Jeho malá posedlost

Že by klidná večeře?

Přesto jaký měla hrozný hlad, se v jídle jen tak rýpala. Vidličkou přetáčela kousek mrkve, na porcelánovém talíři, a pečlivě ho sledovala. Tíživé ticho u stolu jí mučilo, jediný zvuk který byl v menší jídelně slyšet, byl příbor skřípající o talíř, když si jeho majitel v klidu krájel kus masa.
Vložila si do úst bramboru, a začala žvýkat nechtěla urazit tu milou starou skřítku která jim večeři připravila. Očividně to bude totiž jediná její společnost, která s ní v tomhle domě bude mluvit.

"Co vlastně takhle přes den děláte?" Přeci jen nakonec prolomila to hrozné ticho, a zvědavě se na něho podívala. Blýskl po ní úsměvem který říkal, že to radši nechce vědět, ale nakonec přeci jen promluvil.

" Většinou pomáhám uklízet škody, opravovat památky, sbírám různé lidské poklady. Nebo naopak strávím den u Malfoyových, či s Pánen Zla." Pokrčil rameny jakoby to byli jeho dobrý staří známí, a dál se věnoval svému talíři. Tak odtud má ten svůj arogantní výraz. Možná dostal od Malfoye menší školu. Ušklíbla se hořce, a zapila tu chuť skleničkou vína. Možná, že všechno dělají spolu, jako nějaký sourozenecký zvrhlý pár mučí, znásilňují a vraždí mudly. Nadechla se k další otázce, ale přerušil jí.

"Nezabíjím pokud jste se chtěla zeptat na tohle, tedy aspoň ne do doby než mi to je přikázáno. Nemám z toho zase takové potěšení jako Lucius." Vidlička jí vypadla z ruky, a s rachotem přistála na talíři. Snažila se kontrolovat svůj znechucený výraz.

"A v tom je rozdíl?" Nějak jí přešla chuť jíst, nechala si naplňit sklenici, a znovu se napila.

"Řekl bych že ano, a docela veliký. Myslím, že o tomto tématu bychom se neměli dále bavit, nebudeme si přeci kazit večeři." Už se stalo, pomyslela si suše, a nervózně si skousla ret.

"Tyhle šaty vám velice sluší." Snažil se odvést téma jinam, a docela se mu to povedlo. Potěšeně se usmála. Dlouhé stříbrné šaty, leské jako vodopád za svitu měsíce, jí padli přesně na tělo. Vázání měli vzadu za krkem, jednoduché ale přesto velice elegantní. Boty si k nim nebrala nebylo třeba když byli doma. Vlasy si stáhla do neupraveného drdolu, a pár pramínků jí volně spadalo kolem tváře. Až na mizející modřinu na tváři, sama musela uznat že jí to celkem slušelo.

"Děkuji vám jsou opravdu nádherné." Věnovala mu jeden ze svých milých úsměvů.

"Nejsou sice tak krásné jako ty, které jste měla na vánočním plese v šestém ročníku. Ale i tak." Elegantně pozvedl sklenku, a napil se vína. Všimla si, že pije poměrně často. Ale nic jí do toho nebylo navíc, tak nějak se dokázal chovat pořád stejně. Pokud jí zrovna neděsil k smrti, nebo nechtěl zabít.

"Pamatujete si to?" Překvapeně na něj pohlédla. Věnoval jí zvláštní pohled, a ladně vstal od stolu. Pro jistotu se přikrčila, co řekla špatně? Provedla snad něco tou otázkou? Neodpověděl odešel do vedlejší místnosti, a během minuty byl zase zpět.

Došel až k ní, a pozvedl její ruku ke svým rtům, jemně jí políbil na její hřbet. A otočil dlaní k sobě. Něco jí vložil do dlaně, a pak její ruku pustil. Překvapeně sledovala zeleno stříbrnou kytičku s kamínky kterou měla ten večer ve vlasech. Pořád slabě voněla jejím parfémem.

"Ztratila jste jí, když jste do mě tak neomaleně vtu noc vrazila. Nechal jsem si jí na památku. V ten večer jste vypadala jako vyplašená malá víla." Netušila co mu na to má říct, zamrkala slzy které se jí drali do očí. Tuhle sadu kytiček dostala od své maminky. Než o ní s otcem přišla a teď? On jí ten malý kousek jejích mrtvých rodičů vrátil zpátky. Jemně po ní přejela prstem.

"Já nevím, co na to mám říct." Zašeptala spíš pro sebe, a otřela si slzu která se jí kutálela z oka.

"Přišla jsem o všechno včetně pár vzpomínek, děkuji vám tohle pro mě znamená hodně, byla od mé matky." Zavřela na chvíli oči, možná to neodčiní všechno to co jí provedl, ale v tuhle chvíli si ho neskutečně vážila.
Nečekala, že by něco tak cenného mohla někdy dostat zpět. Jemně jí sebral sponku z ruky, a připevnil jí do jejích vlasů, zkoumavým pohledem jí sledoval. Nemusel mluvit jeho výraz mluvil za něj, byl spokojený sám se sebou.

"Pojďme si zatancovat." Nebyla to otázka, ale ani přímo rozkaz. Překvapeně vstala, a vydala se s ním do obýváku, ještě než odešli uslyšela skřítky jak začali uklízet jídelnu.
S jejich příchodem se ztlumil plamen v krbu, a pokojem rozezněla jemná klavírní hudba. Nepotřeboval hůlku aby tohle všechno udělal, Tianna měla pravdu on byl výjimečný kouzelník. Choval se teď úplně jinak, jako pravý gentleman, a ona nechtěla tuhle chvíli nijak zkazit.

Nechala ho aby ji jemně obejmul kolem pasu, a pomalu se začali pohybovat do rytmu sladké klavírní melodie.
"Nikdy jsem vás neviděla tančit." Zaklonila trochu hlavu aby na něho lépe viděla. Na tváři se mu usadil potutelný úsměv.
"Ani jste nemohla, z každého plesu jsem odešel ještě dříve než začal. Nejsem moc veliký příznivce velké společnosti. A ještě k tomu mladých rozjančených adolescentů. Za to tanec s krásnou ženou jako jste vy, to je něco jiného." Podíval se na ní, onyxové oči jí teď snad vypálily díru až do hrudi. Jakoby viděl do její duše, její tep se zrychlil. A do tváře se jí nahrnula barva.

"Chápu vás, kolikrát to bylo až moc. Navíc ještě jsem nikdy neměla tak ladné tanečního partnera." Rozhodla se mu jeho kompliment vrátit. Opravdu skvěle tancoval, nikdy by tohle do svého bývalého učitele neřekla. Vždycky se pohyboval rychle, tvrdě. S pláštěm který za ním vlál vypadal jako netopýr, který nikdy nezapomněl třísknout za sebou dveřmi ale teď?
Černé kalhoty, bílá košile a vesta mu naprosto padla. Nechyběla ani ta jeho slavná brož. Vypadal více mužsky než kdykoliv předtím, vlasy měl znovu sepnuté což mu dodávalo nádech jisté elegance. Navzdory tomu v jakém stavu chodil po škole.
Navíc úchvatně voněl, jako mentol, citrónová kůra a dřevo. Nikdy by to neřekla nahlas, ale oproti tomu všemu jí přitahoval, ještě na škole v něm přestala vidět učitele byl pro ní muž. Inteligentní, silný a nekompromisní. Ne jako její spolužáci, kteří se párkrát trapně snažily o její přízeň. Jenže pak se to všechno zkomplikovalo, jako obvykle v jejím životě.

Jemně se s nimi zatočil, rukou jí sjel pomalu ze zad až na zadeček. Zachvěla se touhou, musel to vycítit přitiskl si jí blíže k tělu, a ona přes saténovou látku na šatech ucítila jeho tvrdost v místech svého podbříšku. Kousla se do rtu když jí rukou zajel do vlasů kde jí sevřel v pěst, a donutil jí tak bolestivě zvrátit hlavu dozadu. Už zase vypadal jako jeho staré já, a když jí hladově políbil na ústa, ztuhla. Nijak mu neodpovídala spíš sebou vyděšeně, a rychle trhla. Až mu pár jejích vlasů, zůstalo v ruce. Začala od něj couvat.

"Omlouvám se já, jsem unavená půjdu si lehnout." Řekla ne příliš přesvědčivě, a vyběhla rychle pryč, sama nevěděla proč utekla. Možná jí vyděsil výraz v jeho tváři. Možná se sama bála svých vlastních pocitů, které přitom cítila. Zamračeně si otřela oči. Kytičku si z vlasů vyndala, a schovala zpět do skříně s oblečením. Šaty nechala na zemi když je svlékla, a oblékla si košily na spaní. Schovala se do postele pod deku dřív než si to rozmyslí. Díky bohu nešel za ní, neřval ani jiné věci, prostě jí nechal být. Nevěděla jestli mu za to má později poděkovat nebo ne.

Překvapivě usnula brzy, a jako každý ten večer jí ve snu pronásledoval pár černých bezcitných očí.