Klišé

Kapitola devatenáctá

„Můžeš se pořád přestat ohlížet a nadskakovat při každém zvuku?" zamumlal Daren napůl nepřítomně, zatímco většinu své pozornosti upíral k určení směru dalšího kroku.

„Ne, to teda memůžu. Jak dokážeš bejt tak v klidu? Jsme v Pátřačově hájenství, doprdele. Promenujeme se mu přímo pod tlamou, jako chutná jednohubka. Jediný co nám chybí je transparent s nápisem tady a velkou šipkou."

„Už jsem ti říkal, že po nás nepůjde. Chce, nás v srdci, stejně jako tam chceme my. Možná i víc."

„Možná tebe chce v srdci. Na mě si může klidně smlsnout dřív," odsekl Karl a znovu se nervózně rozhlédl. Rozčilovalo ho, že se ani nemůže řídit svým tetováním, jak býval zvyklý. Tady, na světech přímo ovládaných Požíračem svítilo pořád, takže si ke všemu připadal jako vánoční stromeček. Darena ovšem jeho pocity nechávaly zjevně zcela chladným.

„Nikdo tě nenutil sem chodit," pokrčil rameny. „Já tam musím, ale ty jsi mohl zůstat doma v bezpečí."

„Doma a v bezpečí jsou aktuálně dost relativní pojmy," povzdechl Karl. „A nijak ses nebránil, když jsem řekl, že jdu s tebou."

„No, vypadal jsi dost rozhodnutě," pozdvihl Daren koutky. „A navíc jsem docela rád, že nejdu sám. Když tedy zrovna nepanikaříš."

„Já nepanikařím. Jen jsem trošku lekavější. To je v současné situaci zdravá reakce vyvolaná pudem sebezáchovy."

Daren se otočil a pátravě si svého společníka přeměřil pohledem.

„Víš, že začínáš mluvit spisovně?" zeptal se ho.

Karl na něj vytřeštil oči.

„Já tě nechápu." zavrtěl konsternovaně hlavou. „Chystáme napadnout Požírače v místě, kde je nepochybně nejsilnější. Promenujeme se po světech, které má v moci, krytí jen čistě teoreticky, protože veškeré tvoje ujišťování, že nás dokážeš maskovat a že po nás beztak nepůjde je založené jen na neotestovaných předpokladech a ty se staráš o to jak mluvím? Jak to souvisí?"

„Nijak," ušklíbl se Daren. „Jen jsem tě chtěl trochu rozptýlit. Což se mi, řekl bych, docela podařilo."

Karl se vzdal. Tohle prostě bylo nad jeho síly. Možná bude nakonec rád, až je Požírač načape. I souboj se světožravou příšerou musí být lepší, než snažit se vyznat v tomhle chlápkovi. Ještě před nedávnem to byl zmatený, uťáplý úředníček, který vyděšeně nadskakoval při pouhé zmínce o Požírači, nebo Skokanech, a který se málem zhroutil při představě, že by v tom celém měl hrát nějakou roli a teď se chová jako pán všehomíra, překypuje sebevědomím a bez zaváhání se žene rovnou do jámy lvové a ještě z toho snad má legraci.

„Poslouchej ..." začal, ale v tu chvíli ho Daren chytil za ruku a vidění se mu na okamžik rozmazalo jak se přesouvali mezi světy.

„Nemůžeš říct, než skočíš?" zalapal Karl po dechu, když se realita zase ustálila. „A vůbec, to vybíráš ty nehnusnější místa, co najdeš?"

Místo, na kterém se ocitli, opravdu vypadalo značně depresivně. Nejen, že tu nebylo vidno ani živáčka, na to už si Karl ostatně pomalu zvykal, ale navíc tu úplně chyběly barvy. Svět okolo nich by naprosto dokonale čeno-bílý. Nebo spíš černo šedý. Čistě bílá byla pouze jeho obloha. Ta zato zářila tak jasně, že vykrajovala všude okolo nich ostré stíny. Světelné přechody nepříjemně řezaly do očí a způsobovali Karlovi akutní migrénu.

„Mohl by sis konečně přestat stěžovat?"

I na Darena zřejmě tohle místo působilo obdobným způsobem, protože ztratil svou doposud až nepřirozeně bezstarostnou náladu. Zamračeně mhouřil oči, aby omezil množství prudkého světla, které mu pronikalo do mozku a bodalo jak miriáda jehel a na Karlovu víceméně řečnickou otázku odsekl značně nevrle. Kupodivu jeho zjevná ztráta nálady tu Karlovu citelně vylepšila. Dokonce se pobaveně ušklíbl.

„Můžu," kývl. „Ale to by ses mohl začít nudit, přestal bys dávat pozor a raz dva bysme byli v průseru."

„Nechtěl ses náhodou na něco zeptat?" přešel Daren jeho rýpnutí nevšímavě.

„Však jsem se zeptal, ne? Dokonce, pokud si vzpomínám, jsem položil dvě otázky."

„A na obě ti kašlu. Jednak skáču když jsem připravený a nehodlám ti posílat varovné depeše a jednak kam jdeme si vzpomínáš?"

„Líp, než by se mi líbilo, a?"

„Že se tak blbě ptáš. Čekal jsi cestu skrz Eden, že tě tak překvapil jeden mrtvý svět?"

„Mrtvej ne, hnusnej. Nemám Požírače rád a jsem ochotnej na něj hodit skoro cokoliv, ale že žere barvy, tomu neveřim."

„Nežere. Takhle to tu vypadalo vždycky. A místním se tu docela líbilo, abys věděl."

Karl se opatrně rozhlédl kolem.

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se nedůvěřivě.

„Vzpomínky," odpověděl Daren lakonicky. „Zůstávají zachycené ve všem okolo a vydrží na světě nejdéle, tos nevěděl?"

„Já neměl ani páru, že se vzpomínky daj takhle zachytit. Co eště umíš a nesvěřil ses?"

„Uvařit vajíčka na měkko. Mimo jiné. Vrať se k věci laskavě, nebaví mě tu tvrdnout."

„K jaký věci?" nechápal Karl.

„K tvojí otázce. K té, co jsi načal, než jsme skočili."

„Jo tohle, aha, no, chtěl jsem se zeptat, jak vlastně hodláš Požírače zničit, pokud se nám teda vůbec podaří dostat kam míříme."

„Už jsem ti několikrát řekl, že podaří." Zdálo se, že Daren začne co nevidět hlasitě skřípat zubama. Karl konejšivě pozdvihl ruce.

„Ok, ok, klídek. AŽ tam teda dorazíme, jak ho hodláš zničit?"

„Nevím, to bude záležet na tom, co tam najdeme."

„Cože?" vyjekl Karl. „Jak myslíš co tam najdeme?"

Místo odpovědi se mu dostalo jen potutelného úšklebku těsně před tím, než znovu skočili.