Dej mi víc své lásky

13. Do jámy lvové

„Louisi!" ve dveřích se objevila blonďatá hlava a hned se vrhla na Louise. Tash na poslední chvíli uhnula a usmála se na Harryho.
„Lou! Tak dlouho jsme se neviděli, jak se máš? Co je nového?" Louis se nadšeně usmíval, až mu oči zakotvily na Harrym a najednou nebyly Louiny vzpomínky to nejdůležitější. Prakticky ji přerušil v půlce věty.
„Lou, tohle je Harry," Lou se překvapeně zarazila, než následovala jeho pohled. „Harry, tohle je Lou."
„Moc ráda tě poznávám Harry, už jsem si o tobě něco našla a fakt se těším, až mě necháš se vyřádit na tvých vlasech!" Začala prudce a Harry ji mohl jen s úsměvem sledovat. Netušil, co má očekávat. „Tak honem rychle dovnitř, ať to všechno stihnem!" zavelela a znovu otevřela dveře.
„Já na vás počkám tady, takže kdyby něco, stačí jen zavolat." Zastavila ještě Tash Harryho na poslední chvíli, než si sedla na schůdky. Za Harrym se zavřely dveře a na chvíli se ocitl v naprosté tmě.

Lou měla hned přede dveřmi černý závěs, za kterým se nacházelo celé její kouzelné království, jak svůj karavan nazvala. Už měla připravené dvě židle, jednu pro Harryho, druhou pro Louise a všechny stěny byly přeplněné stojany s oblečením a poličkami na kosmetiku, kartáče na vlasy, paruky a všechno, na co si jen člověk vzpomene.
„Takže co si chcete vzít na sebe?" zeptala se zvesela, čímž přerušila Harryho ohromené zkoumání místnosti. Louis ho zasněně sledoval v odrazu zrcadla a z úvah kdo-ví-o-čem ho vytrhla až Lou, když otočila jeho židli směrem k jednomu ze stojanů.
„No dneska natáčíme tu přednášku, ne? Nevím, co by si Simon představoval, pro vysokoškolského studenta..." přemítal nahlas a Lou se zamračila.
„Já jsem se neptala, co by si představoval Simon. Já jsem se ptala, co si chceš vzít ty." Harry na ní zůstal ohromeně koukat. Byla zatím kromě Louise jediný člověk, kdo Simonovi přímo nezobal z ruky. Louis si ale jenom promnul obličej.
„Víš, že to takhle nefunguje. Prostě mi dej něco, v čem budu vypadat chytře." Lou se rozzářila.
„Někde bych tady měla mít..." přešla k jedné z přeplněných poliček a otevřela náhodnou bedýnku.
„Co hledáš?"
„Tvoje brýle.." Louis zamrkal, než si uvědomil, co přesně to znamená. Složil hlavu do dlaní.
„Ne, ježíši kriste. Ještě řekni, že mi dáš i kšandy..." Lou se na něj najednou otočila s nadšeným výrazem ve tváři.
„No jasně! Užasnej nápad, někde tady přece musí být!" sklonila se k další krabici, ze které vytáhla bílé šle.
„Ty nosíš brýle?" zeptal se Harry překvapeně. Louis se zatvářil, jak kdyby byl na gastroskopii.
„Ne." Dostal přes zaťaté zuby. „K tomu už se nikdy nechci vracet! Bylo to nejhorší módní období mého života!"
„Náhodou ti to tehdy slušelo nejvíc. Nevím, co zamýšlíš těma velkýma mikinama! Vždyť už ani neukazuješ zadek, a že máš na co být hrdej!" Louisův výraz se nedá slovy popsat. Ten Harryho se dá popsat barvou, a to červenou, když si uvědomil, kam se zatoulaly jeho myšlenky. Lou se vrátila zpátky k Louisovi s plnou náručí. Harry obdivoval, jak dokázala během tak krátké chvilky mezi tolika věcmi najít všechno, co bylo potřeba. Bylo vidět, že i když se to možná na první pohled nezdá, tak má ve svých věcech absolutní pořádek.
„Jak se má Lottie?" zeptal se Louis po chvilce ticha.
„Proč se jí nezeptáš sám?" Lou mu podala do ruky černé hranaté brýle. „A na Simona to nesváděj."
„Ale vždyť je to pravda!"
„A co horšího by ti mohl udělat, Louisi? Ty zprávy o zásnubách jsem viděla a nevěřím tomu ani za nic. Jak by se vůbec dozvěděl, že jsi jí zavolal?"
„Eleanor by mu to řekla."
„Jak je vidět, tak se zvládneš ztratit na celý víkend, půl hodinky na rychlý telefonát se sestrou by sis našel. Simonem to není."
„A čím to teda je?" zabrblal Louis podrážděně a pochybovačně sledoval pruhaté tričko, které mu připravila.
„Máš strach, že už to nikdy nebude jako dřív, tím to je." Následovalo další ticho. Harry pomalu ani nedýchal. Zajímalo ho to všechno o Louisově rodině a bylo mu strašně líto, že se pořádně ani nevídají. On sám si s mamkou a občas i s Gemmou volal skoro každý den a byl si jistý, že by mu v tom nikdo nikdy nemohl zabránit. Jenže on neměl podepsanou smlouvu s ďáblem...
„A mám ho snad neoprávněně? Už několik let jsem je pořádně neviděl. Už tak dlouho jsem nebyl doma, že už to asi ani není můj domov. Copak by mi někdy mohli odpustit, jak to bylo, když mamka-" větu nedořekl a jen sklonil hlavu.
„Chybíš jim, Louisi. Lottie o tobě mluví pokaždé, když si voláme. Když navrhujeme novou řadu očních stínů, u každé barvy nahlas přemítá, jestli ji máš rád, nebo jestli bys radši jiný odstín. Potřebují tě a ještě pořád není pozdě. Potřebují tě právě teď, když se o tvém údajném zasnoubení dozvěděli z televize dřív, než od tebe." Louis by si nejraději nafackoval. Ve své vlastní sobeckosti na ně vůbec nepomyslel. Vůbec ho nenapadlo, jak se asi musí cítit jeho rodina, když jim ohledně toho nic neřekl.