Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 35.

,,Historio, to je úžasné! Skvělé! Perfektní!" Vykřiknu a pořádně ji obejmu.
,,Jsem za vás hrozně rád, přeju vám to."

,,Děkuju, Levi. A k tomu mému přání... Já... Chtěla bych se tě zeptat, šel bys mi za svědka?" Zeptám se a podívám se mu do očí. Moc bych si přála, aby to byl zrovna on, jelikož pro mne hodně znamená. Nedovedu si představit, že by to měl být někdo jiný, jelikož nikomu nedůvěřuji a k nikomu necítím tolik náklonnosti, jako k Levimu. Samozřejmě až na Ymir, ta je pro mne číslo jedna. Miluji ji nadevše.

,,Hiss, strašně rád! Ale jsi si jistá, že jsem na to ten správný člověk?" Zeptám se tiše.

,,Jistě, že jsem, Levi. Nikomu nevěřím tolik, jako tobě." Řeknu pevně.

Na chvíli sklopím svůj pohled k zemi. Věří mi. Nikomu nevěří více. A já ji přitom vodím za nos, stejně jako všechny. Všem jim chybí znát mé příjmení, nikomu nepřišlo důležité se na něj ptát. A nikomu z nich ho neřeknu. Ne to pravé. Nikomu neřeknu, že jsem ve skutečnosti Ackerman. Že jsem "ztracený" princ Levi, kterého hledá celá říše. Tak jak je možné, že mi Historia věří? A věřila by mi, i kdyby se to dozvěděla? Pak se ale vzpamatuji a napřímím se.
,,Děkuji ti, Historio. A bude mi ctí, jestliže budu moct být tvůj svědek." Řeknu upřímně.

Restaurace se pomalu začíná měnit na bar. Tohle období mám nejraději, jelikož Levi má teprve první zákazníky, kteří svůj první drink pijí velmi pomalu a moji si zase většinou už nic dalšího neobjednávají, takže máme oba vesměs volno. Sednu si proto naproti Levimu, vedle Historii. Oba dva mají na tvářích zářivé úsměvy a štěstí z nich přímo čiší.
,,Stalo se něco?" Zeptám se jako totální pitomec. Ne, Erene, jim jenom hráblo, víš? Jasně, že se něco stalo...

,,Něco úžasného, zlato. Perfektního!" Řeknu a podívám se na Historiu, na znamení, že je to na ní. Může to Erenovi říct, nebo nemusí. Tohle by lidem měla oznamovat ona, ne já.

,,Víš, já a Ymir se budeme brát!" Řeknu dnes již podruhé.

,,Vážně? To je úžasné!" Řeknu popravdě. Tu holku moc neznám, ale Levi ji má rád a hlavně mu dost pomohla a koneckonců, mě také. Přeji jí, aby byla šťastná.

,,Chtěla bych tě také pozvat. Přišel bys?" To vyznělo dost strašně. Proč jsem nepoužila jednu z těch pozvávacích vět, kterou jsem si trénovala doma, abych poté nezněla takto?

,,Moc rád." Odpovím s úsměvem.

_____________

Od toho dne v Hospůdce uběhli dva týdny. Byli poměrně dost hektické, jelikož Historia s Ymir chtěli vše co nejdříve. Už jen týden... Myslel jsem, že jejich plán, že se vše stihne do tří týdnů je neproveditelný. Že se to nikdy nemůže podařit, že je to úplný nesmysl. Když se ženil Armin, trvalo to měsíc, než se vůbec schodli na místě, čase a poslali pozvánky. A to ještě zdaleka nebylo hotovo. Jenže Ymir nechtěla, aby to bylo v srpnových horcích a Historia zase nechtěla čekat do příštího jara.

Levi je u ní skoro stále. Strašně moc jim pomáhá a domů se většinou vrací celý vyčerpaný. Je mi ho líto a zároveň ho obdivuji, jelikož téměř ve všem, co se už stihlo udělat měl prsty, včetně pomáhání nevěstě s vybíráním šatů...

Poslední dva týdny byli dost náročné, ale zvládli jsme je. Snažím se všemožně ulehčovat veškeré přípravy, jelikož stihnout připravit něco takového, jako je svatba do tří týdnů je takřka nemožné. Bohužel, čím později to bude, tím větší bude vedro...

Normálně jsem trávil celý víkend u Ymir a Historii, ale dnes mi řekly, že už mne potřebovat nebudou, jelikož toto prý musí řešit jen ony dvě. Prý se všichni tři uvidíme až na svatbě.

S dobrou náladou si to mířím domů. Jsem rád, protože budu mít spoustu času na Erena. Samozřejmě jsem se s ním bavil i poslední dva týdny, nerad bych ho jakkoli odstrkoval, nebo tak něco, ale přípravy sežraly poměrně dost mého času...

Ymir včera v Hospůdce řekla mě i Levimu, že už ho potřebovat nebudou. Myslím ale, že ji tak úplně nevnímal, protože dnes ráno, samozřejmě, že až po snídani, jelikož do něj stále cpu co nejvíce jídla a musím uznat, že to začíná být docela dost znát, vyrazil opět za nimi s tím, že jim jde pomáhat. Chtěl jsem ho zastavit, ale pak jsem si řekl, že se alespoň trochu projde...

Otevřu dveře do našeho domku.
,,Jsem doma." Zavolám. Ticho. Zvláštní, pomyslím si a rozejdu se směrem do útrob bytu.
,,Erene, jsi tu?" Zeptám se. Nic. Najednou mi dvě dlaně přikryjí oči. Instinktivně na ně položím své ruce.

,,Kdo je to?" Zeptám se. Zbožňuji tuhle, jak říká Armin "dětinskou pitomost."

,,Erene..." vydechnu úlevně.
On pomalu sundá své ruce z mého obličeje a já se otočím. Zvládám ale pouze stát a zírat s otevřenou pusou. On naproti mě vážně stojí jen ve spodním prádle?

Pokusím se o svůdný úsměv a zakroutím boky.

,,Nejradši bych si tě vzal hned tady na pohovce..." řeknu tiše.

Pomalu k němu přistoupím a obmotám mu ruce okolo těla.
,,Tak to udělej. Jsem jenom tvůj..." Zašeptám mu do ucha.

Projede mnou vlna vzrušení. Takhle mne pokoušet...
,,To by se ti nelíbilo, zlato, ten gauč není zrovna pohodlnej..." zašeptám, vyhoupnu si ho do náruče a on mi obmotá nohy kolem pasu. Chtěl bych se s ním pomilovat. Myslím tím pomalu, něžně... jemně ho políbím na rty a on mi polibek oplatí se stejnou jemností. Opatrně ho donesu do ložnice a tam položím na postel. Pomalu a za neustávajícího líbání ze sebe navzájem sundaváme kousky oblečení, až naproti sobě ležíme úplně nazí. Nahnu se k jeho krku a udělám mu tam flíček. A další, další a další...

Levi mi přímo něžně opečovává krček a já se mu prohrabuji ve vlasech, paruka už dávno někam odletěla.

Postupně se s vytvářením znamének lásky přesunu na jeho hrudník, kde si zoubky hraju s jeho bradavkami. Když uznám, že jsou obě dostatečně tvrdé, dělám si mokrou cestičku stále níž a níž. Zastavím se na jeho podbřišku a tam udělám další velký flíček. Oba dva už jsme vzrušení, ale ani jeden z nás to dnes nechce uspěchávat. Roztáhnu mu nohy od sebe a podívám se mu do obličeje. Je červený a slastí přivírá oči. Skloním se k jeho otvoru, jazykem ho obkroužím a jeho špičkou zajedu dovnitř.

Vytřeštím oči.
,,C-co to děláš?" Jsem celý rudý, to je tak trapné...

,,Ale notak, zlato, jen si to užívej." Zašeptám a pokračuji v tom, co jsem začal. Poté už si ale vezmu lubrikant, potřu si s ním prsty a svého kamaráda a pomalu, prst po prstu si Erena připravuji, u toho se mu koukám do očí a sem tam ho políbím. Prsty v něm různě roztahuji a dávám si záležet, jelikož chci, aby ho to tentokrát bolelo co nejméně.

Toto všechno je tolik nové, nikdy jsem si nemyslel, že bych se s Levim mohl prostě pomilovat, je to něco neznámého. On ze mne vytáhne prsty, políbí mně a pomalu do mne začne zasouvat svého kamaráda. S přípravou si dal pořádně načas a hlavně to není mé poprvé, takže si přijdu jako v ráji téměř od samotného začátku, počáteční bolest se s úspěchem snažím ignorovat.

Objímám ho kolem ramen, on mne kolem pasu a já ho miluju krásně pomalu a hluboko, jako nikdy nikoho. Nikdy bych nevěřil, že budu schopný udržet takto pomalé tempo, vždy mi to přišlo, jakože bych se obíral o všechnu slast, ale je to krásné. Ta blízkost, ta láska, která z toho přímo čiší... Dlouze ho přitom líbám a on mi mé polibky oplácí.

Když cítím, že se ve mně Levi blíží k vrcholu, chytím rukou svého kamaráda a v rytmu jeho přírazů pohybuji svou rukou, až oba dva téměř naráz přepadneme přes okraj a potřísníme, já Leviho bříško a Levi mé nitro.
Přitisknu si ho k sobě, aby ve mně ještě zůstal a já si mohl užívat ten moment.
,,Miluji tě." Zašeptám a políbím ho.

,,Já tebe taky. Strašně strašně moc." Řeknu a oplatím mu tak jeho slova a posléze i jeho polibek.