Dej mi víc své lásky

8. Víkend za všechny peníze

„Tys o tom věděla?" spustil Louis hned, jakmile se za ním zabouchly vchodové dveře.
„Taky tě zdravím zlato!" odpověděl mu vysoký hlas Eleanor následovaný smíchem několika jejích kamarádek. Louis si povzdychl a zamířil za zvukem do obýváku. V kroužku jako slepice na bidýlkách tam seděli primadony Hollywoodu, které se snažili vypadat jako herečky, které vídali jen na obálkách časopisů.
„Pojď se mnou vedle, potřebuju s tebou nutně mluvit." Eleanor se na něj podívala zpoza svých vlasů a odložila hrnek s kafem na konferenční stolek.
„Nevidíš, že tu mám společnost?" Holky kolem ní se zase zachichotaly a Louisovy už docházela trpělivost. Ještě když si všiml, že jedna z nich to nenápadně natáčí.
„El, pojď se mnou vedle, chtěl bych se tě na něco zeptat." Zkusil to jinak, aby hned další den nenašel další tucet článků o tom, jak hnusně se k Eleanor chová.
„Na něco jsi zapomněl."
„Prosím, lásko." Eleanor našpulila rty, ale zvedla se a vydala se směrem k Louisovi. Dlouze ho políbila a dala si pozor, aby to všechny její takzvané kamarádky viděli. I ta, která pořizovala video. Místností se rozlehlo jejich štěbetání, ze kterého Louis pochytil jenom to, jak ho má pod palcem. Zaťal zuby a rychle se Eleanor vysmekl. Zavřel dveře a zlostně se na ní otočil.
„Tys o tom věděla! Nějaké ty ‚důkazy' musí pocházet i od tebe a od tvých kamarádek!"
„O čem to pro pána Boha mluvíš?" zvedla Eleanor hlas a Louis potichu zaklel. Hovor ve vedlejším pokoji ustal, byli moc blízko.
„O těch zpropadených novinářích!" odpověděl tlumeně, ale i přesto značně podrážděně.
„O jakých novinářích?" Eleanor mluvila schválně nahlas, aby jí bylo rozumět každé slovo. Louisovi se vařila krev v žilách. Otočil se k Eleanor zády a sáhl si na věšák pro bundu. Po celodenní práci se Simonem už měl všeho akorát tak plný zuby.
„Ehm Lewisi? Kam si jako myslíš, že jdeš?"
„Domů."
„Ale vždyť máme zase jet pryč! Jak to myslíš domů? Tady jsi doma!"
„Tady a s tebou já teda rozhodně doma nejsem." Domem se rozlehlo třísknutí dveří.

Nasadil si kapuci a zabouchl za sebou dveře od auta. Sluneční brýle byly i přes stmívaní povinností a za chvíli už se řítil ulicemi LA. Poslepu odemkl telefon a když zastavil na červené, vytočil Harryho číslo.
„Lou?" ozval se Harryho veselý hlas a Louis se musel usmát.
„Ahoj Haz, myslíš-? Větu nedokončil, když uslyšel Harryho smích.
„Nech toho Nialle!" znovu se zasmál a pak bylo slyšet bouchnutí dveří. „Promiň, říkal jsi něco?"
„Já tě nechci rušit, Harry. Běž za Niallem, uvidíme se v pondělí, ano? Už se těším." Usmál se Louis a chtěl hovor ukončit. Zajel do jedné z postranních ulic a vypnul motor.
„Ne! Počkej Lou! Nerušíš, Niall teď musel k sobě, vrátí se tak za deset minut, vzpomněl si, že má v troubě kachnu."
„Vy bydlíte tak blízko u sebe?"
„Jo," Harryho smích donutil Louise zubit se od ucha k uchu. „Máme byty hned naproti sobě, jsme sousedi jen přes chodbu!" vysvětlil nadšeně. „Ale nesnaž se změnit téma, co se stalo?" dodal hned vážně.
„Na tom nesejde Harry vážně, jen jsem potřeboval slyšet tvůj hlas." Louis se pozastavil nad tím, jak pravdivé jeho tvrzení bylo. Věděl, že reagoval přehnaně. Zajímalo ho, co z toho vznikne, co si Simon zase navymýšlí.
„Louisi vážně.. Taky tě rád slyším, ale něco jsi určitě chtěl."
„No jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli by ses nechtěl vidět? Nebo třeba zajít ke klukům, ale chápu, že už máš plány, takže-"
„Jasně, že bych chtěl! Ale tobě to Simon dovolí? Nemáte náhodou zase odjíždět s El na chatu?"
„No, vlastně máme, ale já nemůžu. Já už prostě nemůžu." Dostal ze sebe Louis po chvíli ticha a pak ho to přemohlo. Slzy mu potichu stékaly po tvářích, když se upřeně díval do přítmí uličky a snažil se je mrkáním zahnat.
„Kde jsi? Přijedu za tebou." Harry neměl nejmenší tušení, co se dělo na druhé straně telefonu, ale věděl, že je něco špatně. Hodně špatně a potřeboval být Louisovi nablízku.
„Jsem akorát na cestě k Zaynovi. A víš ty co? Vezmi Nialla s sebou!" Louis se konečně ovládl a zuřivě si utřel oči rukávem mikiny. Nesnášel se, když brečel, neměl na to právo. Na světě se dělo tolik horších věcí a on si fňuká nad svým životem v luxusu.
„Tak dobře, už se těším!"
„Já taky Haz, tak zatím!" s tím Louis ukončil hovor a zabořil se co nejhlouběji do sedačky, co to šlo. K Zaynovi to měl tak dvě minuty rychlé chůze, ale nechtěl riskovat, že zaparkuje moc blízko. Vzpomněl si na hádku s El a bylo mu z toho všeho na nic. Kam sakra zmizeli ty časy, kdy si tak rozuměli? Vzpomněl si na to, jak skvělí kamarádi jsou Zayn a Liam a jak to klape Harrymu s Niallem. Rukama si promnul obličej a zhluboka se nadechl. Poprvé po neskutečně dlouhé době měl volný víkend. Nechtěl teď řešit, co se stane v pondělí, chtěl si užívat. Jako první ho samozřejmě napadla Anglie. V Doncasteru nebyl už několik let. Nejčastěji je v kontaktu s Lottie, ale i tak je to tak zpráva za měsíc, telefonát za půl roku. Vždy před vánoci si pak skypují všichni najednou, ale kvůli časovému posunu to nikdy nebývá tak dlouhá konverzace. Stýskalo se mu po jeho malých sestřičkách, které vyzvedával ze školy. Teď už bude dvojčatům patnáct a on tam pro ně není. Tu jednu slzu, která se mu svezla po tváři, si neutřel. Na tu měl podle sebe právo. Na tu ano, když si vzpomněl na tvar tmavého mramoru, na kterém bylo zlatým ozdobným písmem napsáno to nejhorší datum v jeho životě hned pod jménem jeho matky.

____

„Ano Haz?" Louis přijal hovor a vystoupil z auta. Schoval klíčky do kapsy a vydal se setmělou uličkou pryč.
„Promiň, ale já vlastně nevím, jak se tam dostat." Odpověděl Harry zaraženě a Louis se usmál.
„Samozřejmě, že ne. Kde teď jsi?"
„Před Společností."
„A jsi tu autem nebo pěšky?"
„Zaparkovali jsme asi blok zpátky, směrem k obchoďáku."
„Skvěle, hele tak běž pořád rovně, jako když jdeme na čínu a já vás potkám po cestě. Pozdravuj Nialla."
„Díky moc, Lou! Už se těším!" Harry zněl vážně nadšeně a něco zamumlal mimo hovor. Cizí hlas mu na to něco odpověděl a pak se rozesmál. „Niall taky pozdravuje a taky se těší."
„Já taky, Haz! Už jsi mi chyběl. Tak zatím!"
„Ahoj." Louis ukončil hovor a strčil si mobil do kapsy. Na křižovatce se rozhlédl a vydal se přesně na opačnou stranu, než byla hlavní silnice. Za zády mu zněl ruch města a auta jezdící sem tam, ale on sám šel noční uličkou bez osvětlení tak, aby si ho nikdo nevšiml. Tmavé oblečení mu dokonale pomáhalo splynout s okolím. Ušel dva bloky a znovu změnil směr cesty. Tentokrát se dostal na osvětlenou ulici, kde sem tam projelo jedno auto. Znovu se rozhlédl. Nikde nebylo živé duše, kromě dvou postav tak dvacet metrů před ním.

Harry se začal hlasitě smát, když Niall zakopl a málem spadl. Nikdy by mu nepřál nic zlého, ale dneska si to prostě zasloužil.
„A bude tam nějaký jídlo?"
„Kolikrát ti to mám ještě zopakovat? Nejdeme tam kvůli jídlu!"
„No jasně, ty tam jdeš kvůli svýmu klukovi, ale ostatní lidi vaše láska nenasytí, víš?" Protočil oči Niall a vesele sledoval, jak Harry zrudl a odvrátil zrak.
„To není pravda! Nechodíme spolu, jsme jen herci. Louis to všechno jen dost dobře hraje."
„A ty?" Harry několikrát naprázdno otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel. Co na to měl říct?

Niall se vítězoslavně usmál. Věděl, že má Harry Louise rád a strašně moc se těšil, až osobně potká toho kluka z vyprávění, který dokázal Harryho tak okouzlit. Vždycky, když Harry přišel z práce, rozvalili se u něj na gauči a celé hodiny jedli zmrzlinu a probírali všemožné věci. Hlavně Louise. Co měl dneska na sobě, kolikrát Harrymu podržel dveře, nebo jak se naštval na údržbáře, který do Harryho omylem vrazil. Často si taky kvůli tomu Harryho dobíral, ale přitom mu to přišlo strašně sladké.

Ani jeden z nich si nevšiml postavy, která se k nim zezadu rychle přikradla. Louis neměl v úmyslu poslouchat, ale zároveň ho velice zajímalo, co Harry odpoví. Počkal ještě chvíli, aby si byl jistý, že z Harryho odpověď nevypadne se zpožděním a pak se zhluboka nadechl.
„Zdravím!" Tichou ulicí se rozlehl jedno z nejpronikavějších zaječení, které kdy Louis slyšel. A že jich slyšel hodně. Niall si položil ruku na srdce a zhluboka dýchal. Harry byl rád, že neodpověděl. Co by si o něm Louis pomyslel? Copak by mu potom ještě někdy zavolal, že je mu smutno?

Odstrčil své myšlenky stranou a otočil se na Louise, který ho sevřel v objetí.
„Chyběl jsi mi, Haz." Zašeptal mu do ucha a Harry se pousmál.
„Viděli jsme se před pár hodinami Lou."
„Já vím, ale potřeboval jsem tě." Jejich tichou konverzaci přerušilo jemné odkašlání. Harry ihned Louise s červenými tvářemi pustil.
„Tohle je můj ka-"
„Jsem Niall, těší mě!" přerušil blonďák Harryho a natáhl k Louisovi ruku. Louis ho ale místo toho taky krátce objal.
„Ahoj, rád tě poznávám, Harry o tobě mluvil."
„To o tobě taky, prakticky pořád." Mrkl Niall a Harry do něj strčil.
„Nialleee!"
„Tak se pochlub Haz, co hezkýho jsi Niallovi vyprávěl?"
„Třeba to, jak spolu vždycky-" zbytek Niallovy věty zadusila Harryho ruka, která mu přistála na ústech. Louis se rozesmál a sledoval, jak se ho Niall snaží setřást.