Klišé

Kapitola pátá

Ve které se seznámíme s Liziným strýcem a jeho náklaďákem.

Cesta vlakem byla krásná, ale krátká. Přinejmenším pokud byste se zeptali Darena. Než se nadál, byli v cíli a s koncem jízdy skončil i sladký klid, který si doposud v Lizině přítomnosti užíval. Prvním varováním, že pobyt na farmě nebude tak idylický, jak by si snad člověk představoval byl mohutný růžolící muž, čekající na nástupišti. Mohlo mu být dobře padesát, a určitě měl minimálně dvacet kilo nad váhu, přesto poskakoval jak malé děcko a vesele mával přijíždějícímu vlaku. Vypadalo to o hůř, že flanelová košile, do které byl navlečen, jeho prostocviky nevydržela. Spodní knoflíky, od pasu až skoro po hrudník se rozeply, nebo možná uletěly, a mužův už tak nepřehlédnutelný teřich dovádivě vykukoval mezi jejími volně povlávajícími cípy.

„Strejda už čeká," zajásala Liz, když chlapíka spatřila. „Já věděla, že nezklame." Popadla svůj batůžek, a než se Daren vzpamatoval, zmizela v chodbičce.

Daren stáhl ze sedaček svůj přerostlý kufr a pokusil se ho co nejrychleji vyrvat ven. Stihl to tak tak a to ho na nástupiště prostě vyhodil. Bohužel se ho při tom zapomněl pustit, takže vyletěl s ním. Nebo možná naštěstí, protože vzápětí se ozvalo zapískaní, dveře se zaklaply a vlak oddusal.

„No chlape, musím říct, že se s tím nepářeš," zadunělo nad ním a kdosi ho zdvihl. Lizin strýc. Zřejmě měl v úmyslu pomoct Darenovi vstát, ale špatně odhadl jeho výšku, takže Daren z polohy ležmo plynule přešel do polohy vismo, nohy dobře půl metru nad zemí.

„Tak ty seš ten Daren, co tej naší holce tak učaroval jo?" burácel muž. „Trochu sušinka, ale co. Hlavně že se máte rádi, ne? Tak tě u nás vítám. Já sem Otto. Oťas. Lizin strejda," s těmi slovy se zmocnil Darenovy pravice a mocně s ní začal pumpovat.

„M-moc m-mě t-teší. M-mohl b-byste m-mě p-postavit," hekal Daren a pokoušel se dosáhnou nohama na pevnou zem.

„Johó," zahalekal Otto, když si konečně všiml, že je Daren znatelně nižší, než jak se jeví v jeho sevření. „Vždyť říkám, sušinka." Postavil ho na zem a široce se na něj zazubil. „Neboj, Týna, jako moje žena, už tě vykrmí, uvidíš."

„Obávám se, že do výšky už v mém věku těžko," ujelo Darenovi.

„Hohó," zaržál Otto, a plácl ho po rameni tak mocně, že ho zarazil pět centimetrů do betonu nástupiště. Alespoň se tak Daren rozhodně cítil. „Máš smysl pro humor. To se mi líbí. Tak jdeme děcka," dodal, popadl Darenův kufr, jako by to byla dámská kabelka, do druhé ruky chňapl Lizin batoh a vyrazil z nádraží takovou rychlostí, že Daren s Liz museli skoro utíkat, aby mu stačili.

„Strejda je super, budete si rozumět, uvidíš," šveholila cestou Liz.

Daren neodpověděl. Jednak si tím nebyl tak jistý a jednak měl co dělat, aby nasazené tempo udržel. Mlčky supěl vpřed a hlavou mu letěly hrůzné představy, jak budou tímhle tempem pokračovat celou cestu až na farmu. Bylo mu naprosto jasné, že něco takového rozhodně nedá. Jeho největší sportovní výkon bylo, od doby co nastoupil do práce, dobíhání autobusu. Jestli se bude muset ještě chvíli hnát tímhle tempem, prostě zkolabuje. K velkému pobavení toho Hagrida vepředu a k ještě většímu zklamání Liz, které konečně dojde, že chodí s naprostým nemehlem. To nedopustím, rozhodl se. Zaťal zuby a všechny své síly i myšlenky napjal k jedinému cíli, nepadnout. Náhle mu na rameno dopadla mohutná Ottova tlapa.

„Kam se tak ženeš, mladej? Vypadáš, jako by ses to chystal brát pěšky."

„Ne, totiž jo, totiž říkal jsem si, procházka na čerstvém vzduchu ...," blábolil Daren.

„Procházka, jó? Chlape, ty se nezdáš. Procházka na dvacet kiláků." Otto ho uznale plácl přes záda, čímž ho poslal skoro na půl cesty vpřed. „Eště si užiješ procházky, neboj. A lepšejší než po blbý asfaltce. Teď ale koukej naskočit, žena čeká s obědem."

Daren polkl úlevný výdech a otočil se naznačovaným směrem, jen aby se zděšeně zarazil, zíraje na Ottovo posouvadlo s nelíčenou hrůzou. Dokonce ho napadlo, že by možná přeci jen stálo za to jít pěšky. To ..., Ta ... věc, usnesl se, byla zřejmě původně malý náklaďáček. Možná dokonce několik různých náklaďáčků. Nelepší popis, jakého byl ale Daren schopen, byla hromada šrotu na kolečkách. Bezděky přejel pohledem po silnici, přesvědčený, že tam musí ležet kusy, které z té věci opadaly cestou sem, ale buď všechno drželo, nebo odpadlé kousky Otto posbíral. Podle obsahu korby soudil Daren spíš na druhou možnost. Takovému vraku svůj život nesvěří, to tedy rozhodně ne.

„Darene, hop!" Liz očividně Darenovy starosti netrápily. Pružně se vyhoupla na korbu a teď vesele mávala na svého přítele, aby se k ní přidal. Veškeré Darenovy námitky proti jízdě s Ottem zmizely, jak pára nad hrncem. Jestli jede Liz, jede on taky. I kdyby to bylo stádo zdivočelých bizonů. Pokusil se napodobit Lizino ladné vyhoupnutí a bolestivě si narazil koleno. Nakonec se nahoru prostě vyškrabal jak se dalo, s nepříjemným vědomím, že je při tom ladný asi jako pytel brambor.

Otto za nimi na korbu hodil obě zavazadla, nacpal své mohutné tělo do kabiny, která rozhodně nebyla na takové obry dělaná a s veselým pobrukováním nahodil motor. Daren očekával hlasitý řev rozsypávajícího se motoru. K jeho překvapení se ozvalo spíš spokojené předení. Náklaďáček si vesele poskočil vpřed, čímž Darenovi účinně podrazil nohy a pak, zřejmě spokojený s výsledkem akce, naprosto plynule vyrazil vpřed.

„Hele, podívej," vyhrkla v tu chvíli Liz, která už byla pohodlně usazená na hromadě pytlů v rohu korby a tak měla čas se rozhlížet kolem. „Ten chlápek z nábřeží. Ten co nás sledoval."

Daren se do nejrychleji vysoukal nad okraj korby, ale i tak už zahlédl jen něco, co mohl být cíp baloňáku mizící za rohem, ale stejně dobře mohlo jít o starý igeliťák, hnaný větrem.

„Jsi si jistá? Nemohl to být třeba někdo z místních?"

„V klóbrcu jak z detektivky? To tedy nemohl. Nikdo z místních chlapů nic takového nenosí. Když už si něco nasadí na hlavu, tak je to buď kšiltovka nebo stetson. A to nemluvím o baloňáku. To by neoblíkli ani za zlatý prase. Zeptej se strejdy."

„Tak to byl nějaký cestující," uklidňoval dívku Daren. „Třeba tu vystoupil omylem a teď se snaží zjistit, kde vlastně je a kdy mu jede něco dalšího."

„Tak to si počká," pousmála se Liz. Ale její obvyklá živost v tom nebyla. Zjevně Darenovu vysvětlení moc nevěřila. Neměl jí to za zlé. Samotnému mu přišlo hloupé. Kdo by omylem vystoupil na takové zapadlé staničce. A zrovna na just oblečený v takové maškarádě? A dvakrát just by se potuloval venku na silnici, místo aby usilovně zjišťoval, jak se odtud dostane.

OK, OK, žádné nové klišé dneska. Alespoň žádné z uživateli navrhovaných.  Alespoň tu ale máme další zjevení tajemného cizince. Protože co by to bylo za tajemného cizince, kdyby se po prvním spatření prostě vypařil. Na další klišé se dostane, nebojte se, jen se k nim musíme prokousat. A dodávejte nová a nová, šup, šup. Přece si je nebudu vymýšlet sama :D.