Klišé

Kapitola dvacátá

„Já chci domů."

Karl už začínal ztrácet přehled, kolik dalších skoků udělali. Na to, že ještě nedávno zpochybňoval relevanci pojmu doma ve spojení se Skokany dávno zapomněl. Dokonce mu skoro začínalo stýskat po tom příšerném, černobílém místě. To alespoň vypadalo natolik neskutečně, že na něm nebyl na první pohled znát Požíračův vliv.

Roky si myslel, že nic děsivějšího, než mrtvé světy, které Požírač vyplivl, být nemůže. Omyl! Mrtvé světy, které stále ještě Požírač držel ve své moci, byly z nějakého důvodu daleko děsivější. Možná to bylo čistě psychické. Hrůzu ze zničeného světa prostě umocňovalo vědomí přítomnosti moci, která ho zničila. Karlovi to ovšem bylo srdečně jedno.

„Slyšís?" strčil do Darena. „Mám toho dost. Jak daleko do eště je?"

Daren jen procedil mezi zuby něco nesrozumitelného. Mohlo to být dva dni, ale taky mohl říkat zmlkni, nebo fňukno. Nebo něco úplně jiného.

Očividně začínal mít taky dost. Sebejisté, přezíravé vystupování pozvolna zmizelo, nahrazené zamračenou, mlčenlivou tvrdohlavostí, s níž se prodíral stále hlouběji do nitra mrtvé zóny. Karl se ho navzdory svému neustálému brblání setrvale držel. Jednak mu bylo jasné, že odsud by se bez pomoci nikdy nedostal a jednak byl, i když by to nejspíš nikdy nepřiznal, minimálně stejně tvrdohlavý jako Daren. Ne-li víc. Když už jednou vyrazil, nehodlal se vrátit, ať už navenek remcal jakkoliv. Ale dlouhodobé mlčení mu vadilo.

„Co takhle svačinu?" poklepal na popruh batohu s proviantem, teď už, pravda, značně odlehčeným. „Vsadím se, že jsme nejedli už víc jak šest hodin. Když budeš na konci cesty padat na hubu hlady, těžko něco dokážeš."

Vysloužil si ale jen další nesrozumitelné zavrčení. Daren zřejmě hlad neměl. Škoda. On sám by si něco dal s chutí, i když se něco aktuálně smrsklo na výběr z pár balíčků sucharů a zbytek vody, teď už dokonale zteplalé. No co. Když nechce Daren, dá si sám. Začal sundavat batoh, ale Daren ho zarazil.

„Šetři," zamručel, „může se hodit později."

Nic moc reakce, ale alespoň tomu bylo rozumět.

„Na co?" pokusil se Karl pošoupnout konverzaci dál. „Chceš Požírače utlouct sucharem? Nebo na něj cákneš trochu vody a on se rozpustí, jako ta čarodějnice v Čaroději ze země Oz?"

„Vážně tě to zajímá, nebo se jenom chceš pobavit?"

„Spíš to druhý. Nikdy bych nevěřil, že může bejt vejlet k srdci Požírače tak nudnej. Namáhavej, ale nudnej."

„Kdybys to zkusil sám, tak by ses tak nenudil," ujistil ho Daren se zábleskem sebejistoty, kterou ještě před nedávnem Karla tak štval. „Vlastně bys už touhle dobou dávno byl jen stín v moci Požírače."

„Jo? No, možná. Možná nakonec ne."

Daren se zastavil a otočil se ke Karlovi.

„Myslíš? Tak mi něco prozraď, buď tak hodný. Kolik Skokanů, kteří se odvážili dovnitř se také vrátilo ven?" zajímal se štiplavě.

„Nó ..." Karl měl náhle spoustu práce s upravováním batohu a rovnáním košile a vůbec čímkoliv, co mu umožnilo se dívat jinam než na Darena.

„No?" pobídl ho Daren vyzívavě.

„No, žádnej," přiznal Karl neochotně. „Alespoň žádnej, o kterým bych věděl. Ale to nic neznamená. Nemusim vědět všechno vo každým."

„Nemusíš, ale jsem si jist, že tohle by se rozneslo." Daren Karla přátelsky poklepal po rameni a lehce se ušklíbl.

„Prostě mi věř," poradil mu. „Nedošel bys ani do půlky cesty. Jen tak pro zajímavost, kolik Požíračových kreatur máme právě v patách?"

Karl se pokusil vypátrat v chaosu signálů něco konkrétního, ale moc se mu to nedařilo.

„Žádný?" zkusil to po chvíli. „Jednoho?"

„Hádáš Karle."

„Tak kolik hmm?"

„Minimálně čtyři."

„Kecáš. Hraješ na to, že ti nemůžu dokázat opak."

Daren s klidným úsměvem přikročil k němu, takže se ocitli rameno na rameno a ukázal do jednoho stínu.

„Třeba tamhle je jeden."

Karl se podíval určeným směrem a opravdu na okamžik zahlédl zvláštní vlnění vzduchu, lehce připomínající lidskou postavu. Pokusil se zaostřit, ale mihotavé vlnění v tu chvíli prostě zmizelo.

„No dopr, to mě vopískuj," vydechl. „Kde sou vostatní?" pátral, rohlížeje se kolem sebe.

„Schovaní. Oni nejsou úplně hloupí, víš. Když zjistili, že o nich vím, stáhli se, nebo vylepšili maskování."

„No a není to, víš co ... Nedostal ses tak do nevýhody, když jim dal vědět, že vo nich víš? Teď si budou dávat majzla a ty nepoznáš, jestli jsou pryč, nebo se jenom líp maskujou."

„To nebudu," pokrčil Daren rameny. „Ale teď už je to stejně fuk."

„Jak fuk? Proč fuk?"

„Protože jsme na jeden krok od srdce. Už nějakou dobu. Jen jsem prostě obhlížel okolí a hledal nejlepší cestu dovnitř."

Karl se přinutil vytáhnou bradu, která mu po Darenově oznámení spadla málem až ke kolenům, zpátky do původní pozice.

„A už jsi ji našel?" vysoukal ze sebe nakonec.

„Našel."