Klišé

Kapitola dvanáctá

Ve které se dozvíme třeba to, proč tajní agenti nosí klobouky.

„Téda. Tohle taky umíš?" ukázala Liz na prázdný prostor, kde ještě před chvílí stál Karl s polapeným agentem. Daren při pohledu na její obdivný výraz zatoužil přisvědčit. Jenže co kdyby to chtěla ukázat. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu.

„Víš já, asi bych měl, zdá se," zamumlal. „Ale nikdy jsem to nedělal naschvál. Nevím, jestli bych to dovedl na požádání."

„Hmm, tak to budeme muset vyzkoušet. Určitě to půjde, když jsi ten vyvolený. Nejspíš prostě jen musíš cvičit. A nebo jenom potřebuješ ten správný impulz. To taky často bývá. Píše se o tom ve spoustě knih. Člověk si spokojeně žije úplně obyčejný život a najednou se probudí léta skryté schopnosti a on zachrání svět nebo tak."

„Liz, zlato. To jsou jenom takové pohádky pro dospělé," pokusil se Daren vrátit dívčiny úvahy do rozumných mezí. „Se skutečností to nemá co dělat. A navíc, mě se můj obyčejný život docela líbil. Jediné, co jsem díky těm schopnostem, jak říkáš, dokázal, bylo málem přijít o rozum. A to nemluvím o tom, že veškerý můj i tak minimální společenský život vzal za své. Stejně jako mnohaletý vztah a nejspíš i naděje na postup v práci."

„A taky jsi potkal mě," usmála se na něj Liz potutelně. „Nebo to taky počítáš mezi katastrofy?"

„Probůh, to ne! Ty jsi naopak moje spása. Nebýt tebe, tak už mi nejspíš úplně přeskočilo. Jenom se bojím, že si mě moc idealizuješ. Já nejsem bojovník, jsem úředník. Nudný, šedivý úředník bez špetky fantazie," zaúpěl Daren zoufale.

„Ale no tak. Už jsem ti říkala, že se podceňuješ? Neboj, já ti pomůžu. Fantazie mám dost za oba. Ty máš zase jiné kvality. Spolu to dáme, uvidíš," nenechala se zviklat Liz. Pevně Darena uchopila za ruku, a položila si hlavu na jeho rameno.

„Budeme stát bok po boku proti všem podlým padouchům a statečně zvítězíme," pronesla zasněně.

Její dotek měl na Darena zázračný účinek. Všechny pochyby náhle zmizely a on měl pocit, že skutečně dokáže všechno to, co se mu zachce. Opětoval její stisk a hrdě se napřímil. Objevit se tu teď Požírač, nejspíš by se na něj vrhl holýma rukama. Objevil se ale jen Karl se turistou-agentem. Mužík byl bledý jak stěna, třásl se po celém těle a na čele se mu perlily kapky potu.

„Co ... To ... Co ...," drmolil nesouvisle a divoce se rozhlížel kolem sebe. Když mu došlo, že jsou tam, odkud vyrazili, lehce se uklidnil, ale stále sebou prudce trhal při každém zašustění.

„Nazdárek." Karl, na rozdíl od svého společníka, vypadal naprosto v pohodě. Vesele mávl na čekající dvojici a šoupl mužíka před sebe. „Řek bych, že už bude sdílnější," oznámil spokojeně.

„Cos mu provedl?" pozdvihl Daren obočí.

„Vůbec nic," pokrčil Karl rameny. „Jen jsem mu ukázal pár zajímavých světů. A slíbil mu, že jestli bude dělat problémy, na některym z nich ho nechám, ať si poradí, jak umí. Třeba ten s lávovejma škorpionama, ten je turisticky nesmírně zajímavej."

Ačkoliv se to zdálo skoro nemožné, mužík při té nabídce ještě o stupeň zbledl. Obezřetně se pokusil od Karla poodstoupit, ale ten ho pevně popadl za límec baloňáku.

„Ale, ale. Snad bys nás nechtěl opustit?" zapředl. „Teď, když máme tolik o čem si povídat. Nebo se nejdřív eště někam mrkneme? Měl bych v zásobě jeden prima svět. Jedno velký termitiště. Nejmenší termit má dva metry na dýlku. Nebo, že bysme zkusili sopečný pláně?"