Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 4.

6:00- budík. Myslím, že už teď ten zvuk nesnáším. Loudavě se zvednu z postele, nachystám se a zamířím si to dolů do kuchyně. Snídaně je už připravená na tácu, a tak ho jen popadnu a vyrazím za princem. Nejdříve ale sám v rychlosti něco sním. Opět pomaličku a potichoučku otevřu dveře a tiše mířím k princově stolu.

V 6:30 se začnou opět šnečím tempem otevírat dveře.
,,To seš každý ráno tak zpomalenej?"

Hlas, který se ozve přímo za mnou mne pochopitelně vyděsí. Trhnu sebou a vše na tácu se sesype z části na mne a z části na zem. Vyděšeně zírám střídavě na všechnu tu spoušť a střídavě na prince.

,,Ts, když už jsem nešikovnej, tak se nehlásim na práci osobního sluhy, spratku."

,,Proč mi říkáte spratku?" Ta otázka mi vyletí z pusy úplně sama. Sakra! Proč se stále nejsem schopen naučit, že nejsem v roli prince, takže se nemůžu ptát na vše a dělat vše co mne napadne! Sakra, sakra, sakra...

,,Nějakej drzej, nemyslíš, spratku?" To poslední slovo jsem zvlášť zdůraznil.

,,Omlouvám se pane, já..."

,,Na mě drzej nebudeš," pronesu s ledovým klidem v hlase. Vím, že umím v lidech budit hrůzu a abych byl upřímný, dost toho využívám.,, Klekneš si sem na všechny čtyři, a po dobu celý snídaně, až to samozřejmě uklidíš a přineseš mi novou, mi budeš dělat podnožku."

Když to říkal, úplně mi přebíhal mráz po zádech.
,,Podnožku?" Pronesu se značnou dávkou nevole v hlase. Do prdele...

Tón jeho hlasu postřehnu okamžitě.
,,Ano," řeknu opět klidně, ,,a poté si já půjdu číst do zahrady a ty půjdeš běhat."

Radši už držím pusu a začnu uklízet. Myslím, že každá poznámka navíc mi to jen zhorší. Střepy a kusy jídla vyhodím, podlahu mokrou od čaje vysuším a dojdu pro novou snídani.

Posadím se do křesla a na stehna si položím tác s jídlem. Eren si přede mne klekne a já si na něj položím nohy, samozřejmě bez vyzouvání.
,,A pokud tě to opravdu tolik zajímá, říkám ti tak, protože seš o dost mladší než já."

Mladší? Je mi osmnáct, je možné že je starší než já, ale o tolik to nebude.
,,Pane?" Tentokrát se radši zeptám jak nejzdvořileji to jde.
,,Smím se zeptat, kolik vám je?"

Je na něm vidět, že ho to zajímá, ale zároveň si dává velmi dobrý pozor, aby to řekl slušně. Tak je to správně...
,,Kolik bys tipnul?"

Znovu si ho, jako už spoustukrát prohlédnu a poté se zamyslím.
,,20?"

Uchechtnu se.
,,32, Erene."

Mít teď v puse pití, pravděpodobně ho vyprsknu někam daleko před sebe. Jemu nemůže být 32! Radši ale mlčím, pro jistotu...

Když dojím a on tác odnese, vyrazíme ven. Já si sednu na mou oblíbenou lavičku a začnu si číst.

Ukázal mi okruh, který mám běhat a sám si začal číst. Jak jsem ale už po třetím kolečku zjistil, moc dobrý běžec nejsem. Už teď mám pocit, že už nemůžu. A to jsem se jen zeptal. Nemám ho rád. Ne, já ho nesnáším. Jediný problém spočívá v tom, že jinou možnost nemám.

Z lavičky, na které sedím mám krásný výhled na celou trasu, kterou Eren běhá. Už po pár kolečkách vypadá, jako že za chvíli umře. Mávnutím ruky mu naznačím, ať přiběhne za mnou.

Když onen posumek spatřím, vydám se k němu.

,,Víš, Erene", začnu když dorazí, ,,dříve jsem chodil běhat. Ani nevím, proč jsem přestal, ale jak tak na tebe koukám, opět začnu. A ty budeš chodit se mnou."