Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 2.

Do konce dne dělám, jako by nic. Čekám. Večer si ale místo úboru na spaní vezmu oblečení, jaké, jak říká otec není prince hodno. Kdysi si ho tu zapomněl jeden kluk, jehož matka šla za mým otcem pro radu. Nikdo neví, že ho mám, a to je dobře. V noci, zhruba kolem půlnoci se v tichosti vykradu z pokoje. Poté už stačí pouze prokličkovat několika uličkami a sejít schody do haly v přízemí ze které se dá postranním vchodem vlézt do stájí. Tam popadnu výstroj a osedlám Jeana, svého nejlepšího koně. Tak, to bychom měli, pomyslím si, když se i s Jeanem proplížím z hradu a teplý letní noční vzduch ovane mé tváře. Za pomoci stínů, tak, aby mne nikdo neviděl zamířím na západ. Ve chvílích, ve kterých jsem se nudil jsem si jako malý zjišťoval, na jakou stranu je které království, kde je jaká světová strana a podobné věci. Nyní jsem za to rád. Kdybych se totiž dal na východ, šel bych dlouho a dlouho a nakonec na té cestě nejspíš i zemřel. Ale západní království, království Ackermanů je relativně blízko. Do zítřejšího večera bych měl dorazit do centra království. Tam si za peníze, které s sebou mám koupím ubytování a nějaké jídlo. Také si seženu nějakou práci, ačkoli peníze vydrží minimálně tři týdny. Jedu po cestě dál a dál, noc se přehoupne v den a den opět v noc. Už bych tam měl zhruba 2 hodiny být, pomyslím si trpce. Až někdy k ránu zahlédnu něco, co až podezřele připomíná hradby města. Centrum království!
,,Konečně! Sláva! Hurá!" Začnu ječet jako smyslů zbavený. Chyba.
,,Stůj!" Ozve se za mnou. Zastavím Jeana a zvědavě se otočím. Za mnou stojí parta chlapíků mířících na mne pistolí.
,,Ty máš ale krásného koně, takový by se nám hodil!" Začne jeden.
,,A copak to má tady, že by peníze?" Přijede ke mně a serve ze mne váček s penězi.
,,Pánové, to je zlato! Opravdové zlato! Tenhle byl náš Jackpot!"
,,Hej, vraťte mi..." ani to nedořeknu a je mi až k hlavě narvaná hlaveň pistole.
,,Stále to chceš vrátit?" Zeptá se posměšně jeden z nich. Rychle polknu poměrně peprnou odpověď a radši zakroutím hlavou.
,,Nechci."
,,Tak je hodný. A ještě nám dej toho koně." Už se nadechuji k protestu ale nakonec si to přeci jen rozmyslím. Co teď? Ptám se sám sebe, když vidím tu bandu zlodějů odjíždět i s Jeanem a jedinými penězi, které jsem s sebou měl. Možná ten útěk přeci jen nebyl tak dobrý nápad, pomyslím si. Nakonec se ale neochotně vydám směrem k hradbám do centra království. Taky, co mi zbývá, že? Budu si muset hodně rychle vymyslet, co dál. Nemám kde bydlet. Nemám koně. Nemám peníze a nemám způsob, jak je získat. Zmoženě se opřu o sloup, ke kterému jsem zrovna došel. On pod mou vahou ale zašustí. Počkat, sloupy přeci nešustí, dřevo nešustí. Otočím se a spatřím původce toho hluku. Papír. Stojí na něm:

Hledá se chlapec ve věku 15+ na práci osobního sluhy jeho výsosti prince Leviho. Prosím zájemce, ať se dostaví do panství Ackermanů co nejdříve.

Další informace jsem si přelétl očima jen rychle. Práce zahrnuje bydlení i jídlo, takže bych byl za vodou. A pracovat pro prince? No, mohlo by to být dost zajímavé, proč ne. Najednou mi někdo zaklepe na rameno. Otočím se. Stojí tam takový stařík, o trochu menší než já.
,,Mladíku, omlouvám se, že ruším, vy nejste zdejší?"
,,Ne." Přiznám. ,,Jak jste na to přišel?"
,,Na ten leták takhle zálibně koukali jen když ho sem ten voják věšel. Brzy zjistili, zač je toho loket, pracovat na zámku. Snad tam nechceš jít?" Podívám se na něj v očích s otázkou, ale také odhodláním.
,,Chci. Proč bych neměl?"
,,Nechtěj!" Zhrozí se stařík, ,,princ Levi je špatný. Je ledový a zlý. Nikdo s ním nevydržel déle, jak týden. Zničí tě! Jsi ještě mladý, prosím..." Vypadá opravdu vyděšeně... Ne, já tam půjdu! Nevěřím tomu, nikdo nemůže být takto zlý, a i kdyby, nemám na vybranou. Poděkuji mu za radu a vyrazím směr hrad.

,,Princi, princi!" Protočím očima a pustím komorného do pokoje. Co zase chce? Že by mi opět něco chtěl můj "nejmilovanější" otec?
,,Co chceš?"
,,Je tu nějaký mladík a tvrdí, že se chce stát vaším osobním sluhou, princi! Čaká na vás v přijímací místnosti jeho milosti krále Ackermana!"Jo ták, no, doufám, že to nebude jako ten před předminulý, počůral se jen z toho, že jsem se ho zeptal na jméno...
,,Dobře, už jdu."