Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 43.

Ještě pár kroků, nesmí mne vidět, opakuji si stále dokola a věnuji všechny zkušenosti nabyté z ranních běhů právě do tohohle jediného.

Konečně proběhnu postranní bránou, vím však, že nejsou tak daleko za mnou a hlavně mají koně, tudíž běžet po cestě dál by byla hloupost. Naštěstí je tento východ v podobě malého tunýlku a z pravé strany je menší kopeček, za který jsem si často lehával, abych se schoval před lidmi, kteří se mne snažili chytit. Takové situace byli celkem časté, například, když mi otec zabavil knihy a řekl, že se musím věnovat studiu na budoucího krále. Doteď si pamatuji, že jsem za tím kopečkem dlouho ležel, v rukou knihu a četl, dokud mi zbývali nějaké řádky. Skrýš je jak dělaná na moji výšku a já o ní nikdy nikomu neřekl.

Rychle si lehnu na břicho za kopeček a právě včas, jelikož několik vteřin na to už vyjíždí vojáci na koních. Nemohou mne vidět, ze dvou stran mne chrání stěna a ze zbylých dvou vyboulená zem. Aby mne bylo vidět zezhora, musel by někdo přijít až nade mne a to nikdy nikoho nenapadne.
,,Kam zmizel?" Slyším hlasy vojáků.
,,Musel utéct, pane."
,,Najděte ho!" A jako vždy se skupina rozjede do všech možných koutů kraje, jen ne ke mně. Tiše si oddychnu.

Když už mám pocit, že je kolem mne bezpečno, co největší oklikou, abych nebyl viděn, zamířím do vesnice, do které jsme s Erenem vyšli z našeho průzkumnického dobrodružství a odtamtud hned zapadnu do onoho lesa, ve kterém jsme byli. Kdybych chtěl, mohl bych se vydat směrem ke krmelci, ve kterém jsme spali, to teď ale nepotřebuji. Pouze zajdu tak daleko, abych měl přehled o situaci ve vesnici a zároveň byla malá možnost mého objevení.

Znám svého otce. Na tu popravu pozval celé království, protože kdykoli má někoho připravit o život, je sám na sebe hrdý. A odkud je většina těch, kteří dorazí? Správně, z nejbližších vesnic. A až tihle lidé vyrazí, půjdu s nimi. Protože jestli mám Erena zachránit, z vězení, které je v hradním sklepení to nepůjde, když se sám po hradu pohybovat nemohu. Ale přímo z dřevěného pódia, na kterém bude stát pouze s katem, kolem spousta nic netušících lidí, tam by to jít mohlo.

Sedím v cele a dělám to jediné, co v posledních dvou dnech mohu.
Přemýšlím.
Povídat si se žalářníkem, to už ani nezkouším, jelikož mi přestal odpovídat. Ach, Levi, to ten svůj slib poruším brzy... Jen doufám, že ty ten svůj splníš lépe, než já. Slíbil jsi, že mi zůstaneš naživu. Že se nezničíš. Doufám, že budeš zodpovědnější.

Budeš tam? Za mnou k celám jsi nepřišel, mě to ale dává smysl. Oni si myslí, že jsem tě bil. Nevím, jak na to přišli, ale myslí si to. Nedivím se, že tě ke mně nechtějí pustit, ale budeš na mé popravě? Moc bych si přál smět se ti naposledy podívat do očí, nechci ale, aby ses na to musel koukat. Nechci, abys tam byl a viděl to. Přeji si, abys byl šťastný, ne kvůli mě plakal.

,,Mohu se na něco zeptat?" Zkusím to znovu. Opět ticho, ten chlap snad usnul!
Ne, teď se na mne otočil a probodl mne pohledem, takže nespí. Stejně mě ale ignoruje.
,,Prosím." Zase nic. To by mě zajímalo, proč začal tuhle práci dělat. Bavilo ho to vůbec někdy? Asi ne. Mám chuť se ho zeptat, jestli byl někdy ve stavu, kdy se těšil do práce, ale jak už jsem stihl zjistit, počet zodpovězených dotazů je velmi omezený. Pokud mi odpoví, což je tedy velmi málo a obávám se, že já už svůj počet vyčerpal, je to jen na jeden dotaz z mála, takže nesmím promrhat svou šanci.
,,Za chvíli jdu na popravu, tam můj život na dobro skončí. Prosím, jen jednu jedinou odpověď."
,,Fajn." Vydechne podrážděně s protočením očí.
,,Co teda chceš?"
,,Chtěl bych vědět, co se stalo s princem. Přijde na mou popravu?" Zeptám se na dotaz, který mne momentálně pálí nejvíc.
,,Ne, nepřijde, král mu zakázal vycházet z pokoje, hlídají ho nejlepší stráže. Spokojenej?" Zeptá se otráveně. Bože, co jsem mu udělal?
,,Moc děkuju." Odpovím s úsměvem, i přes jeho značné opovrhování mou osobou. On jen protočí očima a dál mne ignoruje.

Jsem ve stresu, jako nikdy. Co když se ti lidé popravy účastnit nebudou? Co když to chce otec mít co nejdříve z krku a tak to prostě... udělají a je to? Ne, to se otci nepodobá. Co když ale tahle část vesnice jít nechce?

Podobné myšlenky neustále kolují mou hlavou, když konečně zahlédnu skupinky lidí pomalu mířících k hradu. Přesunu se proto tak, abych viděl na hradní bránu, před kterou už zahlédnu stát menší dav lidí. Dobře, Levi, teď se hlavně neprozradit.

Na hlavu si natáhnu kapuci a pomalu, abych nebyl podezřelý vyrazím, hlavu skloněnou k zemi, aby mi nebylo vidět do obličeje. Poté se pokusím vmíchat někam doprostřed, abych nestál na kraji a snažím se uklidnit svůj splašený dech. To, co se stane v následujících minutách ovlivní mou, ale hlavně jeho budoucnost. Buď ho zachráním, nebo... ne, nad tím bych neměl přemýšlet. Musím ho zachránit, jiná možnost neexistuje.

Ten muž otevře dveře mé cely a spoutá mi ruce za zády. Poté mne předá dvěma gorilám, každá mne drží za jednu ruku a vyrazíme. Pokus o útěk je marný, nehledě ne to, že i jen jeden z těhle dvou by mne přepral jednou rukou a se zavázanýma očima, všude po chodbách, kde procházíme jsou stráže. V jednu chvíli mám možnost vidět z okna dav lidí, kteří se otevřenou bránou hrnou dovnitř, aby viděli můj konec.

V ten moment mne něco napadne.
,,Nemám mít právo na řádný soud?" Zeptám se s nadějí v hlase.
,,Tvůj soud proběhl, když jsme tě našli. Jsi vinnen, jestli tě to zajímá." Pronese sarkasticky ten, co drží mou levou ruku. Fajn, jsem v háji. Tohle království je ve spoustě věcí lepší, než to naše, v tomto ale značně strádá. U nás jsou soudy běžná věc, kdežto tady jsem u toho ani nebyl.

Vyjdeme na nádvoří a já jsem po chvíli předán do rukou kata, stojícího na dřevěném pódiu. Stojím tam a někdo, zřejmě nějaký králův rádce předčítá, co vše jsem vlastně udělal.
,,Nikdy bych na Leviho nevztáhl ruku!" Zakřičím, je mi ale vražena dost silná facka a davem se rozlehne bučení. A jo, já mu opět řekl jménem... jsem debil.

Prodírám se davem směrem dopředu k jediné lásce mého života, je to však dost náročné, jelikož lidé nechtějí přijít o svou pozici blízko popraviště. Toto je jedna z těch chvil, kdy přímo miluji svoji výšku, jelikož kdyby mne ti lidé nepovažovali za dítě, asi by mě nepouštěli vůbec.

Ten rozsudek se nedá poslouchat. Takové lži... Eren mne nebil. A neunesl. Sakra, vždyť on za nic nemohl!

Kat mi položí hlavu na špalek a v mém zorném poli se objeví blýskající se ostrá čepel meče. To je můj konec. On pozvedne svůj vražedný nástroj nad hlavu a davem se rozléhá skandování.
,,Za-bít, za-bít." Slyším. Jak mohou někoho tak rychle odsoudit? Nikdy mne nemohli poznat, nic o mne neví a přesto si přejí mou smrt?
Má poslední myšlenka se stočí k Levimu.
,,Sbohem, lásko." Zašeptám tiše.

Už jen malý kousek, maličký a mohu vyskočit na pódium a odstrčit kata. Jen malinký...
On pozvedne svůj meč a já se konečně dostanu k pódiu. Hraje se o sekundy. Vše je jako ve spomaleném filmu, kdy se meč pomalu blíží ke krku mého Erena a mně zbývají poslední tři kroky když najednou...
Něco těžkého mne praští do hlavy a já upadnu do tmy.
Je konec.