Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 24.

,,Ne..." vydechne Historia kousek vedle mne. Myslel jsem, že mne nezahlédne. Nedávala moc pozor, snažil jsem se dělat, že tu nejsem. Proč jen musela zakopnout? Proč zrovna o můj batoh?

,,Levi..." Zašeptám tiše se slzami v očích.
,,Co se stalo? Vypadáš..."

,,Jak? Jako mrtvola? Protože jí jsem..." Odpovím tiše. Přijdu si tak. Jako tělo bez duše, jako zombie...

,,Tak zničeně. Levi, proč?"

,,Hiss, já... On, Eren... Musel jsem pryč..." po mých tvářích začnou opět téct slzy. Jsem slaboch. Nedokážu to. Nedokážu říct, že mne člověk, kterého nejvíce miluji nejspíš už nechce ani vidět...

,,Levi, neplač! Bude to v pohodě, jo? Pojď, vezmu tě teď k sobě a všechno mi řekneš, dobře? A pokud budeš chtít, můžeš u mě zůstat, dokud budeš potřebovat." Řeknu mu jemně.

,,N-ne, to nejde, zůstat nemůžu." I kdybych chtěl...

,,Tak mi to tam alespoň povyprávíš, jo? Levi, pomůže ti to! Musíš se svěřit, uleví se ti."

,,T-tak dobře." Odpovím a my se pomalým krokem vydáme pryč od lavičky, na které jsem strávil víkend a nebýt Historii, asi bych tam strávil i zbytek týdne...

Posadím Leviho na gauč a sama si sednu do křesla tak, abychom byli proti sobě a já mu mohla koukat do očí.
,,Co se stalo, Levi?" Zeptám se opatrně a povzbudivě ho chytím za ruku.

,,J-já, on..." pevně sevřu oční víčka k sobě, pořádně se nadechnu a zase vydechnu. Ona si to zaslouží vědět.
,,Chtěl jsem si s ním promluvit. Přišel jsem domů, zavřel za sebou dveře, posadili jsme se na gauč a on... on..." nezvládnu to. Nedokážu to vyslovit. Proč jen je to tolik těžké?

Pevněji mu stisknu ruku. Nechci ho nutit k pokračování, jen mu chci ukázat, že jsem tady. S ním.

Nádech, výdech.
,,Myslí si, že... že... on, on mi řekl, že si myslí, že..." Notak, Levi... musíš to přeci říct, tohle je Historia! Ona to pochopí!
,,Že ho podvádím." A je to venku...

,,Cože?!" Vyhrknu nevěřícně. Jak na něco takového Eren mohl přijít?

,,Prý ho podvádím. S tebou..." Řeknu tiše se sklopenou hlavou.
,,V té kavárně... tvrdí, že jsme se tam líbali. A před Hospůdkou taky. Historio, já... on..." další várka slz se vydere zpod mých řas, stejně jako hlasitý vzlyk z mých úst.

Rychle ho obejmu. Několik minut jen tiše sedíme a já ho objímám, zatímco on smáčí mé rameno svými slzami.
,,Je to moje chyba." Řeknu.

,,Cože? Ne! Proč by to měla být tvoje chyba, Hiss?" Co to říká?

,,To já se tě zeptala, jestli bys se mnou šel ven, před Hospůdku, promluvit si. Tím to celé začalo." Řeknu smutně.

,,To není pravda. Tys mi pomohla, nemůžeš za to, co si Eren myslel." Odpovím jí tiše.

,,Děkuju." Po chvíli se ale zamračím.
,,Levi, to nebylo vše, že?" Zeptám se. Tuším, že se stalo ještě něco.

,,J-já... odešel jsem. Pryč od Erena. Utekl jsem a on nic neříkal... nezastavil mě, myslím... myslím, že mu to bylo jedno." Dostanu ze sebe nakonec.

,,Levi, to přeci nemůže být pravda. Neznám ho, ale nepřijde mi takový... no, takový, že by ti chtěl takhle ublížit." Řeknu mu popravdě. O Erenovi toho vím jen tolik, co mi Levi vyprávěl, ale z toho je to jasné.

,,Ale Hiss, on už ke mně nic necítí." Říkat toto bolí. Hodně to bolí, ale je to pravda.

,,Co to říkáš, Levi?"

,, Že už mne nemiluje." Odpovím se sklopenou hlavou.

________

Pomalu se blíží večer. Levi... nepřišel. Celou dobu, co jsem pobíhal v Hospůdce v rukou s plnými talíři všemožných jídel, se tu neobjevil.
Část mne byla ráda, že se vyhne pohledu do jeho očí. Ten pohled... Ten pohled plný bolesti, který mi věnoval, když jsem ho nařkl z podvádění nadosmrti nezapomenu. Vždyť on to udělal! Udělal to a já to vím, tak proč mne jen tolik hryže svědomí, kdykoli si na ten pohled vzpomenu? Jeho oči jakoby na mne tenkrát tiše křičeli. O své nevinnosti, o bolesti, kterou jsem jejich majiteli způsobil.
Ta druhá část, ta větší ale plakala, kdykoli jsem pohledem zavadil o prázdné místo za barem. Ničilo ji to a rvalo na kusy, stejně jako mé srdce, které se tříštilo na milion kousků.
Nebo už roztříštěné bylo?
Možná už ho zničilo prásknutí dveřmi, které mi jasně říkalo, že mi právě ze života odešlo světlo. Možná zjištění, že si Levi našel někoho jiného... A možná ty pohledy, které mi on věnoval týden po tom svém rande v kavárně.
Proč se to celé muselo stát? Proč to nemohlo zůstat tak, jak to bylo?

Nastane konec mé směny a já se s Mikasou po boku vydám k nám domů. Celou cestu na mne mluví a snaží se mne přivést na jiné myšlenky, já jsem ale myšlenkami jinde. Respektive u někoho jiného. Před domem mne Mikasa opět opustí a já začnu s večerním úklidem. Uklízím celý domek, (ačkoli vím, že je to zbytečné), až na jednu místnost...

Opět ležím na gauči a sleduji strop.
Jediný, kdo mne v poslední době drží nad vodou, je Mikasa. Proč jen ji Levi neměl rád? Proč jen mi udělal... tamto?
A v té chvíli mi hlavou probleskne - a co když to neudělal? Pevně sevřu oční víčka k sobě, ale slzy si stejně najdou cestu zpod řas. Tak rád bych tomu věřil. Tak rád bych věřil, že to Levi neudělal. Že mne miluje. Tolik bych si přál se najednou prostě probudit v Leviho obětí a zjistit, že tohle celé je jen jeden hloupý sen. Ale to se nestává. Realita není pohádka. A Levi... ne, nemůžu na něj neustále myslet. Vždyť to mi Mikasa pořád opakuje - ničím se. Všemi těmi myšlenkami.

Co by se stalo, kdybych ho prostě přestal milovat?
Kdybych přijal fakt, že je pryč?
Proč jen nemohu žít v současném a opravdovém světě? Brát věci tak jak jsou a nedoufat. Neustále nedoufat, že je vše jinak, že se vše změní...

Naděje. To je to, co mi ničí všechny tyto představy. To, proč si prostě nemohu upřímně říct: už ho nemiluju. To, proč se nedokážu posunout dál. Protože v mém srdci stále ještě koluje naděje, že ten, jemuž patří, se vrátí. Že za mnou přijde a řekne mi, kde je pravda. A že všechno trápení skončí...