Klišé

Kapitola jedenáctá

V níž se dozvíme o nebezpečí, které hrozí našemu světu (a spoustě jiných). A taky dojde k přepadení.

„Proroctví? Fíha." Tentokrát kulila oči Liz. Nadšením. „Slyšíš Darene, mají o tobě dokonce proroctví. Není to super?"

„Úžasné," kývl Daren kysele. „Jsem z toho celý bez sebe."

„Jo? A proč se tváříš, jako by sis kousl do citronu."

„Protože nejsem žádný hrdina bez bázně a hany. Vždyť se na mě podívej, já tak asi něco zachráním. Dost vážně pochybuji, že by k něčemu takovému stačil hloubkový účetní audit. Což je v podstatě to jediné, co umím."

„Tvůj problém je, že se hrozně podceňuješ," odmávla jeho námitku Liz. „Jsem si naprosto jistá, že to zvládneš."

Daren zaváhal. Lizina důvěra ho těšila a děsila zároveň. Hrozně nerad by ji zklamal, ale na druhou stranu ...

„Vždyť ani nevím co zvládnu," zamumlal nakonec. „Zachránit světy, to je hrozně široký pojem. Ale před čím?"

„Před čim, to je jednoduchý," ozval se Karl. „Před Pojídačem světů."

„Před čím?"

„Pojídačem světů! Máš něco s ušima?"

„A co je to zač, ten Pojídač světů?" ignoroval Daren Karlovu otázku.

„Jak, co je zač? Já bych byl myslel, že to jméno mluví samo za sebe. Pojídač světů je pojídač světů."

„No ano, ale co dělá?"

„Pojídá světy, co by asi tak dělal?"

Daren spustil obličej do dlaní a unaveně si promnul oči.

„Tak jinak. Jak to dělá? A proč to dělá? A proč ho už dávno nikdo nezastavil. A jak si představujete, že ho zastavím já?"

„Nó, proč je prostý, živí se jima. Spolkne svět, vycucne ho na mrť a pak ho vyplivne, totálně mrtvej. Samozřejmě nevysmahne takovej svět hned, vycucává ho pěkně pomalu. Nejdřív drobnější život, jako kytky, brouky a tak a postupně pokračuje vejš. O to je to možná eště horší, že svět okolo tebe pomalu umírá, a ty s tim nedokážeš nic dělat," doplnil a přes tvář by mu přeletěl zvláštní stín.

„Váš svět taky spolkl?" zeptala se optarně Liz, která si krátké změny v jeho výrazu všimla. Ale Karl jen trhl rameny, jako by z nich něco setřásal.

„To je fuk," zamručel. „Co spolknul, to spolknul. Podstatný je, že postupuje dál a čím víc světů pohltí, tím rychlejc se sápe po dalších. Chvíli mu pravda trvá, než se proláme dovnitř, každej svět má něco jako ochranou bublinu, která tak nějak drží tu jeho realitu pohromadě, ale jak se dostane za ní, je konec. Jak zmerčíme, že se někam drápe, snažíme se vodsama dostat co nejvíc lidí ne nějakej bezpečnej svět. Ale na jednu cestu můžeme vzít jen jednu osobu, je jedno, jestli dospělýho, nebo děcko a každá taková cesta chvíli trvá a můžeme to dělat, jen dokud nepadne poslední bariéra, protože jak se Polykač dostane dovnitř celej, už nic živýho ven nepustí. Pár Skokanů to zkusilo, ale nevrátil se ani jeden. A to nemluvim vo tom, že jen přiblížit se tak blízko k Polykači je vo hubu, protože po Skokanech ten hajzl obzvlášť pase. Buď mu extra chutnáme, nebo ho štve, že nás nemůže tak snadno dostat."

„Nebo se vás bojí," navrhla Liz. „Myslím jako kvůli tomu vyvolenému. On přece nemůže vědět, který z vás to je. Nebo může?"

„Co já vim," pokrčil Karl rameny. „Nemám páru, jak přemejšlí, natož pak co ví nebo neví. Každopádně, s oblibou za náma posílá čmuchaly. To jsou takový jeho mazlíčci. Řiká se, že tihle čmuchalové bývali kdysi normální Skokani, ale když Polykač spolknul jejich svět, předělal je na svoje psy. Každopádně, tihle čmuchalové můžou v omezený míře skákat mezi světama a hledaj pro svýho páníčka další vypasený světy k slupnutí. A taky pro něj naháněj a chytaj volný Skokany. To kvůli nim mám tohle tetování. Slouží jako detekce. Jak se přiblíží čmuchal, začne modrat."