Diabolik Lovers - Upíří Sestřička

17. kapitola

Chvilku jsem eště bloudila na chodbě, a nakonec jsem narazila přímo do Subarua. ,,Sakra" řekla jsem si pro sebe. ,,Co tu děláš? Něměla bysi být náhodou na hodině??" Zeptal se mě Subaru. ,, Ani nepozdravíš, když mě potkáš Subaru?"  Řekla jsem mu namýšleným tónem. ,,My jsme se dneska snad eště neviděli?" Zeptal se, a šel k oknu. Takže od rozhovoru, proč nejsem ve třídě jsme se dostali, až k otázce, my jsme se dneska eště neviděli. ,,Tak co tu děláš, když je hodina?" Zeptal se vážným hlasem Subaru. Nechtěla jsem říkat, že jsem se stratila, a že jednoduše nemůžu najít svojí třídu, takže jsem to prostě zapřela. ,,Co ti je do toho?" Otočila jsem se od něj. ,,A co tu vůbec děláš ty, neměl by si náhodou teďka být taky ve třídě, a povídat si se svými ,,dokonalími,, kamarádkami?" řekla jsem na něj docela povíšeným tónem, abych se hlavně nemuseli bavit o mě. ,,Co? Vždyť já se s snima vůbec nebavím, no možná jsem si párkrát s snimi povídal, ale co ti vůbec do toho je?",,Mě nic, ale byli na mě trochu naštvaný, víš. Ale stejně tak tobě, nemusí být nic do toho, proč tady bloudím na chodbách" když jsem to odpověděla, zjistila jsem že jsem se zrovna prořekla. ,,Takže ty nevíš kde máš třídu?" Subaru málem vypuknul smíchy. ,,Hele nesměj se mi! Vůbec jsem se nestratila!, jenom jsem chtěla jít na chodbu, jasný!?" Subaru se uklidnil, ale stejně na něm bylo poznat, že jsem se před ním dost strapnila. Připadala jsem si děsně. Zakrila jsem si kousek obličeje vlasama. Subaru ke mě přistoupil blíž, a odhrnul mi vlasy z obličeje. Teď jsem si připadala, jako kdybych se chtěla rozložit na několik malých kousků. Subaru mě najednou políbil. Bylo to jako kdybych na sobě ucítila tisíce okvětních lístků růže, nevím jak lépe bych ten pocit popsala, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela