Školní románek [Countryhumans]

Chybovat je lidské...

Po chvilce jsem slyšela za dveřmi kroky, které se pomalu přibližovaly ke dveřím. Dveře se otevřely a červeno zelená dívka, která otevřela dveře, mě přivítala a odvedla do jídelny. U stolu už všechny seděli, viděla jsem několik dětí. Všechny je znám, ale moc se s nimi nebavím. Viděla jsem tam třeba: Ukrajinu, Kazachstán, Lotyšsko, Litvu a mnohem víc countryhumans. Všichni mě přivítali a já jsem si sedla do čela stolu, na proti USSR. Viděla jsem tam i Rusko, seděl na pravé straně od USSR, jako kdyby byl jeho práva ruka. No nedá se ani divit, je to jeho nejstarší syn. Večeře byla výborná, měli jsme něco, čemu se říká pelmeni, byly to takové malé knedlíčky/taštičky z tenkého těsta, plněné masem a smetanou. Bylo to fakt dobrý. U večeře jsem více poznávala USSR, jeho rodinu a jejich kulturu, oni zase poznávali mojí kulturu. Celý večer vypadal Rusko tak naštvaně... Bylo mi z toho docela smutno, ale snažila jsem se to kvůli mé návštěvě nedat najevo. Hráli jsme i nějaké ty ruské společenské hry. Nejvíce zábavná hra byla překvapivě Ruské železnice, sice jsem tam nevyhrála, ale musím říct, že mě ta hra fakt bavila. Skoro u konce večera bylo na Rusku vidět, že za chvíli vypění, což se i stalo... "Kurwa, můžeš mě už konečně nechat na pokoji??!!!,, řekl naštvaný Rusko a v tu chvíli bylo v domě úplné ticho... Po chvilce jsem se pousmála a řekla: "Kdyby jsi jenom kurwa pochopil, že jsem se s tebou chtěla pouze usmířit, ale jak chceš...,, řekla jsem s klidným hlasem a všichni se na mě zděšeně dívali. "...Cze-,, snažil se mě Rusko zeptat, ale já jsem ho přerušila a řekla: "Děkuji za večeři pane USSR, byla opravdu skvělá...,, řekla jsem a se slzami v oku jsem vyběhla ze dveří. Slyšela jsem, jak na mě Rusko s ostatními volali a omlouvali se mi, ale já je neposlouchala... Náhle však jsem uslyšela troubení klaxonu. Okamžitě jsem se otočila a viděla auto, které jelo přímo na mě v plné rychlosti... V tuchvíli, jsem začala cítit mráz po zádech a začal mi před očima probíhat celý můj život... Ikdyž to trvalo jenom pár sekund, pro mě to bylo několik pomalých hodin, hodin kdy jsem cítila střepy v mém obličeji a i ve zbytku mého těla, několik hodin, kdy jsem trpěla a přála si, abych zemřela rychle a né touhlestou pomalou a bolavou smrtí... Ležela jsem tam na té zemi, v ukrutných bolestech. Snažila jsem se zvednout, ale místo toho jsem pomalu zavírala oči a viděla před sebou skupinku lidí, kteří ke mě běželi a volali záchranku...

Probudila jsem se v nemocnici, vůbec jsem si nevzpomínala, jak jsem se tam dostala. Když jsem se pořádně porozhlédla, mohla jsem spatřit skupinku několika lidí. Chvíli sem tam tak koukala a když si všimli, toho, že jsem vzhůru, tak ke mě všichni přiběhli a se slzami v očích mě objali. "K-kdo jste?!,, zeptala jsem se skupinky lidí, která se na mě zděšeně podívala. Jeden kluk, celý červený a pouze s dvěma bílíma pruhama a s dvěma modrými a menšími proužky řekl: "T-t-to jsem já Čechy, Norsko, t-ty mě nepozn-náváš???,, "Omlouvám se, ale ne..., nepoznávám tu vlastně ani jednoho z vás...,, Všichni se tvářili ještě zděšeněji, než před tím, dokonce i někteří brečeli... Zejména jedna holka, která vypadala přesně jako já, akorát neměla takovou divnou pásku přes oko jako já. Začala jsem se zvedat, že půjdu pryč, když jsem se, ale zvedla a postavila se na svojí pravou nohy, tak jsem cítila pouze silné křeče a spadla na zem. Koukala jsem se tedy na svojí nohu a viděla jsem, jí ,jak byla obalená v sádře. Když mě ostatní uslyšeli a poté i uviděli na zemi, neváhali a okamžitě mě zvedli a dali na lůžko. Koukala jsem se na ně s vyděšeným výrazem a pomalu jsem ze sebe vykotkala: "C-co se m-mi t-t-to sta-l-lo a p-proč si n-nic nep-pamat-tuji..??,,.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~O pár týdnů později~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Před pár týdny mě konečně propustili z nemocnice a dneska už budu moci jít zase do školy. Berle a ortézu ještě sice mám, ale už si můžu alespoň někam sama dojít, nebo se konečně sama umýt (já vím, výhra co? XD). Paměť se mi už pomalu vrací, ale pořád si na hodně věcí nevzpomínám...
Jelikož jsem šla dneska do školy, tam jsem musela vstávat poměrně brzy, BTW: Asi o čtyři hodiny dříve, než jsem vstávala doposud...
Připravila jsem se a počkala na bráchu, který mě měl pomoc dosat se do školy. Šly jsme chvíli, až jsme narazili na bandu kluků, pár jsem jich tam od pohledu poznala, byl tam i Norsko, nebo myslím, že se tak jmenuje, moc si toho nepamatuji... "Ahoj Čechy, už ses konečně vrátila.,, řekl Švédsko a usmál se. Než jsem stačila cokoliv odpovědět, přiběhl Norsko a obejmul mě, chvíli jsem nevěděla co dělat, ale pak jsem ho celá červená objala zpátky a s úsměvem jsem řekla: "Taky vás všechny ráda vidím,,. Kluci mi pomohly ke škole, kde už na mě čekaly Francie a Polsko, proto jsem se s klukama rozloučila a šla za holkama. Když jsem byla skoro u nich, tak se Polsko otočila a společně s Francií běžely mím směrem a objala mě. "Ty blbko!! Opovaž se nás někdy znova takhle vyděsit!!,, řekla Polsko a stejně tak jako Francie brečela. Pousmála jsem se a se slzami na krajíčků jsem řekla: "J-jo..,, holky mi pak pomohly dostat se do třídy. Cestou na mě všichni koukali jako na ducha, no ani se jim nedivím, když jsem byla tři měsíce pryč... Spoustu lidí mě zdravilo, jako například Kočička (Japonsko, kdo by nevěděl ;) ), nebo Kanada, Německo, VB a mnoho dalších lidí. Při cestě jsem se dozvídala spoustu drbů 😏, například Kočička a J. Korea spolu chodí!!!, nebo taky Španělsko a Portugalsko jsou spolu, musim říct, že jim to moc přeji. To z čeho jsem ale byla smutná bylo to, že Rusko už prakticky nechodí do školy a že prý chlastá, kouří a možná se prý i řeže... Cítím se z toho hrozně, moc si sice na něj nepamatuji, ale začal se prý tak chovat, když jsem byla v nemocnici... Ale už se mi začíná v hlavě rýsovat plán, jak mu pomoc!

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~O pár hodin později (because som líná)~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"Ach jo,, Pomyslela jsem si, učivo je teďka šílené těžké a nudné, budu se teďkon víc učit, než obvykle, abych měla dobré známky... Naštěstí už byl oběd a já jsem teda konečně mohla vypnout hlavu a jít se společně s ostatními najíst. Seděla jsem u stolu s Francií, Polskem, Německem a VB, dokonce mi přinesli i tác s jidlem. Jakmile jsem dojedla, tak jsem se bohužel sama musela vydat domů, jelikož všichni měli dneska tělák a já jelikož mám tu nohu v p*či, tak se mám místo toho sama dobelhat domů..., supr, co?? Asi po půl hodině jsem se překvapivě dobelhala domů, lehla si do postele a začala přemýšlet nad tím, jak bych mohla Rusku pomoc.
________________________________________________________________________________________________

Nazdar lidi, doufám, že se vám moje další kapitola líbila, jo já vím, dlouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuho nebyla žádná kapitola, ale jak všichni víte, škola,:P
Jinak, pokud se vám tahle kapitola líbila, tak určitě hlasujte [klikni na tu hvězdičku, ať je plná ;)], pište super komentáře, sledujte mě a sdílejte tento příběh ;D
Tak ale čau!
Obrázky: Lucietpnkov6 (na instagramu: lykunyta-chan), BTW: Ještě jednou díky holky, jsi super UwU❤.