CO TY NA TO, TY AUDITORE?"

„Působivé," trhl Daren rameny „ Ale jinak je to stejná maškaráda, jako ten božský převlek. Protože to ve skutečnosti neuděláš. Kdybys ho zabil, připravil by ses tím o jediného diváka, který může plně ocenit tvoje vítězství. Jen si to přiznej. Beztak je to jediný důvod, proč jsi ho nechal dojít až sem. Možná jsi velký a mocný a já nevím co ještě, ale taky jsi ješitný."

Božské postavě Požírače po tomhle proslovu sice doslova zajiskřilo zlostí v očích, ale ke Karlovu překvapení ho nezpracoval na místě do karbanátků. Místo toho stisk povolil natolik, že se mu konečně podařilo nadechnout a dokonce ho nechal sklouznout podél zdi k zemi. Sice dost nešetrně, takže si při dopadu nepříjemně podvrtl kotník, ale raději si nestěžoval. Jen se tiše přitiskl ke zdi ještě o kousek víc. Kdyby to šlo, nejraději by s ní splynul. Jeho potajmu hýčkané představy, jak se v Srdci hrdě postaví Požírači bok po boku s Darenem, a společně tu stvůru rozmetají na atomy, mu právě zamávaly na rozloučenou a tiše zmizely. Po ukázce moci, kterou Požírač právě předvedl, musel přiznat, že nemá tušení, jak mu čelit a že se ochotně spokojí s rolí přihlížejícího diváka. Ostatně se zdálo, že Daren jeho pomoc nijak nepotřebuje. Pokojně stál čelem ke svému protivníkovi, ruce založené na hrudi a pokud se dalo z jeho postoje usoudit, okázale se nudil.