Jeho malá posedlost

Tohle je zlý sen!

Hermiona se spokojeně překulila na pravý bok. Bylo jí nádherně teplo, cítila kolem sebe jemnou vůni kvalitního dřeva a vanilky. Za posledních pár dnů se necítila tak dobře, a klidně v bezpečí tak jako zrovna teď.
Pevně obejmula saténové povlečení na silné dece, a blaženě vydechla bylo to příjemné. Počkat! Saténové? Zamračila se a otevřela pomalu oči. V pokoji bylo přítmí, jemné světlo vydával masivní krb naproti její posteli, který i zahříval celý pokoj, kousla se do rtu.

Pokoj byl zařízený ve tmavých barvách, a působil velice předraženě, měla ráda tenhle styl starého vintage nábytku. Od pečlivě propracovaného krbu s různými vzory, mahagonové masivní skříně v rohu. Police se starými knihami, velké zlaté kulaté zrcadlo hned vedle, a dokonce tu bylo i pár květin.

Viktoriánské veliké okno, a dlouhé těžké závěsy v barvě krve, nebyli zatažené. Venku byla tma takže podle svých počtů, zřejmě spala celý ten den. Zamračila se a zvedla oči ke stropu, ze kterého jako vodopád spadal křišťálový lustr. Který působil ohromně, krystali se leskly po celé místnosti jako hladina temného jezera. Bylo to překvapivě magické, až moc dokonalé. A až moc živé na obyčejný sen. Zkrátka, a jednoduše.

Ať byla kdekoliv, tohle nebyl její domov. A s hrůzou zjistila ještě něco. Kromě tenkého tmavého županu, byla úplně nahá.! Posadila se na posteli, a přitáhla si župan těsněji k tělu. Proč k čertu byla nahá?!

"Tohle je jenom hodně zlý sen." Zavřela oči a stiskla kořen nosu. Snažila se uklidnit samu sebe, ale moc dobře věděla, že to nebude fungovat. Trhla sebou když uslyšela tlumený smích ode dveří.
Severus Snape stál jako bůh zkázy pár kroků od ní, z mokrých vlasů mu stékala voda na nahou hruď. Nikdy by neřekla, že zrovna on bude tak pevný a svalnatý. Kousla se do rtu a vykulila oči, kolem pasu měl omotaný jen černý ručník. Opíral se o rám dveří jakoby se nechumelilo, a pobaveně se zasmál, její reakci jak nestydatě si ho prohlížela. Zdálo se, že konečně upoutal její pozornost. Svým skoro nahý tělem, jak ohromující.

"Kde to jsem?" Vyhrkla ze sebe rychle, a raději začala zkoumat černý satén na posteli jen aby se nemusela znovu podívat na něj. Nebyl to tak špatný pohled, upřímně ještě neviděla takhle dokonalé mužské tělo. Severus Snape byl opravdový muž, silný, arogantní, sakrastický debil, ale velice dobře vypadající debil to mu nemohla sebrat.
Promluvil svým temným hedvábným pobaveným hlasem. Zřejmě mu to připadalo celé vtipné. Připadala si jako malá, velice hloupá naivní školačka.

"Poněkud hloupá otázka nemyslíte? Jste na mém panství, a momentálně slečno Grangerová v mojí posteli." Bleskla po něm pohledem. Pobaveně jí sledoval, přitáhla si deku více na sebe jakoby jí měla ochránit. Jeho panství mohlo být kdekoliv, musela zjistit přesně kde, a především jak se odsud dostane.

"A na vaší nezodpovědnou otázku, musím říct jen to abyste to nezkoušela. A tím myslím opustit moje pozemky, mohla byste v tom nejlepším případě skončit v bezvědomí. Jsou velice dobře chráněny kouzly."
Uculil se a rozešel směrem k ní. Začala se na posteli posouvat více dozadu, jak se přibližoval. Deka z ní sklouzla, a ona se snažila udržet pohromadě aspoň ten kousek prádla nazývaný župan.

"Proč jsem nahá?!" Vyhrkla rychle, a na chvíli si oddychla když se v chůzi zastavil. Zřejmě ho tato neobvyklá otázka zaskočila. Jeho oči zářily jako tmavý onyx, byla v nich touha a divokost, když jí sjel pomalým mučivým pohledem. Proti své vůli začala rudnout.

"Protože mám rád svůj majetek, a vaše oblečení nebylo zrovna ve vábném, a čistém stavu. Nechal jsem vám objednat nějaké šaty, ale ještě to chvíli potrvá než dorazí." Culil se jako nějaké dítě které právě dostalo novou hračku, ani se nehnula když si sedl na kraj postele, a natáhl k ní ruku aby jí dal dlouhý pramen za ucho. Vybavila se jí pár měsíců stará vzpomínka. Ta samá na kterou si vzpomněla ve sklepení, než jí zajal.

"To dává smysl." Zamumlala a nedůvěřivě ho sledovala. "Proč jsem tady? Neměla bych tu být měla jsem zůstat se svými přáteli." Zašeptala tiše, měla o ně strach. "Potřebují ty lektvary, a mojí pomoc." Zaúpěla když jeho dlouhý teplý prst přejel po jejím plném rtu. Bylo to smyslné, a vzrušující navzdory tomu všemu.

"Proč vám na nich tak záleží? Myslíte, že v opačném případě by oni udělali to samé pro vás?." Odfrknul si, a ruku zase stáhnul.

"Pravděpodobně už stejně nežijí nemělo by vás to trápit." Pokrčil rameny. Nezáleželo mu na tom to bylo vidět, spíš tím úplně pohrdal jakoby to bylo něco nechutného.

"Jak tohle můžete říct?!."Zamrkala zděšeně, a jen zadržovala slzy. "To, že vy jste neměl žádné přátele, a dělali si z vás srandu byl jen váš problém neměl jste být zbabělý a..." nestihla to ani dořeknout. Vykřikla zděšením když jí povalil do postele, a přišpendlil pod svým pevným tělem.

Chytil jí pod krkem, držel jí pevně, z očí mu plál vztek. Rty měl semknuté do pevné linky, a na krku mu pulsovala žíla. Byl děsivý, ještě nikdy ho neviděla takhle zuřivého, vytočeného a právě v té chvíli jí napadlo, že jí asi zabije. Zašla hodně daleko, něco takového neměla říkat. Všimla si, že kromě vzteku byla v jeho tváři i bolest. Snažil se jí skrýt, ale viděla jí tam.

Pomalu jí docházel vzduch, když přestal tak zrychleně dýchat, a uvolnil stisk svých prstů. Palcem jí šetřel slzu z koutku oka, čekal než se vydýchá, a nabere znovu normální přijatelnou barvu. Na krku jí zůstali otisky jeho prstů.

"Ne každý měl takové štěstí, jako vy slečno Grangerová." Div si neodplyvnul když řekl její příjmení.
"Vaši kamarádi už jsou po smrti, pán zla věděl celou tu dobu kde jste schovaný, a vy jste tu protože patříte mě! Budete moji rozumíte?? a je mi jedno jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém!" Zavrčel vztekle a ladně vstal. Zmizel z pokoje dřív než stačila promluvit, a zabouchl za sebou silně dveře.

Její oči se rozšířily zděšením. Uvědomovala si tu hroznou pravdu.
Věděl to celou dobu!! jen čekal na vhodnou příležitost. Zavřela oči, a další bolest ze ztráty jí vypálila díru do hrudi. Je sama, teď už nemá nikoho, a jen bůh ví jak dlouho bude ona žít. V jediné co doufala, bylo aby její přátele netrpěli, doufala že je zabil rychle, a pokud možno bezbolestně.
Ramena se jí začala třást, z očí se řinuly další a další slzy, až se nakonec hlasitě rozvlykala.
Ten strach, bolest a úzkost co zadržovala celou tu dobu. Myslela si, že mají naději ale teď? nezbývalo už nic. Poprvé za tu dobu dala tomu všemu průchod. Stočila se do malého klubíčka, a pevně obejmula jeden polštář který brzy smáčela svými slzami.

Brečela a vzlykala tak dlouho, až nakonec vyčerpáním znovu usnula. Tu noc se na ní přišel podívat. Jemně jí přikryl dekou, snažil se nevnímat její skoro nahou pokožku, teď se nemohl nechat ovládnout takovými myšlenkami. Na to bude času dost později.
Odhrnul ji pramen vlasů z ubrečené červené tváře. Takhle to bude lepší, brzy jí to přejde. A pokud ne, bude jí s tím muset pomoc.