Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 1.

,,Princi, váš otec si vás žádá přivést." Protočím nad slovy toho sluhy očima. Můj otec by dozajista chtěl věcí... Nakonec ale přeci jen vstanu a rozejdu se do paláce. Ještě před tím ale narychlo mávnu na Armina, se kterým jsem právě trávil čas.
,, Co potřebuje?" Ptám se rovnou. Normálně mě takto nevolá. Asi to bude hodně důležité. Vlastně už je to dávno, co po mě vůbec něco důležitějšího chtěl. Mám svou hlavu a tak je leckdy docela těžké přesvědčit mě, abych se někomu podřídil. A také nemusím. To je jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem se narodil jako princ. Sluha mne dovede až k otci a ten si mne změří nesouhlasným pohledem, nahlas však řekne jen:
,, Můžete jít, já a princ potřebujeme soukromí." Sluha se skutečně otočí a odejde a já jsem vydán svému otci na milost a nemilost. Nebo spíš on mě? Nad touto myšlenkou se musím usmát.
,, Víš, Erene," začne, ,,to co ti teď řeknu se ti nebude líbit." A sakra, ano, už párkrát po mě něco chtěl a vím, že když řekne toto, je to sakra vážný.
,, Našel jsem ti manžela." Jak tohle řekne, vykulím oči a otevřu pusu.Zasahuje mi do mého života, chce mi zbytek života zkazit a chce mne donutit si někoho vzít? To, že je to kluk, mi nevadí, ano, jsem Gay, ale otci jsem to nikdy neřekl. Myslí si, že jsem na holky, a právě proto mne tolik štve, že mi vybral kluka. A vůbec, tohle je moc.
,, Je starší než ty ale je... No..." Tak starší než já? No, dalo se to čekat. Aby byl mladší jak já, muselo by mu být méně jak osmnáct.
,, No, on je... je... určitě bude... nejspíš má... je..." poslouchám, jak se můj otec snaží vymyslet byť jen jednu pochvalu nebo jen jedno plus pro onoho "nápadníka". Nejde mu to. Takže ke všemu to ještě bude tlustej ošklivej syn nějakýho jeho kamaráda z hospody, že nedokáže vymyslet nic, co by na něm bylo dobrého? Tak to je moc! Otočím se na patě a vyběhnu ke svému pokoji. Tam se zamknu a vší silou praštím pěstí do stolu. Slyším kroky odněkud z chodby a následné lomcování klikou.
,,No tak, Erene, otevři!"
,, Už jsi stihl domluvit svatbu? Kdy by jako měla být?!" Vychrlím ze sebe. To mne momentálně zajímá. Jak brzo mne hodlá darovat nějakýmu hnustýmu... Chvíli je ticho ale poté se skoro až šeptem ozve:
,, Za měsíc." Tak už za měsíc? Tak to ne. Ne. Ne. Ne. Ne. NE! To přece nemůžu dovolit! Pomalu mi však začíná docházet jedno- z tohohle se nevykroutím. I když... V mysli se mi začne utvářet plán. Ano, tak to udělám...

,,Pane? Pane, kde jste?" Znuděně zaklapnu knihu. Kde bych tak asi byl? Třeba... ve svém pokoji? Za chvíli to mému osobnímu sluhovi také dojde a já slyším kroky a následné otevírání dveří. Probodnu ho pohledem svých ocelově šedých očí. Okamžitě se začne nervózně ošívat. Nic divného, většina lidí se mne bojí. Začínám ztrácet trpělivost.
,,No? Co chceš?" V tu chvíli jako by se přeci jen alespoň trošku probral.
,,Váš otec si vás žádá ve svém pokoji, pane." Aha, takže otec. Nu, dobře. Zvednu se a zamířím k dveřím otcovy pracovny. Cestou se ještě otočím na toho kluka. Přikrčí se, jako by očekával ránu. Protočím očima.
,,Ty mi sluhu dělat nechceš. Proč tu tedy jsi?" Zeptám se ho na rovinu. Nemám rád chození okolo horké kaše.
,,Já.. Potřebuju peníze. Mamka... je moc nemocná a já..." V tu chvíli se rozbrečí. Změřím si ho pohledem.
,,V tom případě jsi propuštěn." Vyděšeně se na mne podívá. Sáhnu do kapsy a vytáhnu balíček bankovek.
,,Na vyléčení tvojí mamky." Dodám a podám mu balíček. Sleduje mne s vytřeštěnýma očima.
,,Pane, já.. To nejde, vždyť..." Opět Protočím očima.
,,Dělej. Nemám na tebe celý den, žádá si mne otec." Poslední slovo pronesu s notnou dávkou opovržení. Vezme si nabízené bankovky a s rychlým ,,Děkuji" odejde. O kolikátého sluhu jsem to právě přišel? Po 112 jsem přestal počítat, vždy je mám maximálně týden, poté je buď vyhodím, nebo odejdou. Zamířím si to za otcem. Už na mě čeká.
,,Konečně se velevážený princ Levi odvážil přijít," pronese ironicky. Zašklebím se na něj.
,,No?" Zeptám se, když se stále k ničemu nemá.
,,Víš Levi... já... no..." S jedním obočím zdviženým pozoruji, jak se ze sebe snaží dostat smysluplnou větu. Směšné. Už chci něco poznamenat ale on mě předběhne.
,,Víš, chci aby se království Ackermanů a Jaegerů spojilo v jedno. Proto si za měsíc musíš ty, můj syn vzít syna krále Jaegera. Původně se králi Jaegerovi měla narodit dcera, takže i když je to nakonec kluk, svatba bude a to znamená, jejich království bude, jelikož ty budeš zastupovat roli muže, naše! On přijme naše příjmení, Levi!" Jsem naprosto v šoku, ale nedávám na sobě nic znát. Jako vždy.
,,To neudělám."
,,Ale uděláš, je to skvostná příležitost a ty ji nezazdíš, rozumíš? Navíc, o tamním princi se povídá, že je velmi milý a přívětivý." Uchechtnu se.
,,K tomu mne nedonutíš."
,,Že ne?" Pronese zlomyslně.,,Pokud to neuděláš, můžeš se s korunou rozloučit."
,,To nemůžeš, jsem tvůj jediný syn." Vypadám klidně ale uvnitř mě to vře.
,,Ale můžu, na jedno zapomínáš. Erwin sice není můj vlastní syn, ale stačí pár podpisů a má zajištěné celé království Ackermanů." V tu chvíli do místnosti vstoupí Erwin.
,,Rád, otče. Já si toho Jaegerova potomka vezmu bez problémů." Otec se na mne podívá se zdviženým obočím. Chvíli zvažuji možnosti.
,,Dobře, vezmu si ho." Uznám nakonec poraženě.
,,Sláva." Pronese ironicky otec. Naštvaně se otočím a vydám se zpět do svého pokoje. Ve dveřích se ale ještě zastavím.
,,Jo a potřebuji nového sluhu." Tohle už jsem otci řekl tolikrát...
,,Zase?" Slyším za sebou zoufale. Mírně se pousměji a s hned o trochu lepší náladou zamířím pryč od těch dvou.

Tak, první kapitola je u konce.😃
Podotýkám, že je to má úplně první kniha, berte na to prosím ohled.😉