Klišé

Kapitola dvacátá druhá

„Tak já jsem ješitný!?" Požírač sice upustil od božského hřímání, ale kupodivu teď jeho hlas zněl snad ještě výhružněji. „Já jsem ješitný!? Ty ubohá nicko! Co si to dovoluješ? Ty, který mi nesaháš ani po kotníky!"

„Technicky vzato máš pravdu," souhlasil Daren. „Ale to se dá napravit."

V tu chvíli Karlovi málem vypadli oči z důlků. Daren se totiž začal zvětšovat. Bez jakéhokoliv varování či nějakých speciálních efektů se během okamžiku vytáhl na požíračovu velikost. Jen nenabyl jeho důstojného vzhledu. Pořád to byl ten samý Daren, jenom zatraceně velký.

„Lepší?" zeptal se uštěpačně.

Požírač místo odpovědi jen vztekle zařičel a pak se svět okolo nich zbláznil. Hladké bílé zdi se proměnily v hrubou skalní stěnu obří jeskyně s divoce bublajícími lávovými jezírky a božská postava v démonickou příšeru, v zápětí Karl zjistil, že se opírá o drsnou kůru pravěké plavuně, zatímco na Požíračově místě se s divokým řevem vzpíná obří ještěr a pak se změny zrychlily tak, že je lidská mysl prostě odmítla vnímat.

Celý svět se proměnil ve změť zvuků a barev. S jedinou výjimkou. Daren stál na svém místě, netknutý divokým rejem, vířícím kolem něj, ruce pokojně založené na hrudi.

„Víš," ozval se po chvíli. „Víš, kdybych chtěl, do kážu to samé co tu právě teď předvádíš. Jsme sice v centru tvé moci, ale jakmile jsme se dostali až sem, jsme vlastně i centru mé moci," pokračoval a pomalu pokročil kupředu. Karl se v tu chvíli nemohl z bavit dojmu, že jeho řeč podkresluje hudba, neodbytně pronikající hlukem Požíračova vzteku.

„To proto, že síla, kterou jsi nashromáždil je příliš velká, než abys ji dokázal všechnu vtáhnout do sebe. Tak ji shromažďuješ kolem sebe tady v Srdci, rochníš se v ní a užíváš si pocit, že jsi nepřemožitelný," deklamoval Daren pomalým, vyrovnaným hlasem, který nějakým způsobem jasně vynikal nad vším randálem okolo. „Což je samozřejmě nesmysl. Každý je porazitelný. A co je zajímavější, všechno, co pro tvoji porážku musím udělat, je být teď tady. Nic víc.

Hlupáku! Nechal jsi mě dojít bez problémů až k sobě. Dokonce jsi mi možná i čistil cestu. A proč? Protože jsi uvěřil, že jen tady, na tomhle místě jsi dost silný na to, abys mě definitivně zničil. Jakpak jsi na to přišel, hmm? Nech mě přemýšlet, neslyšel jsi to náhodou ode mě?

Taková nevinná poznámka to byla, že? Mimochodem vyslovená. Čistě náhodou dost blízko jednoho z tvých poskoků, vzpomínáš?

Vážně věříš, že jsem o něm nevěděl? Nenech se vysmát! Ve skutečnosti jsem na té střeše tvrdnul tak dlouho jen proto, abych si byl jistý, že mě některá z tvých příšerek uslyší. Chtěl jsem, abys tomu věřil. Abys mě pustil co nejblíž k sobě. A jak vidíš, tak se mi to povedlo."

„Jsi slabý!" zaburácel Požíračův hlas vztekle. „Jsi zranitelný! Teď a tady! Vím to! Mě neoklameš!"

Daren se pousmál.

„Ale ano," souhlasil nevzrušeně. „Máš pravdu. Jsem zranitelný tisíci způsoby. Třeba takový nůž v zádech by mě zastavil docela spolehlivě. Jenže v těchto hranicích už jsi se odnaučil uvažovat. Naučil ses spoléhat jen na svou moc a naprosto jsi tak přehlédl to nejjednodušší řešení. Smůla! Teď už s tím nic neuděláš, smiř se s tím."

„Nepotřebuji takové trapné věci jako nože. Jsem mocný! Jsem skvělý!! Jsem Požírač!!! Zničím tě! Tohle místo tě zničí!"

„Tohle místo by mohlo, pravda. Moci je tu na to dost. Možná, že se mu to nakonec i podaří, ale rozhodně ne dřív, než zničí tebe."